11 C 60/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale obec a číslo , PSČ obec o zaplacení 37 555 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 610,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 2. 3. 2021 do zaplacení a 18 219,85 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 2. 3. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 5 330 Kč s kapitalizovaným úrokem 1 435,89 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 438,28 Kč, s úrokem 29,00 % p. a. z částky 4 194,08 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % p. a. z částky 4 194,08 Kč od 21. 1. 2020 do 1. 3. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % p. a. z částky 2 583,93 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,75 % p. a. z částky 1 610,15 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, a co do částky 12 395 Kč s kapitalizovaným úrokem v částce 1 930,22 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 2 026,42 Kč, s úrokem 29,00 % p. a. z částky 18 719,85 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % p. a. z částky 18 719,85 Kč od 21. 1. 2020 do 1. 3. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % p. a. z částky 500 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,75 % p. a. z částky 18 219,85 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 30. 3. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 37 555 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že její právní předchůdkyně společnosti [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dvě smlouvy o zápůjčce, a to sice dne 10. 1. 2018 smlouvu [číslo] dne 14. 3. 2018 smlouvu [číslo].

2. Na základě první smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal zapůjčenou sumu vrátit spolu s částkou 5 330 Kč představující sjednaný úrok za dobu řádného trvání smlouvy v částce 932 Kč s úrokovou sazbou 29 % p. a., odměnu za zpracování a doručení 2 194 Kč a poplatek za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) v částce 2 204 Kč. To vše v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, poslední splátka byla splatná 21. 11. 2018. Žalovaný podle žaloby nedodržel podmínky smlouvy a uhradil pouze 5 389,85 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Žalobkyně se domáhá zaplacení dlužné jistiny 4 194,08 Kč, dlužných poplatků 2 746,07 Kč, kapitalizovaného smluveného úroku za dobu od 22. 11. 2018 do 20. 1. 2020 v částce 1 435,89 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. za dobu od 29. 11. 2018 do 20. 1. 2020 v částce 438,28 Kč, plynoucího úroku 29 % p. a. a zákonného úroku z prodlení 9 % p. a. z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení.

3. Na základě druhé shora uvedené smlouvy o zápůjčce poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 19 000 Kč. Žalovaný se zavázal zapůjčenou sumu vrátit spolu s částkou 12 395 Kč představující sjednaný úrok za dobu řádného trvání smlouvy v částce 4656 Kč s úrokovou sazbou 29 % p. a., odměnu za zpracování a doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení 6 629 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení v hotovosti v částce 1 110 Kč. To vše v 18 měsíčních splátkách po 1 745 Kč, poslední splátka byla splatná 14. 9. 2019. Žalovaný podle žaloby nedodržel podmínky smlouvy a uhradil pouze 780,15 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Žalobkyně se domáhá zaplacení dlužné jistiny 18 719,85 Kč, dlužných poplatků 11 895 Kč, kapitalizovaného smluveného úroku za dobu od 15. 9. 2019 do 20. 1. 2020 v částce 1 930,22 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. za dobu od 14. 11. 2018 do 20. 1. 2020 v částce 2 026,42 Kč, plynoucího úroku 29 % p. a. a zákonného úroku z prodlení 9 % p. a. z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení.

4. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

5. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými a soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

6. Věřitel a žalovaný uzavřeli postupně dvě smlouvy o zápůjčce, a to dne 10. 1. 2018 smlouvu [číslo] dne 14. 3. 2018 smlouvu [číslo]. Na základě kterých poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému zápůjčku 7 000 Kč a 19 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistiny a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a poplatky shora uvedené za podmínek ve smlouvě sjednaných, tzn. v případě první smlouvy v 45 týdenních sjednaných splátkách a v případě smlouvy druhé v 18 měsíčních sjednaných splátkách. Ani v jednom případě podmínky nedodržel a uhradil pouze v případě první smlouvy 5 389,85 Kč a v případě druhé smlouvy pouhých 780,15 Kč na sjednané závazky. Dosud tak dluží částky v žalobě specifikované a shora uvedené včetně žalovaného příslušenství.

7. Co se týká posouzení úvěruschopnosti žalovaného, obsahuje první smlouva pouze předtištěný text o tom, že zákazník potvrzuje, že věřitel s odbornou péčí posoudil jeho úvěruschopnost, a to na základě jím poskytnutých informací, které jsou obsahem zákaznické karty. Zákaznickou kartu žalobkyně k důkazu neoznačila ani nepředložila. Smlouva obsahuje pod podpisem účastníků ještě smluvní podmínky, které nejsou samostatně potvrzeny. V jejich čl. 11 zákazník prohlašuje opětovně předtištěným textem, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a je schopen celkovou dlužnou částku v souladu se smlouvou splatit. Tyto skutečnosti vyplývají z předložené smlouvy o zápůjčce. Druhá smlouva pak obsahuje pouze předtištěných text o tom, že zákazník poskytl věřiteli úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení své schopnosti zápůjčku splácet a že si je vědom toho, že věřitel si tyto informace ověřil a vyhodnotil jeho schopnost celkovou dlužnou částku splácet. Pohledávky byly postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne [datum].

8. Předžalobní výzvou ze dne 25. 2. 2021 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhů. Dopis byl odeslán žalovanému doporučeně dne 26. 2. 2020. Dopisem ze dne [datum] oznámil věřitel žalovanému postoupení pohledávek žalobkyni.

9. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté zápůjčky způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné a ze smlouvy o postoupení pohledávek.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

14. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

15. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

16. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

17. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

19. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval při uzavírání smluv z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Ze skutkového tvrzení ani označených a předložených důkazů nelze zjistit, zda vůbec a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Soud podotýká, že odvolávání se na předtištěný text formulářové smlouvy o potvrzení správnosti údajů žadatelem nemůže nahradit povinnost poskytovatele úvěru řádně prověřit úvěruschopnost žadatele. Z předložených listinných důkazů také nevyplývá, zda a jakým způsobem byla prověřována ekonomická stránka žadatele z pohledu veřejně dostupných rejstříků dlužníků, vedených exekucí, insolvence ad.

20. Soud konstatuje, že žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a proto smlouvy považuje za absolutně neplatné s tím, že nároky žalobkyně posoudil jako nároky z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst.1. o.z. Podle tohoto ustanovení kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v prvém případě částku 7 000 Kč, žalovaný vrátil pouze 5 389,85 Kč, dluží tak dosud 1 610,15 Kč, které mu soud uložil k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 2. 3. 2021 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS ČR sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná dle poštovního doručovacího lístku 26. 2. 2021 se dostala do sféry vlivu žalovaného 1. 3. 2021 (viz ustanovení § 573 o. z.), teprve následujícího dne lze hovořit o prodlení. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř.

22. V případě druhé smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 19 000 Kč, žalovaný vrátil pouze 780,15 Kč, dluží tak dosud 18 219,25 Kč, které mu soud uložil k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 2. 3. 2021 do zaplacení. Co se týká počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, platí shora uvedené.

23. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smluv jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok.

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně mu náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.