11 C 128/2020

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale adresa adresa . adresa adresa , PSČ obec o zaplacení 17 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. od 4. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 9 600 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 942,50 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 932,48 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do 3. 5. 2020 a z částky 4 000 Kč od 4. 5. 2020 do zaplacení as úrokem 19,52 % p. a. z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 9. 2020 domáhá zaplacení částky 17 600 Kč s příslušenstvím tvořeným jednak zákonným úrokem z prodlení a jednak smluveným úrokem, to vše na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] a žalovaným ze dne [datum]. Dle žaloby podle uvedené smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr 12 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 2400 Kč s úrokovou sazbou 19,52 % p. a., dále odměnu za administrativní činnost 2 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 360 Kč, tj. měsíčně cca 1 440 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, když poslední uhradil 13. 2. 2018. Žalovaný dle žaloby zaplatil pouze 4 000 Kč na úhradu pohledávek. Pohledávka s příslušenstvím byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne [datum]. Žalobkyně uplatnila na jistině 12 000 Kč, na poplatku za administrativní činnost 1 720 Kč, na poplatku za inkaso 3 880 Kč, dále kapitalizované úroky 1 932,48 Kč za dobu od 6. 2. 2019 do 29. 11. 2019 a plynoucí úrok 19,52 % z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 942,50 Kč za dobu od 13. 2. 2019 do 29. 11. 2019 a plynoucí zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75% od 30. 11. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

3. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

4. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě podmínek smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s dohodnutým úrokem 19,52 % p. a. kapitalizovaným pro dobu sjednaného splácení částkou 2 400 Kč dále dohodnutou částku 2 400 Kč za administrativní činnost a 4 800 Kč za hotovostní inkaso, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 360 Kč. Dopisem ze dne 29. 11. 2019 oznámil věřitel žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni. Předžalobní výzva ze dne 30. 4. 2020 byla odeslána 1. 5. 2020.

5. Dle žaloby uhradil žalovaný na pohledávku 4 000 Kč.

6. Podle karty zákazníka, žádosti o zápůjčku ze dne [datum] bydlel v té době žalovaný v nájmu jako„ jiný rodinný příslušník“, pobíral invalidní důchod, 8 508 Kč a měl další neidentifikovaný příjem, zřejmě brigádu, ve výši 10 000 Kč, celkem tedy 18 408 Kč měsíčně. O jaký druh příjmu, a zda nahodilý či pravidelný např. na základě pracovní smlouvy, se jednalo, nelze zjistit. Jako příjmový doklad jsou zatrženy složenky, zda se týkají invalidního důchodu od ČSSZ či jiných příjmů, nelze zjistit, kopie těchto dokladů nebyla k žalobě připojena. Výdaje na bydlení jsou uvedeny částkou 4 000 Kč, osobní výdaje 4 500 Kč, vyživovací povinnost 1 500 Kč, celkem 10 000 Kč. Jakým způsobem byly výdaje ověřeny, nelze zjistit, nejsou ani zaškrtnuty ve formuláři žádné typy dokladů. Žalobkyně ani netvrdila ani neprokazovala, jakým dalším způsobem byla ověřována úvěruschopnost žalovaného (nahlížení do rejstříku bankovních či nebankovních dlužníků, insolvenční rejstřík, rejstřík vedených exekucí apod.)

7. K jednání se žalobkyně nedostavila a připravila se tak o dobrodiní ustanovení § 118a odst. 1, 3, a § 119a odst. 1. o. s. ř. Ohledně příjmů a výdajů žalovaného tak není zřejmé, z čeho věřitel čerpal informace a ověřoval otázku úvěruschopnosti žalovaného, když k tomuto žalobkyně neoznačila a nepředložila důkazy k této otázce kromě karty zákazníka.

8. Soud konstatuje, že žalobkyně nedotvrdila a neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a proto smlouvu považuje za absolutně neplatnou s tím, že nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 12 000 Kč, žalovaný vrátil 4 000 Kč, nadále tak dluží 8 000 Kč. Tuto částku soud uložil žalovanému k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. od 4. 5. 2020 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva byla zaslána na adresu žalovaného dne 1. 5. 2020 a do sféry jeho vlivu se tak dostala 3. 5. 2020 Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř.

9. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše zápůjčky způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, smlouvy o postoupení pohledávek.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

14. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

15. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval pře sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Žádost o zápůjčku, z níž měl údajně čerpat informace (dále stejně neprověřované), nesplňuje sama o sobě zákonné předpoklady. Přitom nelze ani z ostatních předložených listinných důkazů zjistit, jakým způsobem vlastně věřitel došel k závěru o dostatečné disponibilitě žalovaného, a jakým způsobem jinak ověřoval úvěruschopnost žalovaného. [příjmení] další listiny v tomto směru (kromě samotné smlouvy) označeny a předloženy soudu nebyly.

16. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

17. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

18. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

19. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

21. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok.

23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně mu náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.