11 C 164/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 19. 5. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 549,70 Kč, nákladů s uplatněním pohledávky ve výši 1 750 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 10 000 Kč od 14. 7. 2017 do 18. 5. 2020, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku ve výši 393 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne [datum] domáhá zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, když dlužní částka představuje neuhrazenou jistinu podle smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] dne 13. 4. 2017. Podle této smlouvy věřitel poskytl dlužníkovi bezúčelový, bezhotovostní úvěr v rámci úvěrového limitu 35 000 Kč na dobu neurčitou s tím, že žalovaný se zavázal věřiteli úvěr včetně úroku 8,5 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky splácet v pravidelných měsíčních splátkách odpovídajících 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem a poplatkem, minimálně však 1 000 Kč. Žalovaný takto vyčerpal 10 000 Kč, dosud však dle žaloby ničeho neuhradil. Pohledávka byla věřitelem postoupena nejdříve dne [datum] společnosti [právnická osoba] a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni. Žalobkyně požaduje kromě jistiny též zákonný úrok z prodlení od 14. 7. 2017 do zaplacení a smluvený úrok 8,5 % měsíčně od 13. 4. 2017 do splatnosti úvěru do 13. 7. 2017. Dále požaduje žalobkyně zaplacení účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného podle [ustanovení smlouvy] [anonymizována tři slova]) smlouvy, a to 250 Kč v souvislosti s prodlením jakékoliv částky, celkem 1 750 Kč.

2. Elektronický platební rozkaz ve věci soudem vydaný byl zrušen pro nedoručení žalovanému do vlastních rukou. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil a soud jednal dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, v jeho nepřítomnosti stejně jako v nepřítomnosti žalobkyně, která se k jednání omluvila. Soud provedl dokazování listinnými důkazy označenými a přeloženým žalobkyní (smlouva o postoupení pohledávek, potvrzení o provedené platbě, standardní informace, smlouva o revolvingovém úvěru, platební informace, předžalobní výzva z 6. 5. 2020, oznámení o postoupení pohledávky, poštovní podací lístek, kopie občanského průkazu žalovaného) a z nich zjistil následující skutečnosti.

3. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření v žalobě shora uvedené smlouvy o revolvingovém úvěru dne 13. 4. 2017 prostřednictvím komunikačních prostředků tzv. na dálku na webových stránkách věřitele s použitím jedinečného osobního uživatelského účtu. Žalovaný doručil takto žádost o zaslání návrhu úvěrové smlouvy. Věřitel dle žaloby kladně posoudil jeho úvěruschopnost a zaslal mu návrh smlouvy s dalšími podklady a žalovaný potvrdil seznámení a souhlas vložením unikátního identifikačního kódu zaslaného mu na jeho telefonické číslo a kliknutím na příslušnou ikonu projevil svoji vůli být smluvně vázán podmínkami smlouvy. Žalovaný vyčerpal celkem 10 000 Kč z úvěrového rámce, a to dne 13. 4. 2017. Žalovaný neuhradil na své závazky nic. Ve smlouvě se zavázal splácet vyčerpaný úvěr spolu s úrokem 8,5 % měsíčně, dále 12,5 % z čerpané jistiny jako poplatek za čerpání. Pro případ prodlení byla sjednána částka 250 Kč představující účelně vynaložené náklady a smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky, která není žalobou uplatňována. Pohledávka byla postupně postoupena věřitelem společnosti [právnická osoba], která ji postoupila ve stejný den žalobkyni. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného není ve smlouvě žádné ujednání. Ani z žádných dalších provedených důkazů nevyplývá, jak věřitel ověřoval úvěruschopnost dlužníka a na základě jakých zjištěných skutečností dospěl k závěru, že lze žalovanému poskytnout úvěr za podmínek ve smlouvě ujednaných.

4. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

5. Soud se zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to v prvé řadě z pohledu toho, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

6. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

10. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

11. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že banka postupovala před sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Žalobkyně ani netvrdila, ani žádnými listinnými důkazy nedoložila, jak vůbec byla zjišťována úvěruschopnost žalovaného a podle čeho byla posuzována. Samotné obecné tvrzení v tomto směru obsažené v žalobním návrhu nemůže obstát. Žalobkyně se neúčastí na jednání soudu připravila o dobrodiní ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. Přitom nelze ani z předložených listinných důkazů zjistit, jakým způsobem vlastně banka došla k závěru o dostatečné disponibilitě žalovaného, a jakým způsobem konkrétně ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svoji důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. k prokázání řádného splnění podmínek daných citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru k možnosti jeho poskytnutí.

12. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud uplatněný nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, žalovaný nic nevrátil, nadále tak dluží 10 000 Kč. Tuto částku soud uložil žalovanému k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 19. 5. 2021 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. rozsudek NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná 15. 5. 2021 se dostala do sféry vlivu žalovaného 18. 5. 2021 (ustanovení § 573 o. z.) Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. Ve zbytku žalobu soud jako nedůvodnou zamítl.

13. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

14. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

15. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Soud určil částku náhrady účelně vynaložených nákladů částkou 1 489 Kč sestávající ze soudního poplatku 400 Kč, tří hlavních úkonů právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. o advokátním tarifu, dále jen AT), tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a), + 21% DPH v částce 189 Kč. Přitom podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil mezi žalobkyni a žalovaného a žalovanému jako ve větší míře neúspěšnému účastníkovi, uložil povinnost zaplatit žalobkyni jako úspěšnějšímu účastníkovi tohoto řízení k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů ve výši 446 Kč. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení totiž poměřil tzv. absolutním úspěchem žalobkyně ve věci, který byl 29,94 %. Relativní úspěch žalobkyně ve věci byl totiž 64,97 % a neúspěch ve výši 35,03 %. Soud totiž vycházel z toho, že žaloba byla podána důvodně pouze co do částky přiznané včetně zákonných úroků z prodlení splatných do rozhodnutí soudu a tuto částku pak poměřil s původně vymáhanou pohledávkou s příslušenstvím splatným ke stejnému datu. Takto žalobkyně požadovala původně celkem 17 933,30 Kč a přiznáno jí bylo 10 652,05 Kč (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010).