11 C 36/2022

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení , LL.M. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 50 440,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 457,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 27 457,99 Kč od 29. 9. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky ve výši 22 983 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 287 Kč, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 48 892,99 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 983 Kč od 29. 9. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala dne 14. 12. 2021 ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 440,99 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 6902124528 dne 23. 2. 2019 s úvěrovým rámcem 52 000 Kč Součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % aktuální dlužné částky. Splátky měly být placeny vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný celkem načerpal 85 906 Kč a uhradil celkem 58 448,01Kč.

2. Žalobkyně pro porušení závazku splácet úvěr dohodnutým způsobem ze strany žalované využila oprávnění dle odst. 7.

1. úvěrových podmínek a úvěr zesplatnila k 14. 9. 2021 a vyzvala žalovaného k zaplacení celé dlužné částky dopisem z téhož dne. Žalovaný však nic již nezaplatil.

3. Dlužná částka činí 50 440,99 Kč a představuje neuhrazenou jistinu ve výši 48 892,99 Kč, poplatky ve výši 295 Kč, poplatky za pojištění 53 Kč, náklady na vymáhání ve výši 200 Kč, smluvní pokuty účtované ve výši 1 000 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na kapitalizovaný úrok ke dni sepisu žaloby 9 287 Kč, úrok 8,25 % p. a. z dlužné jistiny Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 893,86 Kč za dobu od 29. í. 2021 do 14. 12. 2021 a plynoucí zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 50 440,99 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení.

4. Soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem, který byl následně zrušen pro nedoručení do vlastních rukou žalovaného. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř., a věc projednal v nepřítomnosti účastníků.

5. Soud provedl dokazování listinnými důkazy žalobkyní předloženými (předžalobní výzva ze dne 7. 10. 2021, poštovní podací archy, smlouva o revolvingovém úvěru z 23. 2. 2019, úvěrové podmínky, výpis čerpání splátek a úhrad, výzva ke splacení celého dluhu ze dne 14. 9. 2021) a z nich zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru s opakovaným čerpáním č. 6902124528 dne 23. 2. 2019 s úvěrovým rámcem 52 000 Kč Součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % aktuální dlužné částky. Splátky měly být placeny vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný celkem načerpal 85 906 Kč a uhradil celkem 58 448,01Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný je důchodce starobní či invalidní s příjmem 9 000 Kč, je svobodný, nemá vyživované osoby, má učňovské vzdělání a bydlí v podnájmu. Výše úvěrového rámce byla jednána pouze na 22 000 Kč, nikoliv 52 000 Kč, jak tvrdí žalobkyně v žalobě. Roční úroková sazba byla sjednána na 26,28 % p. a., nebylo sjednáno žádné připojištění (jak došla žalovaná k nároku 53 Kč za poplatky pojištění, tak není zřejmé). Dopisem ze dne 14. 9. 2021 zesplatnila žalobkyně úvěr a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do 14-ti dnů od sepisu výzvy. Dopis byl zaslán doporučeně žalovanému dne 14. 9. 2021. Dopisem ze dne 7. 10. 2021 byl žalovaný vyzván právním zástupcem žalobkyně k zaplacení dluhu. Žalovaný zůstal ve sporu pasivní, k žalobě se žádným způsobem nevyjádřil.

6. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, z historie úvěru, neuhrazení ničeho z její strany na tento dluh, o výzvě žalobkyně včetně oznámení o zesplatnění úvěru.

7. Soud se především zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

12. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací za splněnou.

13. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala pře sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky a údaje uvedené ve smlouvě ohledně sociálního postavení a příjmů a výdajů žalovaného řádným způsobem nezjišťovala a neověřovala. Ve smlouvě není nic o tom, jaký důchod vlastně žalovaný pobírá, jakým způsobem toto tvrzení bylo ověřeno, nelze zjistit, jaké měl žalovaný měsíční výdaje, zda bylo ověřováno ve veřejně dostupných dlužnických registrech jeho případné jiné finanční zatížení. Toto nelze zjistit ani z ostatních předložených listinných důkazů a nevyplývá to ani ze skutkových tvrzení žaloby samotné, kde se pouze obecně uvádí, že žalobkyně přezkoumávala klientské informace v tomto směru. Navíc tvrzení obsahuje nesrovnalosti oproti zjištěným skutečnostem, např. ohledně výše sjednaného úvěrového rámce. Pokud byl sjednán úvěrový rámec 22 000 Kč a žalobkyně nechala žalovaného načerpat až 85 906 Kč, svědčí to o laxnosti pracovníků žalobkyně či dokonce o úmyslu vytěžit z následného nesplácení žalovaného co nejvíce profitu na poplatcích, úrocích a sankcích. Žalobkyně si tak ke svému žalobnímu tvrzení nesplnila důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Bylo by sice namístě ji vyzvat ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3, o. s. ř. ke splnění této povinnosti a poučit ji o následcích nesplnění takové výzvy, nicméně žalobkyně se neúčastí na jednání připravila o dobrodiní tohoto ustanovení. K podmíněné žádosti o odročení jednání pro případ, že tvrzení skutečnosti nebudou dostatečné pro to, aby soud žalobě vyhověl, nemohl soud přihlédnout (viz ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř.). Soud tak nemá za prokázáno, že by žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím splnila svojí povinnost a žalovaného řádně posoudila jeho schopnost předmětný úvěru splácet.

14. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

15. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Právní teorie i judikatura se sjednotily na tom, že nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti dle zákona č. 257/2016 Sb. vede k absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz např. rozsudek Soudního dvoru EÚ ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 OPR-Finance, v kterém se soud jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex-offo, tj. i bez návrhu spotřebitele, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele).

17. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované za použití § 588 o. z.

18. Protože žalovaný vyčerpal částku 85 906 Kč na základě neplatného smluvního ujednání a dosud žalobkyni vrátil pouze částku 58 448,01 Kč, dluží žalobkyni 27 458,99 Kč. Soud posoudil nárok žalobkyně na vrácení poskytnuté částky dle ustanovení § 2991 a násl. o. z. jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Protože žalobkyně prokázala poskytnutí dosud nevrácené částky 27 457,99 Kč, soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 871/2005). Proto soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení až ode dne 29. 9. 2021. Výzva k zaplacení dluhu ze dne 14. 9. 2021 byla odeslána téhož dne a lhůta k zaplacení byla v ní stanovena na 14 dnů od vystavení, tj. do 28. 9. 2021. V prodlení je tak žalovaný do 29. 9. 2021. Ve zbytku žalobu soud zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se dále zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na smluvní pokuty, náklady a pojištění. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.

19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně mu náklady řízení nevznikly.