11 C 141/2023

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem u příjmení jméno anonymizováno , PSČ obec anonymizováno – obec obec o zaplacení 41 457,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do 26 857,13 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 786,70 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 1 507,05 Kč, zákonného úroku z prodlení ž částky 18 012,34 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 15 % p. a. a smluveného úroku 8 % p. a. z částky 17 255,49 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum] domáhala proti žalovanému zaplacení částky 41 457,13 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná pohledávka jí byla postoupena původním věřitelem [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum].

2. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které mu poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč za podmínek ve smlouvě ujednaných. Finanční prostředky dle smlouvy převzal žalovaný v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit tuto částku včetně sjednané další sumy 17 184 Kč představující kapitalizovaný úrok za zapůjčené finanční prostředky za dobu řádného trvání smlouvy v částce 1 014 Kč splatný dne [datum], dále částku 9 800 Kč za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, částku 2 770 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a konečně 3 600 Kč za umožnění úhrady splátek v místě jeho bydliště.

3. Celkem 37 184 Kč měl žalovaný zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední splátka byla zaplacena dne [datum] ve výši 2 700 Kč. Žalobkyně uplatňuje dlužnou jistinu 17 255,49 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 756,85 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 8 312 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 2 373,95 K4, úhradu za umožnění splácení v místě bydliště žalovaného 3 085,71 Kč, smluvní pokutu 9 673,13 Kč, úrok za dobu od [datum] do [datum] v částce 786,70 Kč (dle smlouvy 8 % p. a.), zákonný úrok z prodlení za dobu od prodlení do [datum] ve výši 1 507,05 Kč, plynoucí smluvený úrok 8 % p. a. z částky 17 255,49 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 18 012,34 Kč od [datum] do zaplacení.

4. Soud ve věci jednal dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř., a věc projednal v nepřítomnosti žalovaného, který se bez omluvy k jednání nedostavil, k žalobě se nevyjádřil.

5. Soud provedl dokazování listinnými důkazy žalobkyní předloženými (smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum], historie splátek, smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu, oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum], předžalobní výzva ze dne [datum] včetně poštovního podacího lístku) a z nich zjistil následující skutečnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným v žalobě uvedenou smlouvu, na základě které mu poskytla sjednaný úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s v žalobě uvedeným poplatky v pravidelných 14 měsíčních splátkách. Tento závazek nesplnil, proto se stal dluh splatným najednou. Žalovaný uhradil pouze 2 x 2 700 Kč. Žalobkyně získala pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek, postoupení bylo původním věřitelem žalovanému oznámeno. Žalovaný dluh nevyrovnal ani po předžalobní výzvě právního zástupce žalobkyně.

6. Protože žaloba postrádala jakékoliv tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavření samotné úvěrové smlouvy a protože v tomto směru nic neobsahovaly ani označené a předložené listinné důkazy, soud usnesením dle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a označení a předložení důkazů k prokázání toho, že řádným způsobem její právní předchůdkyně splnila povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, tj. zkoumání úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Zároveň upozornil, že v případě nedoplnění tvrzení a neprokázání splnění uvedeného zákonného požadavku žalobu zamítne.

7. Žalobkyně navrhla doplnit dokazování žádostí o úvěr a potvrzením o výši příjmů s tím, že poskytovatelka úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žadatele. To je patrné z těchto důkazů, neboť žadatel žádal o úvěr ve výši 26 000 Kč, kde by splátka činila 3 452 Kč, a poskytnut mu byl pouze do 20 000 Kč, neboť byl zjištěn použitelný příjem žadatele 7 753 Kč.

8. Soud doplnil dokazování uvedenými dodatečně předloženými listinnými důkazy a z nich zjistil, že žalovaný skutečně požadoval úvěr 26 000 Kč s měsíční splátkou 3 452 Kč. V žádosti ze dne [datum] je uvedeno zaměstnání u [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] na dobu určitou do [datum] s příjmem 13 114 Kč, výdaje na bydlení a energie 4 860 Kč, výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady – 500 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 1 Kč. Existence uvedeného pracovního poměru na dobu určitou do [datum] je potvrzena i potvrzením o výši příjmu ze dne [datum].

9. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § [číslo] a § [číslo] odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru žalovanému a prokázané částečné úhradě, z výzvy žalobkyně, z žádosti o úvěr a potvrzení o výši příjmu, ze smlouvy o postoupení pohledávek.

10. Soud se především zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany poskytovatelky úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

15. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany poskytovatele úvěru za splněnou.

16. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky a není zřejmé, z čeho vlastně vycházela ohledně majetkových poměrů žalovaného, když výdaje v ní uvedené nejsou ničím podloženy a jsou evidentně – mírně řečeno - nepravděpodobné. Údaj o měsíčních výdajích na dopravu, jídlo a všechny ostatní potřeby kromě nákladů na bydlení ve výši 500 Kč nepotřebuje žádný komentář, protože je evidentně nemožný. Z předložených listinných důkazů nelze zjistit, jakým způsobem a zda byly tyto tvrzené výdaje ověřovány, ani jak byly určeny a na základě čeho dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k závěru o prokázání úvěruschopnosti žalovaného. Obecně platí, že je třeba v každém jednotlivém případě individuálně majetkové poměry žadatele náležitě zkoumat a ověřovat. Žádná další skutková tvrzení v tomto směru nebyla učiněna, ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly.

17. Při výkladu citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

18. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti poskytovatele posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného za použití § 588 o. z.

21. Žalovaný převzal částku 20 000 Kč na základě neplatného smluvního ujednání a dosud vrátil pouze částku 5 400 Kč a dluží dosud 14 600 Kč. Soud posoudil nárok žalobkyně na vrácení rozdílu 14 600 Kč jako oprávněný. Ve smyslu ustanovení 87 zákona č. 257/2016 Sb. soud uložil žalovanému povinnost dlužnou částku vrátit v pariční lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou. Protože se tak vracená jistina stane teprve splatnou, soud nepřiznal žalobkyni ani požadovaný zákonný úrok z prodlení.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně náklady řízení mu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.