11 C 138/2023

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená anonymizována dvě slova jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 10 192,44 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 10 192,44 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne [datum] domáhala zaplacení částky 10 192,44 Kč představující dle tvrzení žalobkyně smluvní pokutu, na kterou jí vznikl nárok neuhrazením pohledávky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] Touto smlouvou poskytla žalobkyně žalované úvěr 24 000 Kč a ta se zavázala jej splatit spolu se sjednaným příslušenstvím v dohodnutých splátkách, které však nedodržela. Proto vznikl žalobkyni nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné nové jistiny s tím, že její výše nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše 200 000 Kč. Ve věci již rozhodoval Okresní soud v Příbrami a rozsudkem č. j. 9 C 216/2010-83 ze dne 12. 5. 2021 žalobě vyhověl a uložil mimo jiné žalované povinnost zaplatit tuto smluvní pokutu v částce 1 308,56 Kč, která představovala smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 29 741,59 Kč za dobu prodlení žalované do [datum]. Protože však žalovaná závazek dosud neuhradila, vnikl žalobkyni nárok na plynoucí smluvní pokutu i za období od [datum] do [datum] v žalované výši.

2. Při prvním jednání ve věci samé žalobkyně setrvala na žalobě v celém rozsahu. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila a k věci se nevyjádřila. Soud jednal dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád dále jen o. s. ř., v její nepřítomnosti.

3. Soud seznámil žalobkyni s obsahem přípravy k jednání. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení smluvní pokuty s odkazem na smlouvu o spotřebitelském úvěru a předchozí rozhodnutí zdejšího soudu z roku 2021. Soud vysvětlil, že bude zkoumat, zda byla platně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, neboť není vázán předchozím rozhodnutím zdejšího soudu č. j. 9 C 216/2020 – 83 ze dne 12. 5. 2021 co se týká předběžné otázky, kterou je samotné uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. V tomto směru lze odkázat např. na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. Provede proto dokazování důkazy, které budou navrženy a předloženy a v případě potřeby poučí žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy. Zároveň soud žalobkyni upozornil, že ke konci prvního jednání nastává zákonná koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř.

4. Soud po provedení důkazů do té doby předloženými listinnými důkazy (návrh smlouvy [číslo] ze dne [datum], poštovní arch z [datum] a [datum], předžalobní výzva z [datum], oznámení o zesplatnění ze [datum] včetně poštovní dodejky, rozsudek Okresního soudu v Příbrami č. j. 9 C 261/2020 – 83 ze dne 12. 5. 2021) usnesením dle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzval žalobkyni, aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy k prokázání toho, že řádným způsobem splnila svou zákonnou povinnost prověřování úvěruschopnosti klientky při uzavírání samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť z dosavadního dokazování a tvrzení nic takového nevyplývá. Zároveň poučil žalobkyni o tom, že nebude-li tvrzení doplněno a důkazy označeny, soud bez dalšího uzavře otázku platnosti úvěrové smlouvy tak, že je absolutně neplatná a žalobu zamítne.

5. Podle vyjádření právní zástupkyně žalobkyně by z hlediska právní jistoty a předvídatelnosti měl soud vyhovět návrhu v celém rozsahu a přiznat žalovanou pohledávku včetně nákladů řízení. Žalobkyně se neztotožňuje s prezentovaným názorem zdejšího soudu o nutnosti posouzení platnosti samotné úvěrové smlouvy a zkoumání toho, zda byla platně přezkoumána úvěruschopnost žalované. Nicméně z procesní opatrnosti navrhla doplnění dokazování všemi listinnými důkazy označenými v žalobě ve věci sp. zn. 9 C 216/2020, kde tyto skutečnosti byly předmětem dokazování v původním sporu. Jedná se zejména o hodnocení klienta a všechny listiny, z nichž věřitel vycházel při prověřování úvěruschopnosti, jako jsou bankovní výpisy žalované, kopie jejího OP, prohlášení klienta a informace klientovi poskytnuté před uzavřením smlouvy a předsmluvní formulář. K tomu lze s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze poznamenat, že soud nyní nezkoumá, jak rozhodoval zdejší soud v předchozím řízení, ale sám řeší jako předběžnou otázku platné uzavření úvěrové smlouvy.

6. Soud doplnil dokazování navrženými listinnými důkazy z připojeného spisu sp. zn. 9 C 126/2020 a z nich zjistil tyto skutečnosti. Podle výpisu záznamu [příjmení] - bez záznamu) a dle NRKI žalovaná dosáhla příznaku 14, což znamená, že v registru byla nová nebo má rozpracovanou žádost. Poskytnutý úvěr jí byl vyplacen v částce 24 000 Kč na její účet dne [datum]. V prohlášení klienta z dne [datum] podepsala elektronicky poskytovatelem úvěru předepsaný text, mimo jiné o tom, že nemá žádné dluhy, není v úpadku a veškeré poskytnuté údaje jsou pravdivé a úplné. Oznámením o změně výše [anonymizováno 5 slov] [obec] ze dne [datum] se sděluje, že rodičovský příspěvek žalované na [anonymizováno] [jméno] [anonymizováno] [datum] se zvyšuje od [datum] na 10 000 Kč měsíčně z původně přiznaných 7 600 Kč. Toto je potvrzeno i individuálním informativním výpisem Úřadu práce ze dne [datum] s tím že celkem rodičovský příspěvek se zvyšuje z 220 000 Kč na 300 000 Kč a žalovaná k [datum] již vyčerpala 182 400 Kč. V oznámení o přiznání [anonymizováno] ze dne [datum] se uvádí mimo jiné, že žalované náleží na nezletilého [jméno] přídavek na dítě 500 Kč. Dle hodnocení klienta ze dne [datum] tvoří její příjem rodičovský příspěvek 10 000 Kč, výdaje jsou představovány jejím životním minimem 3 410 Kč a výdaji na dítě 2 000 Kč, náklady na bydlení 1 000 Kč a rezervou 1 000 Kč. Požadovaná výše úvěru činila 166 000 Kč, poskytnutá 24 000 Kč s 46 měsíčními splátkami po 1 967 Kč. Žalovaná byla svobodná a žila u rodičů. Žalovaná podepsala též předsmluvní formulář, v kterém jí byly poskytnuty zákonem předepsané informace. V kartě klienta je uvedeno, že úvěrová smlouvy byla uzavřena [datum], žalovaná nic nezaplatila. Dle Oznámení o schválení úvěru sjednaná úroková sazba činila 95,89 % p. a., takže v 48 měsíčních splátkách po 1 967 Kč měla celkem zaplatit žalovaná oproti původně poskytnutým 24 000 Kč celkem 94 416 Kč.

7. Soud poté konstatoval, že přes poučení, kterého se žalobkyni dostalo, nemá soud za prokázáno, že žalobkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalované. Právní zástupkyně žalobkyně uvedla, že nemá další návrhy na doplnění dokazování a to i po poučení dle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř.

8. Soud vyhodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně nedostatečně prověřovala úvěruschopnost žalované.

9. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § [číslo] a § [číslo] odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného ohledně uzavírání smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

14. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou.

15. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky a není zřejmé, z čeho vlastně vycházela ohledně majetkových poměrů žalované. Kromě šetření v uvedených rejstřících (které je samo o sobě iluzorní, neboť podle hodnocení nelze o žadatelce učinit žádný závěr, když v systému je krátce nebo má teprve rozpracovanou žádost) a potvrzení o výši rodičovského příspěvku a přídavku na dítě vycházela pouze z obecných údajů o životním minimu, aniž by se jakkoliv zabývala jednak skutečnými výdaji žalované a také otázkou, z čeho bude žalovaná úvěr splácet, až vyčerpá zbytek rodičovského příspěvku (k [datum] činila nevyčerpaná část rodičovského příspěvku 117 600 Kč, ke dni uzavření smlouvy minimálně o 10 000 Kč méně s ohledem na pokračování v jeho výplatě po 10 000 Kč měsíčně, takže jeho vyčerpání muselo nastat nejpozději za necelých 11 měsíců z 48 sjednaných splátek).

16. Ani z ostatních předložených listinných důkazů nelze zjistit, jakým způsobem vlastně v interním systému bodového hodnocení žadatele o úvěru - spotřebitele – dospěla žalobkyně k závěru o prokázání úvěruschopnosti žalované, a jakým způsobem tuto ověřovala po stránce výdajové. V takovém případě nelze vycházet z pouhého obecného životního minima, ale je třeba v každém jednotlivém případě individuálně majetkové poměry žadatele náležitě zkoumat a ověřovat. Žádná další skutková tvrzení v tomto směru nebyla učiněna ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly, a to ani po poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. a upozornění na koncentraci řízení a poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř.

17. Při výkladu citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

18. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované za použití § 588 o. z.

21. Protože v daném případě se jedná o uplatnění nároku na sankci z neplatné smlouvy, soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnout.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na jejich náhradu. Žalovaná byla sice úspěšnou účastnicí, nicméně náklady jí s řízením žádné nevznikly.