11 C 26/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem trvale ulice a číslo , PSČ část obce t.č. obec a číslo , PSČ obec o zaplacení 10 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 6. 9. 2020 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy do posledního dne každého kalendářního měsíce předem na účet žalobkyně č. [bankovní účet], [variabilní symbol], počínaje kalendářním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, to vše pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 7 400 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 540,01 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 254,93 Kč, s úrokem 23,72 % p. a. z částky 8 240,33 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 8 240,33 Kč od 30. 11. 2019 do 5. 9. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 4 940,33 Kč od 6. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně uplatnila žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne [datum] proti žalované nároky na zaplacení 10 700 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nárok na zaplacení vyplývá ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou dne 5. 1. 2017.

2. Na základě uvedené smlouvy věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala jistinu vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % p. a., dále odměnu za administrativní činnost 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč, to vše v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, tj. měsíčně cca 1 200 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, když uhradila pouze 6 700 Kč. Ke dni podání žaloby dluží na jistině 8 240,33 Kč, na úhradě za služby 2 459,67 Kč, dále kapitalizované úroky 3 540,01 Kč z dlužné jistiny za dobu od 16. 2. 2018 do 29. 11. 2019 a plynoucí úrok 23,72 % p. a. z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 254,93 Kč za dobu od 23. 2. 2018 do 29. 11. 2019 a plynoucí zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 30. 11. 2019 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum].

3. Žalobkyně se jednání ve věci samé nezúčastnila s omluvou a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal v její nepřítomnosti. Žalovaná uvedla, že žalobě nerozumí.

4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy žalobkyní předloženými a z nich zjistil následující skutkový stav. V [anonymizována dvě slova] ze dne 4. 1. 2017 je uvedeno, že žalovaná bydlí jako nájemník v nájemním bytě v samostatné domácnosti a má jedno nezaopatřené dítě. Pracuje v hlavním pracovním poměru u firmy [firma] [jméno] od [měsíc] [rok]. Zda se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou či určitou, není vyplněno. Jako příjem je uvedena mzda [částka] čistého měsíčně, další příjmy ve výši [částka] bez specifikace, státní podpora [částka] a další příjmy jako výživné [částka]. Výdaje jsou vyplněné jako výdaje na energie [částka] a osobní výdaje [částka]. Použitelný příjem tak je vypočten na 15 500 Kč. Ověřeny by tyto údaje měly být z bankovních výpisů, pracovní smlouvy, složenek a rozhodnutí o přiznání výživného.

5. Žalovaná ve své účastnické výpovědi uvedla, že si půjčovala, aby mohla zaplatit nájemné za byt. Pracovní smlouvu měla tehdy uzavřenou na dobu určitou jednoho roku, o čem informovala zástupkyni věřitele a pracovní smlouvu předkládala k nahlédnutí. Neměla jiné příjmy než ze zaměstnání a alimenty na dítě [částka]. Nedostávala žádné dávky od státu. Výdaje v [anonymizováno] odpovídají skutečnosti. V době poskytnutí půjčky splácela ještě jiné závazky a o nich informovala pracovnici věřitele. [anonymizováno] vyplňovala pracovnice věřitele, žalovaná ji podepsala a nečetla. Případný dluh je schopna splácet po 500 Kč měsíčně, neboť je hlášena jako nezaměstnaná na úřadu práce. Žije sama s [anonymizováno] letou dcerou.

6. Podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 1. 2017 byla poskytnuta žalované částka 10 000 Kč a ta se zavázala kromě jistiny splatit dalších 7 400 Kč v dohodnutých splátkách. Uhradila pouze 6 700 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 29. 11. 2019, o čemž byla žalovaná informována. K úhradě dluhu byla vyzvána předžalobní výzvou ze dne 3. 9. 2020 odeslanou 4. 9. 2020.

7. Žalobkyně k důkazu nenavrhla ani nepředložila dokumenty, z nichž poskytovatel úvěru ověřoval uváděné údaje o finanční situaci žalované a její úvěruschopnosti. Přitom podle ustanovení § 74 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen pořídit dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem a mimo jiné tyto dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele uchovat po stanovenou dobu.

8. Žaloba sama obsahuje pouze citaci právních předpisů a tvrzení, že věřitel splnil svoji zákonnou povinnost. K jednání se žalobkyně nedostavila a připravila se tak o dobrodiní ustanovení § 118a odst. 1, 3, a § 119a odst. 1. o. s. ř. Soud nepřihlédl k podmíněné žádosti žalobkyně o případné odročení jednání v případě, že tvrzené skutečnosti nebudou dostatečné pro vyhovění žalobního návrhu (viz ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř.) Smlouvu soud posoudil jako absolutně neplatnou. Ohledně příjmů a výdajů žalované uvedených v [anonymizována dvě slova] je evidentní, že byly vyplněny záměrně neúplně, když např. není uvedeno, že pracovní poměr žalované byl sjednán jen do [měsíc] [rok], jsou uvedeny další příjmy ve výši celkem 9 000 Kč, které nemají oporu v údajích uváděných žalovanou, to vše evidentně ve snaze nadhodnotit poměry žalované tak, aby úvěr jí mohl být poskytnut.

9. Lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svoji důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1. písm. b) o. s. ř. k prokázání řádného splnění podmínek daných citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru k možnosti jeho poskytnutí.

10. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud uplatněný nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, žalovaná vrátila 6 700 Kč, nadále tak dluží 3 300 Kč. Tuto částku soud uložil žalované k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 6. 9. 2020 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva byla odeslána dne 4. 9. 2020 a dostala se do sféry vlivu žalované 5. 9. 2020. Soud povolil žalované s ohledem na sociální situaci a výši dlužné částky splácení závazku po pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 o. z., ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

16. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

17. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

18. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

19. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

20. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně se nároku na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.