11 C 55/2026

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované, 261 01 Příbram VII o zaplacení 10 396 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 2 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 8 400 Kč od 2. 6. 2025 od zaplacení a co do částky 1 996 Kč zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám její právní zástupkyni náhradu nákladů řízení ve výši 145,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 10 396 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba., IČO IČO a žalovanou byla dne 30. 1. 2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se smlouvu zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní úrok ve výši 40 % p. m. Úvěr byl žalované poskytnut na dobu neurčitou. Pro prodlení s úhradou úvěru, kdy se žalovaná zavázala k jeho měsíčním splátkám, došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky do 3 dnů. Žalovaná neuhradila na svůj dluh ničeho. Žalobkyně se zároveň domáhala zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána ve výši 0,1 % p. d., v celkové výši 1 996 Kč. Žalobkyně dále uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení.

2. Žalobkyně po předchozí odmluvě a žalovaná bez omluvy se k nařízenému jednání nedostavily. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) jednal v nepřítomnosti účastníků.

3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Na základě smlouvy o úvěru, kterou s žalovanou uzavřela dne 30. 1. 2025 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba., IČO IČO, poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 6 000 Kč. Ve smlouvě byl dále sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši smluvní úrok ve výši 40 % p. m a smluvní pokuta 0,1 % p. d. V rámci zkoumání úvěruschopnosti provedla právní předchůdkyně žalobkyně lustrace žalované v databázích Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno. Dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací uvedených v žádosti o spotřebitelský úvěr, kde žalovaná mj. uvedla, že její příjem činní 16 558 Kč měsíčně a její výdaje činí 14 000 Kč měsíčně. Dne 29. 4. 2026 byla mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní uzavřena smlouva o postupování pohledávek, na jejímž základě byla žalobkyni postoupena mj. pohledávka za žalovanou, o čemž byla žalovaná vyrozuměna oznámením ze dne 30. 5. 2026. Předžalobní výzvou ze dne 30. 5. 2026 pak žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky do tří dnů, žalovaná však žalobkyni ničeho neuhradila.

4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

5. Soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou měla být uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaná jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Na základě shora popsaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není zcela důvodná. Soud se zabýval především otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou, a z tohoto důvodu je tedy smlouva o úvěru neplatná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované provedla právní předchůdkyně pouze lustrace žalované v databázích Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno. Dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací uvedených v žádosti o spotřebitelský úvěr, kde žalovaná mj. uvedla, že její příjem činní 16 558 Kč měsíčně a její výdaje činí 14 000 Kč měsíčně. Příjmy a výdaje žalované však právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala. Zároveň z tvrzených částek jednoznačně vyplývá, že žalované nezbývá měsíčně dostatek finančních prostředků na hrazení úvěru. Žádná další skutková tvrzení tedy v tomto směru nebyla učiněna ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly. Soud má tak povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované za nesplněnou.

12. Ohledně výše uplatněného nároku soud vyšel z toho, že žalobkyně listinnými důkazy dostatečně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalované ve výši 6 000 Kč. Žalovaná v řízení netvrdila ani neprokázala, že by tuto částku žalobkyni zcela nebo zčásti uhradila. Soud proto považoval tvrzení žalobkyně o dosud nesplacené jistině ve výši 6 000 Kč za prokázané.

13. Při výkladu zákona č. 257/2016 Sb. je nutné respektovat zásadu rovnosti a ochrany slabší strany, kterou představuje spotřebitel bez odborných znalostí a možnosti ovlivnit podmínky smlouvy. Zákon proto ukládá poskytovateli povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Relativní neplatnost by tento mechanismus narušila, neboť by soud nemohl přihlédnout k porušení povinností poskytovatele.

14. Soud proto uzavřel, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neprokázala, že před jejím uzavřením důkladně posoudila úvěruschopnost žalované způsobem vyžadovaným § 86 odst. 1 a 2 citovaného zákona. Z žaloby ani z předložených listinných důkazů nevyplývá, zda a z jakých konkrétních, spolehlivých a dostatečných údajů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při posouzení příjmů, výdajů a celkové finanční situace žalované, ani jak a zda tyto údaje ověřila. Za tohoto stavu nelze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované postupovala s odbornou péčí, a že z výsledku tohoto posouzení nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.

15. S ohledem na učiněný závěr soud přiznal žalobkyni nárok na vrácení nesplacené části jistiny v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to v rozsahu, ve kterém nebyla převzatá částka dosud uhrazena. Takto převzala žalovaná částku 6 000 Kč a tuto žalobkyni neuhradila, proto jí soud uložil povinnost uhradit nesplacenou celou poskytnutou jistinu a ve zbytku žalobu zamítl.

16. Co do požadovaného úroku z prodlení soud žalobě nevyhověl. V řízení bylo zjištěno, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za tohoto stavu žalobkyni nesvědčí právo na plnění ze smlouvy o úvěru, nýbrž pouze právo na vrácení poskytnuté jistiny. Předžalobní výzva, z níž žalobkyně dovozovala prodlení žalované, však obsahově směřovala k úhradě dluhu z titulu zesplatněného úvěru, tedy z právního vztahu, jehož platnost v tomto řízení neobstála, nešlo o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu neplatnosti smlouvy. Za této situace nelze uzavřít, že by se žalovaná dostala do prodlení s vrácením jistiny již marným uplynutím lhůty uvedené v této výzvě. Soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku. Prodlení žalované s plněním této povinnosti tak může nastat teprve marným uplynutím takto stanovené lhůty. Požadavek žalobkyně na přiznání úroku z prodlení za dobu předcházející splatnosti povinnosti vrátit jistinu proto důvodný není. Tento závěr je v souladu též se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

17. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal z větší části úspěšné žalobkyni nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v celkové částce 145,40 Kč. Soud při určení výše nákladů řízení vycházel z § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť řízení bylo zahájeno ustáleným vzorem žaloby, kterou podává týž žalobce ve skutkově a právně obdobných věcech.

18. Lhůta k plnění byla dle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami. Pokud by povinná dobrovolně nesplnila povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, má oprávněná právo podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem návrh na nařízení exekuce (zákon č. 120/2001 Sb.).