11 C 51/2025

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 13 148,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 499,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. od 30. 4.2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 7 472,45 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. od 30. 4. 2025 do zaplacení a co do částky 176,54 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 13 148,93 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, distančním způsobem, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 14 700 Kč s možností postupného čerpání, a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky s příslušenstvím vrátit v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 2. 9. 204 a konec kreditového rámce měl nastat dne 24. 1. 2026. Při uzavření smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované dle informací sdělených žalovanou, resp. vyplněných ve formuláři, dále lustrací v registrech, a vycházela z předložených výpisů z účtu žalované a z výplatných pásek prokazujících pravidelný příjem žalované, přičemž ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 15 670 Kč, která dle žalobkyně umožňovala bezproblémové splácení úvěru. Úvěr byl žalované poskytnut na bankovní účet bezhotovostním převodem dne 3. 8. 2024 ve výši 3 000 Kč a dne 3. 8. 2024 ve výši 2 500 Kč. Žalovaná si při sjednání smlouvy zvolila volitelné služby, a to službu „Presto“ za poplatek 330 Kč, a informační SMS servis za poplatek 21,12 Kč. Žalovaná se dle smlouvy zavázala zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru 1,99% z vyplacené tranše a smluví úrok ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny. Žalobkyně vypověděla smlouvu o úvěru ke dni 29. 4. 2025 z důvodů prodlení žalované s úhradou splátek, o čemž informovala žalovanou e-mailem, prokazatelně se tak žalovaná dostala do prodlení s úhradou celé dlužné částky nejpozději dne 30. 4. 2025. Dluh žalované vůči žalobkyni činí částku 12 972,39 Kč představující dlužnou jistinu 5 499,94 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 109,45 Kč, smluvní úrok 7 011,88 Kč, poplatek za službu „Presto“ 330 Kč, poplatek za službu „Informační SMS servis“ 21,12 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 5 960,51 Kč od 30. 4. 2025 do zaplacení. Dále žalobkyně požaduje žalobou úhradu smluví pokuty ve výši 176,54 Kč, tj. 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, přičemž nárok na zaplacení smluvní pokuty žalobkyně požaduje pouze za prvních 90 dnů prodlení žalované (tj. za dobu od 3. 9. 2024 do 2. 12. 2024)

2. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žalovaná bez omluvy a žalobkyně po předchozí omluvě nedostavily. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř., a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Žalovaná zůstala ve sporu pasivní, k žalobě se nevyjádřila.

3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne , datum, prostředky komunikace na dálku (tj. distančním způsobem) se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr jiný než na bydlení až do výše 14 700 Kč (tzv. „kreditní rámec“). Žalovaná se dle smlouvy zavázala poskytnuté finanční prostředky spolu s příslušenstvím dle čl. VII. smlouvy splácet v pravidelných denních splátkách, a to nejpozději k datu splatnosti dle čl. V. smlouvy. Datum první denní splátky byl dle smlouvy 2. 9. 2024 a datum splatnosti úvěru připadl na den 25. 1. 2026, přičemž dle předpisu denních splátek činila výše denní splátky částku 33,46 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1,066 % denně a výše poplatku za vyplacení tranší úvěru byla sjednána ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Dle čl. VII. smlouvy byly sjednány základní poplatky: ověřovací poplatek 1 Kč (uhrazená za účelem ověření totožnosti klienta a vlastnictví jeho bankovního účtu), poplatek za vyplacení tranší úvěru, smluvní úrok, a poplatky za volitelné služby, přičemž žalovaná s žalobkyní si sjednali volitelné služby, a to poplatek za službu „Presto“ (poplatek ve výši 165 Kč za expresní vyplacení každé tranše) a poplatek za službu „Informační SMS servis“ (ve výši 0,96 Kč denně). Dle čl. VIII odst. 1 smlouvy v případě prodlení má žalobkyně nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž je klient v prodlení, až do zaplacení, přičemž všechny sankce jsou splatné okamžikem, kdy na ně žalobkyni vznikne nárok. Tyto údaje vyplývají dále z Informací pro spotřebitele, Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, z Údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru, které jsou mimo jiné součástí smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru. Dle přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli byla žalované dne 3. 8. 2025 vyplacena částka 2 500 Kč a téhož dne částka 3 000 Kč na bankovní účet žalované č. , č. účtu, bezhotovostním převodem z účtu žalobkyně. Dle autorizace ověření byla totožnost žalované ověřena a autorizována prostřednictvím služby BankID. Dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované činila výše jejího čistého měsíčního příjmu částku 15 670 Kč, výdaje žalované na bydlení činily 3 000 Kč měsíčně, nezbytné výdaje 1 000 Kč měsíčně, zbytné výdaje 2 000 Kč měsíčně, počet členů domácnosti 2, přičemž počet členů domácnosti s příjmem 1, disponibilní příjem činil 4 800 Kč, přičemž závěrem bylo shledáno posouzení úvěruschopnosti žalované jako úspěšné. Dle identifikovaných příjmů byl příjem žalované doložen bankovním výpisem, který obsahoval příjmové transakce. Dle e-mailové upomínky ze dne 29. 4. 2025 byla smlouva o úvěru vypovězena s okamžitou platností, tedy ke dni 29. 4. 2025, a žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky 13 743,93 Kč (včetně úroků a smluvních pokut). Dle předžalobní výzvy ze dne 16. 4. 2025 byla žalovaná v souladu s § 142a o. s. ř. vyzvána k úhradě dlužné částky. Dle poštovního podacího lístku byla předžalobní výzva zaslána žalované dne 16. 4. 2025.

4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaná jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti).

6. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Na základě shora popsaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není zcela důvodná. Soud se zabýval především otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou, a z tohoto důvodu je tedy smlouva o úvěru neplatná. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky, když výdaje žalované byly přezkoumány jen formálně, a žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované uvedených ve vyplněném formuláři, z něhož ale mimo jiné vyplývá, že příjem žalované po zaplacení byť uvedených výdajů nebyl dostatečný, resp. úvěr jí byl poskytnut i na základě relativně nízkého příjmu s další osobou v domácnosti bez příjmu (a není zřejmé, zda se jedná o dospělého člena domácnosti či o nezletilé dítě). Ani z ostatních předložených listinných důkazů nelze zjistit, jakým způsobem vlastně dospěla žalobkyně k závěru o prokázání úvěruschopnosti žalované, a jakým způsobem tuto ověřovala po stránce výdajové, když v každém jednotlivém případě je třeba individuálně majetkové poměry žadatele náležitě zkoumat a zejména ověřovat. Žádná další skutková tvrzení v tomto směru nebyla učiněna ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly. Žalobkyně odkazovala na výpis z účtu žalované, který však soudu nepředložila.

10. Při výkladu právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno, a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěrů samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka.

11. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané úvěrové smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, když v žalobě a listinných důkazech chybí dostatečné skutkové tvrzení o získání zákonem požadovaných informací k prověření schopnosti dlužníka, tedy žalované, splácet poskytnutý úvěr a tato skutečnost nevyplývá ani z předložených a soudem provedených listinných důkazů.

12. S ohledem na učiněný závěr soud přiznal žalobkyni nárok na vrácení nesplacené části jistiny, neboť převzetím úvěru bez platně uzavřeného smluvního vztahu vzniklo žalované na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku), a to v rozsahu, ve kterém nebyla převzatá částka dosud uhrazena, a to včetně zákonných úroků z prodlení přiznaných dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. z této částky, když žalovaná se dostala s úhradou dluhu do prodlení, a to ode dne následujícího po splatnosti pohledávky, tedy ode dne následujícího po výpovědi smlouvy. Takto převzala žalovaná částku 5 500 Kč, přičemž dluží dle tvrzení žalobkyně na jistině částku 5 499,94 Kč, a proto jí soud uložil povinnost uhradit dlužnou částku s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 12 % p.a. od 30. 4. 2025 do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla dle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní.

13. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.