11 C 25/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa o zaplacení 18 200 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 7. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 9 600 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 685,75 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 377,76 Kč, s úrokem ve výši 18,96 % p.a. z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do 6. 9. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 600 Kč ve výši 1,5 % p.a. od 7. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhá po žalovaném zaplacení částky 18 200 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným byla dne 1. 3. 2018 uzavřena smlouva spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr 12 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit nad rámec jistiny úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 2 400 Kč s úrokovou sazbou 18,96 % ročně, odměnu za administrativní činnost 2 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 25. 4. 2019. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek a zaplatil pouze 3 400 Kč, které věřitel započetl na úrok 2 400 Kč, na poplatek za administrativní činnost 200 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso 800 Kč. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena žalobkyni, kdy ke dni postoupení činila pohledávka bez příslušenství částku 22 200 Kč. Žalovanou částku tak představuje dlužná jistina 12 000 Kč a dlužné úhrady za služby 6 200 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 685,75 Kč (počítaný z částky 12 000 Kč od 3. 5. 2019 do 29. 11. 2019), kapitalizovaný úrok 1 377,76 Kč (úrok 18,96 % ročně z částky 12 000 Kč od 26. 4. 2019 do 29. 11. 2019), zákonný úrok z prodlení z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 a na úrok z prodlení 18,96 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019.

2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy, a proto soud postupoval dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným dne 1. 3. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 12 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit celkem částku 21 600 Kč představující jistinu 12 000 Kč, kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 2 400 Kč s úrokovou sazbou 18,96 % p. a., administrativní poplatek 2 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 360 Kč. Převzetí hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný žalobkyni uhradil částku 3 400 Kč. Dle karty zákazníka, žádosti o zápůjčku ze dne 1. 3. 2018 bydlel v době podání žádosti žalovaný na adrese [adresa], což bylo ověřeno z nájemní smlouvy. Domácnost vedl samostatnou bez dalších osob a neměl žádné nezaopatřené dítě. Byl zaměstnaný na hlavní pracovní poměr u firmy [firma] [anonymizováno] jako [povolání] od [měsíc] [rok]. Jeho čistý měsíční příjem činil [částka], výdaje na bydlení [částka] a osobní výdaje [částka]. Použitelné zdroje představovaly 20 000 Kč. Toto bylo dle údajů v kartě ověřeno pracovní smlouvou a výplatními páskami. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn dopisem ze dne [datum], který mu byl dle podacího lístku zaslán dne [datum]. Žalovanému byla dle poštovního podacího lístku a výzvy k plnění zaslána dne 4. 9. 2020 předžalobní výzva ze dne 3. 9. 2020, kterou byl právním zástupcem žalobkyně v souladu s § 142a o. s. ř. vyzván k zaplacení dlužné částky.

4. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel soud ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnutého úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, z karty zákazníka a smlouvy o postoupení pohledávek.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

9. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

10. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

11. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

12. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

14. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval při uzavírání smlouvy z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Ze skutkového tvrzení ani označených a předložených důkazů nelze zjistit, zda vůbec a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně listiny, na něž odkazuje v kartě zákazníka, soudu nepředložila. Soud podotýká, že odvolávání se na předtištěný v každé formulářové smlouvě shodný text o potvrzení správnosti údajů žadatelem nemůže nahradit povinnost poskytovatele úvěru řádně prověřit úvěruschopnost žadatele.

15. Z předložených listinných důkazů také nevyplývá, zda a jakým způsobem byla prověřována ekonomická stránka žadatele z pohledu veřejně dostupných rejstříků dlužníků, vedených exekucí, insolvence atd. Soud konstatuje, že žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a proto smlouvu považuje za absolutně neplatnou s tím, že nároky žalobkyně soud posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1. občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 12 000 Kč, žalovaný vrátil částku 3 400 Kč, dluží tak na jistině dosud 8 600 Kč, které mu soud uložil k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 7. 9. 2020 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná dle poštovního doručovacího lístku dne 4. 9. 2020 se dostala do sféry vlivu žalovaného 6. 9. 2020, teprve následujícího dne lze hovořit o prodlení. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř.

17. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok. Soud podotýká, že žalobkyně se neúčastí na jednání připravila o dobrodiní ustanovení § 118a o. s. ř. a § 119a odst. 1. o. s. ř. Soud nepřihlédl k podmíněné žádosti žalobkyně o případné odročení jednání v případě, že tvrzené skutečnosti nebudou dostatečné pro vyhovění žalobního návrhu (viz ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř.).

18. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.