11 C 129/2024

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 ,, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 338 938,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 271 641,59 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. od 15. 5. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 67 297,21 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 16 679,34 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 338 938,80 Kč od 2. 2. 2024 do 14. 5. 2024, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 67 297,21 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 0,25 % p. a. z částky 271 641,59 Kč od 25. 5. 2024 do zaplacení, co do smluveného úroku ve výši 14,99 % p. a. z částky 317 702,40 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a co do smluveného úroku ve výši 14,99 % p. a. z částky 16 800,40 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 17 012 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 29. 5. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 338 938,80 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že její předchůdkyně , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 10. 11. 2022, na základě, které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 308 372 na účtu č. , č. účtu, , který se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem 14,99 % p. a. a sjednanými poplatky. Protože žalovaný nedodržel závazek řádně a včas splácet úvěr, banka ke dni 27. 9. 2023 pohledávku zesplatnila, o čemž jej vyrozuměla dopisem z téhož data. Pohledávku postoupila banka žalobkyni smlouvou ze dne 23. 1. 2024 s účinností ke dni 1. 2. 2024. Žalovanému postoupení bylo oznámeno dopisem ze dne 16. 2. 2024. předžalobní výzva byla žalovanému zaslána 29. 4. 2024.

2. Žalobkyně požaduje zaplacení dlužné jistiny 334 502,80 Kč sestávající ze zůstatku úvěru 317 702,40 Kč a připsaných sjednaných úroků 16 800,40 Kč, úroků z prodlení ve výši 16 679,34 Kč kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky a poplatku 4 436 Kč. Mimo to požaduje zaplacení úroků z úvěru 14,99 % p. a. z částky 317 702,40 Kč a z částky 16 800,40 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení z částky 338 938,80 Kč (jistina 334 502,80 Kč a poplatky 4 436 Kč) rovněž od 2. 2. 2024 do zaplacení.

3. Elektronický platební rozkaz byl zrušen pro nedoručení žalovanému do vlastních rukou. K nařízenému jednání se žalobkyně omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil, k žalobě se nevyjádřil. Soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

4. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými a soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

5. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 10. 11. 2022 elektronickou cestou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla banka žalovanému finanční prostředky ve výši 308 372 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit spolu se smluveným úrokem 14,99 % p. a. ve 107 měsíčních splátkách po 5 303 Kč. Účelem poskytnutí úvěru byla úhrada dřívějšího dlužného úvěru žalovaného na účtu č. , č. účtu, . Poslední výzva před zesplatněním byla zaslána žalovanému dne 26. 8. 2023 a úvěr byl zesplatněn dne 27. 9. 2023 se stejným datem zesplatnění. Dne 23. 1. 2024 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky žalobkyni a banka oznámila postoupení žalovanému dopisem ze dne 16. 2. 2024. Předžalobní výzva byla zaslána žalovanému dne 29. 4. 2024 s výzvou k úhradě do 14. 5. 2024. Podle historie úvěru zaplatil žalovaný na závazky dle této smlouvy 36 730,41 Kč.

6. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnutého úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné a ze smlouvy o postoupení pohledávek.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

11. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

12. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019, judikatura Soudního dvora EU (rozhodnutí ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 nebo ve věci C-755/22 ze dne 11. 1. 2024, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2187/2018 ze dne 25. 7. 2018).

13. Lze poukázat též na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze čj. 21 Co 183/2024-102 ze dne 18. 9. 2024, který uvedl, že pokud poskytne poskytovatel spotřebitelský úvěru dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá tohoto zákona, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Pak je spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Evropský soudní dvůr v rozsudku ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. připomněl svou stávající judikaturu, kdy s ohledem na bod 26 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady číslo 2008/48/EC ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice Rady číslo 87/102-EHS má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní [rozsudky CA Consumer Finance SA, C-449/13 ze dne 18. 12. 2024, OPR Finance C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C-303/20 ze dne 10. 6. 2021]. Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěru spotřebitelům, na to zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoliv jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 Směrnice číslo 2008/48 a mohl by zabavit toto ustanovení užitečného účinku. Články č. 8 a 23 Směrnic číslo 2008/48 musí být proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankcionován v souladu s vnitrostátním právem, ne platností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna, spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní.

14. Tak je tomu i v projednávaném případu. Žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, že by banka prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto nevyplývá ani z provedených listinných důkazů. Je zjevné, že poskytovatel žalovanému úvěr poskytl bez toho, aby realizoval svoji zákonnou povinnost řádného prověření a posouzení úvěruschopnosti žalovaného a získal tak objektivní obraz o jeho běžných majetkových poměrech. A to zvláště za situace, kdy žalovaný zřejmě nesplácel řádně předchozí závazek, který byl tímto úvěrem uhrazen. Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela rezignovala na svou povinnost poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

15. Přitom zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Protože soud uzavřel otázku smlouvy tak, jak shora uvedeno, tj. že tato je absolutně nesplatná, nároky žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 308 372 Kč, žalovaný vrátil pouze 36 730,41 Kč, dluží tak dosud na jistině 271 641,59 Kč, které mu soud uložil k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 15. 5. 2024 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzvou žalovanému stanovil právní zástupce žalobkyně lhůtu pro úhradu do 14. 5. 2024. Od následujícího dne se dostal žalovaný do prodlen ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta první o. z.

18. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smluv jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok.

19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Soud určil částku náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 49 712,80 Kč sestávající ze soudního poplatku 13 558 Kč, tří hlavních úkonů právní služby po 9 660 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o advokátním tarifu, dále jen AT), tří režijních paušálů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT, 21 % DPH. Přitom podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil mezi žalobkyni a žalovaného a žalovanému jako ve větší míře neúspěšnému účastníkovi, uložil povinnost zaplatit žalobkyni jako úspěšnějšímu účastníkovi tohoto řízení k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů ve výši 17 912 Kč. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení totiž poměřil tzv. absolutním úspěchem žalobkyně ve věci, který byl 34,22 %. Relativní úspěch žalobkyně ve věci byl totiž 67,11 % a neúspěch ve výši 32,89 %. Soud vycházel z toho, že žaloba byla podána důvodně pouze co do částky přiznané včetně zákonných úroků z prodlení splatných do rozhodnutí soudu a tuto částku pak poměřil s původně vymáhanou pohledávkou s příslušenstvím splatným ke stejnému datu. Takto žalobkyně požadovala původně celkem 434 493,82 Kč a přiznáno jí bylo 291 620,27 Kč (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010.). Soud nepřiznal žalobkyni požadovanou náhradu ½ hlavního úkonu a režijní paušál za vyjádření ze dne 4. 9. 2024, kterým pouze právní zástupce sdělil, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Nejednalo se o vyjádření ve věci, pouze sdělení procesního stanoviska a požadavek nemá oporu v ustanovení § 11 odst. 2 AT.