11 C 63/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 14 246,08 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 14 246,08 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 059,50 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 650,58 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 774,33 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 9 % p. a. a s úrokem 29 % p. a. z částky 8 774,33 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 30. 3. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky celkem 14 246,08 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] ze dne 1. 3. 2018. Na základě této smlouvy poskytla žalované zápůjčku ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala zapůjčenou částku vrátit spolu s částkou 10 791 Kč představující sjednaný úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 997 Kč s úrokovou sazbou 29 % p. a., odměnu za zpracování a doručení a administrativní činnost 5 275 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení v částce 3 519 Kč, to vše v 45 týdenních splátkách po 574 Kč Poslední splátka byla splatná 10. 1. 2019. Žalovaná podle žaloby nedodržela podmínky smlouvy a uhradila do postoupení pohledávky pouze 11 500 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020.

2. Žalobkyně žalobou proti žalované uplatnila nárok na zaplacení dlužné jistiny v částce 8 774,33 Kč, dlužných poplatků ve výši 5 471,75 Kč, kapitalizovaného smluveného úroku za dobu od 11. 1. 2019 do 20. 1. 2020 v částce 2 650,58 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. za dobu od 25. 9. 2018 do 20. 1. 2020 v částce 1 059,50 Kč, plynoucího úroku 29 % p. a. a zákonného úroku z prodlení 9 % p. a. z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení. Zapůjčená částka dle smlouvy byla vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy.

3. K jednání ve věci samé se žalobkyně nedostavila s omluvou a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal v její nepřítomnosti.

4. Soud provedl dokazování předloženými listinami a účastnickou výpovědí žalované, a z nich zjistil následující skutečnosti.

5. Věřitelka a žalovaná uzavřely dne 1. 3. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které zapůjčila věřitelka žalované 15 000 Kč a ta se zavázala k zaplacení dalších 10 791 Kč, celkem 25 791 Kč v 45 týdenních splátkách po 574 Kč.

6. Podle žalobkyně věřitelka posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, dotazovala se jí na její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace ověřovala oproti dokladům, Tyto údaje zaznamenala do zákaznické karty. V tomto směru však obsahuje smlouva pouze předtištěný text o tom, že zákazník poskytl úplné a pravdivé údaje, které věřitelka vyhodnotila tak, že je chopen splatit zapůjčenou částku. Tvrzenou kartu zákazníka žalobkyně k důkazu ani nenavrhla ani nepředložila. Žalovaná ve své účastnické výpovědi uvedla, že při sjednávání zápůjčky své příjmy nedokládala. Podle smlouvy byla zápůjčka poskytnuta k refinancování předcházející zápůjčky [číslo] tak, že částkou 4 287 Kč došlo k zaplacení předcházející zápůjčky. Žalovaná uhradila pouze 11 500 Kč.

7. Předžalobní výzvou ze dne 28. 1. 2021 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě dluhů dle citované smlouvy, který byl žalobkyni postoupen smlouvou ze dne 20. 1. 2020. Dopis byl odeslán žalované doporučeně dne 29. 1. 2021. Dopisem ze dne 20. 1. 2020 oznámil věřitel žalované postoupení pohledávky žalobkyni. Žalovaná následně po podání žaloby uhradila žalobkyni na účet č. [bankovní účet] ve dnech 19. 5. a 17. 6. 2021 vždy po 2 000 Kč na zaplacení vymáhané pohledávky.

8. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté zápůjčky způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalované, z údajů o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných z účastnické výpovědi žalované.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

13. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

14. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

15. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

16. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za prokázanou.

18. Žalobkyně sice v žalobě tvrdí, že její právní předchůdkyně splnila svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované především vyhodnocení informací od žalované získaných a odkazuje na zákaznickou kartu a údaje v ní uvedené, nicméně kromě smlouvy samotné žádný jiný důkaz nenavrhla k důkazu a také jej soudu nepředložila. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval při uzavírání smluv z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky. Ze skutkového tvrzení ani označených a předložených důkazů nelze zjistit, zda vůbec a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované. Soud podotýká, že odvolávání se na předtištěný text formulářové smlouvy o potvrzení správnosti údajů žadatelem nemůže nahradit povinnost poskytovatele úvěru řádně prověřit úvěruschopnost žadatele. Z předložených listinných důkazů také nevyplývá, zda a jakým způsobem byla prověřována ekonomická stránka žadatele z pohledu veřejně dostupných rejstříků dlužníků, vedených exekucí, insolvence ad. Zákaznickou kartu žalobkyně nepředložila a žalovaná popřela, že by vůbec své příjmy při sjednávání zápůjčky jakkoliv dokládala.

19. Soud konstatuje, že žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, když nesplnila k žalobnímu tvrzení svoji důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1. písm. b) o. s. ř. Soud nemohl žalobkyni poučit dle ustanovení § 118a odst. 3. o. s. ř., neboť ta se bez omluvy k jednání nedostavila. Soud smlouvu považuje za absolutně neplatnou s tím, že nároky žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1. o. z. Podle tohoto ustanovení kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč, žalovaná vrátila 11 500 Kč před podáním žaloby a další 4 000 Kč v průběhu řízení, nedluží žalobkyni ani z titulu bezdůvodného obohacení ničeho. Proto soud žalobu zamítl v celém rozsahu jako nedůvodnou.

21. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla sice úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně se nárok na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala.