11 C 146/2020

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale obec a číslo , PSČ obec o zaplacení 39 750 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 19 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. od 7. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 20 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 618,23 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 303,92 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z částky 25 000 Kč od 30. 11. 2019 do 6. 9. 2020 a z částky 5 250 Kč od 7. 9. 2020 do zaplacení a co do úroku 19,34 % p.a. z částky 25 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne [datum] domáhá po žalovaném zaplacení částky 39 750 Kč s příslušenstvím, které představuje jednak zákonný úrok z prodlení a jednak smluvený úrok na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] a žalovaným. Podle skutkového tvrzení obsaženého v žalobě podle této smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 5 000 Kč s úrokovou sazbou 19,34 % p. a., dále odměnu za administrativní činnost 5 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 10 000 Kč, celkem dalších 20 000 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 750 Kč, tj. měsíčně cca 3 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, když poslední uhradil [datum]. Žalovaný dle žaloby zaplatil pouze 5 250 Kč na úhradu svých závazků podle uvedené smlouvy. Ke dni podání žaloby dluží na jistině 25 000 Kč, na poplatku za služby 14 750 Kč, dále kapitalizované úroky 3 303,92 Kč za dobu od 29. 3. 2019 do 29. 11. 2019 a plynoucí úrok 19,34 % p. a. z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 618,23 Kč za dobu od 5. 4. 2019 do 29. 11. 2019 a plynoucí zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a. od 30. 11. 2019 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

3. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

4. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě podmínek smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s dohodnutým úrokem 19,34 % p.a., administrativním poplatkem a odměnou za hotovostní inkaso splátek, celkem 45 000 Kč, v pravidelných 60 týdenních splátkách po 750 Kč. První splátka byla splatná 7 den po uzavření smlouvy. Dopisem ze dne [datum] oznámil věřitel žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu v celkové výši 50 308,34 Kč. Dopis byl odeslán doporučeně žalovanému dne [datum]. Dle žaloby uhradil žalovaný na pohledávku 5 250 Kč.

5. Z karty zákazníka ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný měl žít v době vyplnění žádosti s rodiči, což bylo ověřeno blíže neurčenou„ jinou“ smlouvou, Byl zaměstnán u [právnická osoba] se [anonymizováno] [adresa]. Jednalo se o jeho druhé zaměstnání za poslední tři roky. Příjem ze zaměstnání představoval 19 000 Kč čistého, ověřeno pracovní smlouvou a výplatními páskami, výdaje na bydlení činily 3 000 Kč, osobní výdaje 4 000 Kč, spoření či pojištění 150 Kč, celkem 7 150 Kč, volné zdroje tak představovaly 11 850 Kč. Jako další dokument k ověření finanční situace žadatele je v Kartě uveden„ dodatek“, o jaký dodatek a k čemu a co z něj věřitel zjistil, nelze z žaloby ani důkazů zjistit.

6. Žalobkyně k důkazu nenavrhla ani nepředložila dokumenty, z nichž poskytovatel úvěru ověřoval žalovaným uváděné údaje o jeho finanční situaci. Přitom podle ustanovení § 74 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen pořídit dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem a mimo jiné tyto dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele uchovat po stanovenou dobu.

7. Žaloba sama obsahuje pouze citaci právních předpisů a tvrzení, že věřitel splnil svoji zákonnou povinnost. K jednání se žalobkyně nedostavila a připravila se tak o dobrodiní ustanovení § 118a odst. 1, 3, a § 119a odst. 1 o. s. ř. Soud nepřihlédl k podmíněné žádosti žalobkyně o případné odročení jednání v případě, že tvrzené skutečnosti nebudou dostatečné pro vyhovění žalobního návrhu (viz ustanovení § 41a odst. 2 o.s.ř.) Smlouvy soud posoudil jako absolutně neplatné. Ohledně příjmů a výdajů žalovaného není zřejmé, z čeho věřitel čerpal informace a ověřoval otázku úvěruschopnosti žalovaného, když k tomuto žalobkyně neoznačila a nepředložila jediný důkaz kromě nedostatečné karty zákazníka. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že žalovanému byl poskytnut úvěr 25 000 Kč se závazkem úhrady ještě dalších 20 000 Kč smlouvou dne [datum] za situace, kdy jeho pracovní poměr trval do [datum].

8. Lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svoji důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. k prokázání řádného splnění podmínek daných citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru k možnosti jeho poskytnutí.

9. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud uplatněný nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, žalovaný vrátil 5 250 Kč, nadále tak dluží 19 750 Kč. Tuto částku soud uložil žalovanému k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 7. 9. 2020 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. rozsudek NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná [datum] se dostala do sféry vlivu žalovaného 6. 9. 2020 Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 o. z., ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, smlouvy o postoupení pohledávek a karty zákazníka.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

15. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

16. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval pře sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky.

17. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

18. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

19. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

20. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok.

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně mu náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.