11 C 127/2020

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale obec a číslo , PSČ obec o zaplacení 23 590 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. od 4. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se, co do 9 620 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 042,16 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 797,54 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 11 028,15 Kč od 30. 11. 2019 do 3. 5. 2020 a z částky 6 328,15 Kč od 4. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem 23,72 % p. a. z částky 11 028,15 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, co do částky 9 270 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 847,77 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 2 267,28 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 7 139,13 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem 23,72 % p. a. z částky 7 139,13 Kč od 30. 11. 2019, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne [datum] domáhá zaplacení částky 23 590 Kč s příslušenstvím tvořeným jednak zákonným úrokem z prodlení a jednak smluveným úrokem, to vše na základě smluv o spotřebitelských úvěrech [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] uzavřených mezi žalovaným a úvěrující [právnická osoba] [anonymizována tři slova].

2. Podle tvrzení žalobkyně smlouvou ze dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně (pohledávky ze smluv byly postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]) poskytla žalovanému úvěr 13 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 820 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % p. a., dále odměnu za administrativní činnost 2 600 Kč a odměnu hotovostní inkaso splátek 5 200 Kč, to vše v 58 týdenních splátkách po 390 Kč, tj. měsíčně cca 1 560 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek a zaplatil pouze 8 300 Kč, které věřitel započetl na jistinu ve výši 1 971,85 Kč, na úrok za trvání smlouvy 1 820 Kč, na poplatek za administrativní činnost 2 600 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso 1 908,15 Kč. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení dlužné jistiny 11 028,15 Kč, a dlužných úhrad za služby 3 291,85 Kč, dále kapitalizovaného úroku za dobu od 10. 11. 2018 do 29. 11. 2019 z dlužné jistiny v částce 2 797,54 Kč a od 30. 11. 2019 do zaplacení plynoucího sjednaného úroku 23,72 % p. a. z dlužné jistiny, stejně tak zákonného úroku z prodlení jednak kapitalizovaného za dobu od 17. 11. 2018 do 29. 11. 2019 v částce 1 042,16 Kč a planoucího zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z dlužné jistiny od 30. 1. 2019 do zaplacení.

3. Časově předcházející smlouvou ze dne [datum] poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr 13 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 820 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % p.a., dále odměnu za administrativní činnost 2 600 Kč a odměnu hotovostní inkaso splátek 5 200 Kč, to vše v 58 týdenních splátkách po 390 Kč, tj. měsíčně cca 1 560 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek a zaplatil pouze 13 350 Kč, které věřitel započetl na jistinu ve výši 5 860,87 Kč, na úrok za trvání smlouvy 1 820 Kč, na poplatek za administrativní činnost 2 600 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso 3 069,13 Kč. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení dlužné jistiny 7 139,13 Kč, a dlužných úhrad za služby 2 130,87 Kč, dále kapitalizovaného úroku za dobu od 5. 8. 2018 do 29. 11. 2019 z dlužné jistiny v částce 2 267,28 Kč a od 30. 11. 2019 do zaplacení plynoucího sjednaného úroku 23,72 % p. a. z dlužné jistiny, stejně tak zákonného úroku z prodlení jednak kapitalizovaného za dobu od 12. 8. 2018 do 29. 11. 2019 v částce 847,77 Kč a planoucího zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z dlužné jistiny od 30. 1. 2019 do zaplacení.

4. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

5. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými a soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

6. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr 13 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 820 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % p. a., dále odměnu za administrativní činnost 2 600 Kč a odměnu hotovostní inkaso splátek 5 200 Kč, to vše v 58 týdenních splátkách po 390 Kč, tj. měsíčně cca 1 560 Kč. Dále dne [datum] uzavřeli právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný další smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou opět poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr 13 000 Kč za shodných podmínek včetně sjednaného úročení, administrativní odměny a odměny za inkaso splátek, to vše opět v 58 pravidelných týdenních splátkách po 390 Kč, tj. měsíčně cca 1 560 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají z předložených smluv o úvěru.

7. Předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhů. Dopis byl odeslán žalovanému doporučeně dne [datum]. Dopisem ze dne [datum] oznámil věřitel žalovanému postoupení pohledávek žalobci. Dopis byl odeslán [datum].

8. Podle Karty zákazníka, žádosti o půjčku ze dne [datum] bydlel v době podání žádosti žalovaný na adrese [obec a číslo] jako nájemník od [datum], což bylo ověřeno z nájemní smlouvy. Domácnost vedl samostatnou bez dalších osob a neměl žádné nezaopatřené dítě. Byl zaměstnaný na hlavní pracovní poměr na dobu určitou u [anonymizováno] [právnická osoba] v [obec], a to na dobu do [datum]. Zaměstnání bylo dle karty ověřeno osobně. Jeho čistý měsíční příjem činil 13 508 Kč, výdaje na bydlení 6 000 Kč a osobní výdaje 3 700 Kč. Použitelné zdroje tak představovaly 4 808 Kč. Toto bylo dle údajů v kartě ověřeno pracovní smlouvou a výplatními páskami.

9. Podle Karty zákazníka, žádosti o půjčku ze dne [datum] bydlel v době podání žádosti žalovaný na adrese [obec a číslo] jako nájemník od prosince [rok], což bylo ověřeno z nájemní smlouvy. Domácnost vedl samostatnou bez dalších osob a neměl žádné nezaopatřené dítě. Byl zaměstnaný na hlavní pracovní poměr na dobu určitou u [anonymizováno] [právnická osoba] v [obec], a to na dobu do [datum]. Zaměstnání bylo dle karty ověřeno telefonicky. Jeho čistý měsíční příjem činil 12 495 Kč, výdaje na bydlení 4 000 Kč a osobní výdaje 4 000 Kč, splátky úvěrů 1 755 Kč. Použitelné zdroje tak představovaly 2 740 Kč. Toto bylo dle údajů v kartě ověřeno pracovní smlouvou a výplatními páskami a bankovními výpisy.

10. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smluv za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnutých úvěrů způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smluv samotných, z karet zákazníka, smlouvy o postoupení pohledávek.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

15. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

16. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

17. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

18. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

20. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval při uzavírání smluv z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Obě smlouvy byly uzavřeny v rozmezí tří měsíců, a přesto jsou v žádostech o poskytnutí úvěrů patrné rozdíly, které na první pohled vedou k závěru o nedostatečném prověřování solventnosti a úvěruschopnosti dlužníka. V žádosti ze dne [datum] žadatel uvádí, že na adrese současného bydliště bydlí od [datum], načež za tři měsíce stejný údaj uvádí jako prosinec [rok]. V obou případech měl údaj být ověřen z nájemní smlouvy. V této souvislosti se v první smlouvě uvádějí náklady na bydlení – nájem, inkaso a energie částkou 6 000 Kč, za tři měsíce stejné výdaje představují jen 4 000 Kč. Minimálně v případě druhé žádosti je tedy zarážející, že za tři měsíce klesly při stoupajících cenách tyto náklady o 2 000 Kč, aby tak žadatel disponoval„ dostatečnými“ příjmy pro poskytnutí dalšího úvěru, když oproti první žádosti mu přibyly splátky prvního úvěru 1 755 Kč měsíčně a klesl příjem o 2 013 Kč. V obou žádostech je uvedeno, že pracovní poměr byl ověřován pracovní smlouvou, v prvém případě pak ještě osobně, v druhé telefonicky. Co však je v obou případech shodné, je trvání pracovního poměru žadatele pouze do [datum]. Tzn. bez dalšího, že žadatel neměl zajištěn nejen dostatečný, ale žádný příjem v době podání žádostí a uzavření smluv o úvěru pro splácení úvěrů na dobu po [datum]. Přes tuto zásadní neznámou veličinu věřitel uzavřel s žalovaným v průběhu tří měsíců dvě shodné smlouvy a poskytl mu dva spotřebitelské úvěry. Soud podotýká, že odvolávání se na předtištěný v každé formulářové smlouvě shodný text o potvrzení správnosti údajů žadatelem nemůže nahradit povinnost poskytovatele úvěru řádně prověřit úvěruschopnost žadatele. Z předložených listinných důkazů také nevyplývá, zda a jakým způsobem byla prověřována ekonomická stránka žadatele z pohledu veřejně dostupných rejstříků dlužníků, vedených exekucí, insolvence atd.

21. Soud konstatuje, že žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a proto obě smlouvy považuje za absolutně neplatné s tím, že nároky žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v obou případech částku 13 000 Kč, žalovaný vrátil v prvém případě 13 350 Kč, tzn. že poskytnutou sumu přeplatil o 350 Kč a nic na tento nárok nedluží. V druhém případě zaplatil 8 300 Kč, dluží tak na jistině dosud 4 700 Kč, které mu soud uložil k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 5. 2020 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná dle poštovního doručovacího lístku [datum] se dostala do sféry vlivu žalované 3. 5. 2020, teprve následujícího dne lze hovořit o prodlení. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř.

23. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smluv jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok.

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně mu náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.