11 C 134/2024

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 21 823,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 17 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. od 7. 6. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 4 023,178 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 21 823,17 Kč od 30. 1. 2024 do 6. 6. 2024 a ve výši 11,75 % p. a. z částky 4 023,17 Kč od 7. 6. 2024 do zaplacení, co do kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení v částce 4 572,86 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 403,67 Kč a co do smluveného úroku 24,12 % p. a. z částky 21 823,17 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 129 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 26. 9. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 21 823,17 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že její předchůdkyně , právnická osoba, uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dne 25. 1. 2022, na základě, které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 23 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s částkou 31 172 Kč představující kapitalizované smluvené úroky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 22 174 Kč s úrokovou sazbou 24,12 % p. a., za zpracování zápůjčky 1 500 Kč a za komfortní a flexibilní splácení 4 789 Kč, to vše v pravidelných 21 měsíčních splátkách po 2 580 Kč. Poslední splátka byla splatná 25. 10. 2023. Poslední splátku uhradila žalovaná 28. 3. 2022. Žalovaná uhradila pouze 5 200 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 29. 1. 2024. Žalobkyně se domáhá úhrady dlužné jistiny 21 823,17 Kč, kapitalizovaného smluveného úroku v částce 1 403,67 Kč za dobu od 26. 10. 2023 do 29. 1. 2024, kapitalizovaného úroku z prodlení v zákonné výši 11,75 % p. a. od 28. 4. 2022 do 29. 1. 2024 v částce 4 572,86 Kč, a plynoucích zákonných úroků z prodlení 11,75 % p. a. a smluvených úroků 24,12 % p.a . z dlužné jistiny od 30. 1. 2024 do zaplacení.

2. K nařízenému jednání se žalobkyně omluvila a žalovaná se bez omluvy nedostavila, k žalobě se nevyjádřila. Soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

3. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými a soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

4. Věřitel a žalovaná uzavřeli dne 25. 1. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl věřitel žalované finanční prostředky ve výši 23 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu se smluveným úrokem 86 % p. a., tedy nikoliv tvrzených 24,12 % p. a., ve 21 měsíčních splátkách po 1 280 Kč spolu se sjednanou úhradou úroků a poplatků v částce 28 463 Kč. Zároveň byla zařazena do pojistného programu. Podle přehledu plateb uhradila žalovaná pouze dvě splátky po 2 600 Kč, celkem 5 200 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 29. 1. 2024. Předžalobní výzva ze dne 22. 5. 2024, zaslaná žalované dne 22. 5. 2024, stanovila lhůtu pro zaplacení do 6. 6. 2024. Podle zákaznické karty ze dne 25. 1. 2022 byla v době uzavření smlouvy žalovaná vdaná, bydlela jako nájemník, měla dvě vyživovací povinnosti, byla na mateřské dovolené s jediným příjmem 17 514 Kč, další čistý příjem domácnosti je uveden 36 000 Kč, výdaje jsou specifikovány jako externí splátky 2 000 Kč a odhadované měsíční výdaje 500 Kč.

5. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnutého úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné a ze smlouvy o postoupení pohledávek.

6. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

10. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

11. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019, judikatura Soudního dvora EU (rozhodnutí ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 nebo ve věci C-755/22 ze dne 11. 1. 2024, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2187/2018 ze dne 25. 7. 2018).

12. Lze poukázat též na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze čj. 21 Co 183/2024-102 ze dne 18. 9. 2024, který uvedl, že pokud poskytne poskytovatel spotřebitelský úvěru dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá tohoto zákona, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Pak je spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Evropský soudní dvůr v rozsudku ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. připomněl svou stávající judikaturu, kdy s ohledem na bod 26 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady číslo 2008/48/EC ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice Rady číslo 87/102-EHS má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní [rozsudky CA Consumer Finance SA, C-449/13 ze dne 18. 12. 2024, OPR Finance C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C-303/20 ze dne 10. 6. 2021]. Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěru spotřebitelům, na to zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoliv jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 Směrnice číslo 2008/48 a mohl by zabavit toto ustanovení užitečného účinku. Články č. 8 a 23 Směrnic číslo 2008/48 musí být proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankcionován v souladu s vnitrostátním právem, ne platností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna, spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní.

13. Tak je tomu i v projednávaném případu. Žalobkyně sice tvrdí, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované, kromě zákaznické karty to však ničím neprokazuje. Toto nevyplývá ani z provedených listinných důkazů. Je zjevné, že poskytovatel žalované úvěr poskytl bez toho, aby realizoval svoji zákonnou povinnost řádného prověření a posouzení úvěruschopnosti žalované a získal tak objektivní obraz o jejích běžných majetkových poměrech. A to zvláště za situace, kdy žalovaná byla na rodičovské dovolené. V Zákaznické kartě ohledně příjmů je uveden další měsíční příjem 36 000 Kč, aniž by bylo specifikováno, o jaký příjem a koho se jedná, a aniž by tato další osoba přistoupila k přijímanému závazku žalované. Na straně výdajové je situace ještě horší, když výdaje žalované, kromě externí splátky na blíže neurčený závazek, jsou odhadnuty na 500 Kč měsíčně. Tento údaj nepotřebuje dalšího komentáře.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela rezignovala na svou povinnost poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

15. Přitom zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Protože soud uzavřel otázku smlouvy tak, jak shora uvedeno, tj. že tato je absolutně neplatná, nároky žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 23 000 Kč, žalovaná vrátila pouze 5 200 Kč, dluží tak dosud na jistině 17 800 Kč, které jí soud uložil k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 8. 6. 2024 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího uplynutí lhůty stanovené v předžalobní výzvě (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzvou žalované stanovil právní zástupce žalobkyně lhůtu pro úhradu do 7. 6. 2024. Od následujícího dne se dostal žalovaný do prodlen ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta první o. z.

18. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smluv jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok.

19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Soud určil částku náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 2 538 Kč sestávající ze soudního poplatku 1 086 Kč, tří hlavních úkonů právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o advokátním tarifu, dále jen AT), tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT, a 21 % DPH. Přitom podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil mezi žalobkyni a žalovanou a žalované jako ve větší míře neúspěšnému účastníkovi, uložil povinnost zaplatit žalobkyni jako úspěšnějšímu účastníkovi tohoto řízení k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů ve výši 129 Kč. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení totiž poměřil tzv. absolutním úspěchem žalobkyně ve věci, který byl 5,10 %. Relativní úspěch žalobkyně ve věci byl totiž 52,55 % a neúspěch ve výši 47,45 %. Soud vycházel z toho, že žaloba byla podána důvodně pouze co do částky přiznané včetně zákonných úroků z prodlení splatných do rozhodnutí soudu a tuto částku pak poměřil s původně vymáhanou pohledávkou s příslušenstvím splatným ke stejnému datu. Takto žalobkyně požadovala původně celkem 34 297,98 Kč a přiznáno jí bylo 18 024,05 Kč (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010).