11 C 16/2025

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 21 906,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 16 648,28 Kč se zákonným úrokem z prodlení 12,75 % p. a. od 7. 8. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do 5 257,98 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 374,07 Kč, s úrokem 14,75 % p. a. z částky 19 499,04 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12, 75 % p. a. z částky 21 906,26 Kč za den 6. 8. 2024 a z částky 5 257,98 Kč od 7. 8. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně 660 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně podala dne 22. 10. 2024 ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 21 906,26 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, dne 10. 9. 2023 s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % aktuální dlužné částky. Splátky měly být placeny vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaná celkem načerpala 21 724 Kč a uhradila celkem 5 075,72 Kč.

2. Žalobkyně pro porušení závazku splácet úvěr dohodnutým způsobem ze strany žalované využila oprávnění dle odst. 7.

1. úvěrových podmínek a úvěr zesplatnila ke dni 22. 7. 2024 a vyzvala žalovanou k zaplacení celé dlužné částky dopisem z téhož dne. Žalovaná však již nic nezaplatila.

3. Dlužná částka činí 21 906,26 Kč a představuje neuhrazenou jistinu ve výši 19 499,04 Kč (přičemž tato částka dle tvrzení v žalobě je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu), poplatky ve výši 156 Kč, poplatky za pojištění 151,22 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty účtované ve výši 1 500 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na kapitalizovaný úrok ke dni sepisu žaloby 3 374,07 Kč, úrok 26,28 % p. a. z částky 19 499,04 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 581,24 Kč a plynoucí zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 21 906,26 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení.

4. Soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem, který byl následně zrušen pro nedoručení do vlastních rukou žalované. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaná se nedostavila bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř., a věc projednal v nepřítomnosti účastníků.

5. Soud provedl dokazování listinnými důkazy žalobkyní předloženími a z nich zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, dne 10. 9. 2023. Touto smlouvou byl poskytnut žalované bezúčelový revolvingový úvěr s roční úrokovou sazbou 26,28 % a výší měsíční splátky 4 % z dlužné částky. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná je , Anonymizováno, a pobírá , částka, . Jako vedlejší příjem je uvedeno , částka, , aniž by bylo jakkoliv specifikováno, o jaký příjem se jedná. Dále je uveden příjem ostatní členů domácnosti , částka, , opět bez specifikace příjmu a osoby, která jej pobírá. Žalovaná je uvedena jako , Anonymizováno, . Výdaje jsou uvedeny jako náklady na bydlení 6 000 Kč a ostatní výdaje 5 000 Kč bez specifikace. Ve zprávě o provedení ověření bonity klienta žalovanou nepodepsané je jako zdroj příjmu žalované uvedeno – , částka, – zdroj – jiný. Příjem ostatních členů domácnosti , částka, opět bez uvedení zdroje a osoby, která takovým příjmem disponuje. Ve smlouvě není nikdo další jako spoludlužník či jako ručitel uveden. Rodinný stav žalované je označen jako , Anonymizováno, .

6. Dle výpisu historie úvěru uhradila žalovaná pouze 5 075,72 Kč. Dopisem ze dne 22. 7. 2024 zesplatnila žalobkyně úvěr a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky do 14-ti dnů od sepisu výzvy. Dopis byl zaslán doporučeně žalované dne 23. 7. 2024. Dopisem ze dne 8. 8. 2024 byla žalovaná vyzvána právním zástupcem žalobkyně k zaplacení dluhu. Žalovaná zůstala ve sporu pasivní, k žalobě se žádným způsobem nevyjádřila.

7. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, z historie úvěru, neuhrazení ničeho z její strany na tento dluh, o výzvě žalobkyně včetně oznámení o zesplatnění úvěru.

8. Soud se především zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

13. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací za splněnou.

14. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky a údaje uvedené ve smlouvě ohledně příjmů žalované žádným způsobem neověřovala. Ve smlouvě není nic o tom, o jaké další příjmy žalované kromě , Anonymizováno, by se mělo jednat a ani příjmy dalších členů domácnost nejsou žádným způsobem specifikovány co do zdroje a osoby, která se na nich podílí a jejím vztahu k žalované. Už vůbec nelze zjistit, jak bylo ověřováno ve veřejně dostupných dlužnických registrech její případné jiné finanční zatížení. Toto nelze zjistit ani z ostatních předložených listinných důkazů a nevyplývá to ani ze skutkových tvrzení žaloby samotné, kde se pouze obecně uvádí, že žalobkyně přezkoumávala klientské informace v tomto směru. Žalobkyně se neúčastí na jednání připravila o dobrodiní ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve směru poučení o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy ohledně platného uzavření úvěrové smlouvy.

15. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

16. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

17. I za účinnosti z. č.257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tzv. i z úřední povinnosti, tj. i bez uplatnění konkrétních námitek ze strany dlužníka, má soud povinnost zabývat se v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žádajícího spotřebitele o tento úvěr ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, tak, nemá-li se zcela pominout při výkladu a aplikaci z. č. 257/2016 Sb. účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86 a § 87 z. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, je namístě, aby soud, zjistí-li porušení zákonné povinnosti při ověřování tzv. úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele tohoto úvěru, sám, tedy i tzv. z úřední povinnosti, přihlédl k tomu, zda nastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, či nikoliv. Bez této možnosti soudu i v poměrech z. č. 257/2016 Sb., účinném od 1.12.2016, by totiž představovala ochrana spotřebitele pouze iluzorní právní úpravu z hlediska zamýšleného smyslu a účelu tohoto zákona – viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 9/2020 ze dne 12. 3. 2020.

18. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované za použití § 588 o. z.

21. Protože pak žalovaná vyčerpala částku 21 724 Kč na základě neplatného smluvního ujednání a dosud žalobkyni vrátila pouze částku 5 075,72 Kč, dluží žalobkyni na jistině 16 648,28 Kč. Soud posoudil nárok žalobkyně na vrácení poskytnuté částky dle ustanovení § 2991 a násl. o. z. jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Protože žalobkyně prokázala poskytnutí dosud nevrácené částky, soud uložil žalované povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně zákonného úroku z prodlení ode dne požadovaného žalobkyní, tj. od 7. 8. 2024 do zaplacení v návaznosti na dopis o zesplatnění úvěru obsahující výzvu k úhradě služné částky ze dne 22. 7. 2024. Lhůtu pro plnění stanovil třídenní od právní moci rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na smluvní pokuty, náklady a smluvený úrok.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Soud určil částku náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 2 238 Kč sestávající ze soudního poplatku 877 Kč, tří hlavních úkonů právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis kvalifikované předžalobní výzvy, sepis žaloby) a tří režijních paušálů po 100 Kč dle vyhlášky č.177/1996 Sb. o advokátním tarifu, 21 % DPH 252 Kč. Přitom podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil mezi žalobkyni a žalovanou a žalované jako ve větší míře neúspěšnému účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalobkyni jako úspěšnějšímu účastníkovi tohoto řízení k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů ve výši 660 Kč. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení totiž poměřil tzv. absolutním úspěchem žalobkyně ve věci, který byl 29,48 %. Relativní úspěch žalobkyně ve věci byl totiž 64,74 % a neúspěch ve výši 35,26 %. Soud totiž vycházel z toho, že žaloba byla podána důvodně pouze co do částky přiznané včetně zákonných úroků z prodlení splatných do rozhodnutí soudu a tuto částku pak poměřil s původně vymáhanou pohledávkou se smluvním úrokem, zákonným úrokem z prodlení splatným ke stejnému datu. Takto žalobkyně požadovala původně celkem 27 767,52 Kč a přiznáno jí bylo 18 991,65 Kč (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2717/08 ze dne 30.8.2010).