11 C 68/2025

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 11 545,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. od 25. 5. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 6 475,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 5 099,47 Kč od 24. 1. 2025 do 24. 5. 2025 a z částky 100,47 Kč od 25. 5. 2025 do zaplacení, a co do částky 71,40 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 545,55 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, distančním způsobem, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 19 700 Kč s možností postupného čerpání, a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky s příslušenstvím vrátit v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 24. 10. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 18. 3. 2026. Při uzavření smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného dle informací sdělených žalovaným, resp. vyplněných ve formuláři, dále lustrací v registrech, a vycházela z předložených výpisů z účtu a výplatních pásek žalovaného, přičemž ověřená výše jeho čistého měsíčního příjmu činila 18 150 Kč, která dle žalobkyně umožňovala bezproblémové splácení úvěru. Úvěr byl žalovanému poskytnut na bankovní účet bezhotovostním převodem dne 24. 9. 2024 ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru 1,99 % z vyplacené tranše a smluví úrok 1,07 % denně z nesplacené části jistiny. Žalobkyně vypověděla smlouvu o úvěru ke dni 23. 1. 2025 z důvodů prodlení žalovaného s úhradou splátek, o čemž informovala žalovaného e-mailem, žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou celé dlužné částky nejpozději dne 24. 1. 2025. Dluh žalovaného vůči žalobkyni činí částku 11 474,15 Kč představující dlužnou jistinu 4 999,97 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 99,50 Kč, a smluvní úrok 6 374,68 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 5 099,47 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení. Dále žalobkyně požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 71,40 Kč, tj. 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, přičemž nárok na zaplacení smluvní pokuty žalobkyně požaduje pouze za prvních 90 dnů prodlení žalovaného (tj. od 25. 10. 2024 do 23. 1. 2025).

2. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žalovaný bez řádné a včasné omluvy a žalobkyně po předchozí omluvě nedostavili. Soud tak postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř., a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Žalovaný zůstal ve sporu pasivní, k žalobě se nevyjádřil.

3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 24. 9. 2024 prostředky komunikace na dálku (tj. distančním způsobem) se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 19 700 Kč (tzv. „kreditní rámec“). Žalovaný se dle smlouvy zavázal poskytnuté finanční prostředky spolu s příslušenstvím dle čl. VII. smlouvy splácet v pravidelných denních splátkách, a to nejpozději k datu splatnosti dle čl. V. smlouvy. Datum první denní splátky byl dle smlouvy 24. 10. 2024 a datum splatnosti úvěru připadl na den 18. 3. 2026, přičemž dle předpisu denních splátek činila výše denní splátky částku 53,66 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1,066 % denně a výše poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Dle čl. VII. smlouvy byly sjednány základní poplatky: ověřovací poplatek 1 Kč (uhrazená za účelem ověření totožnosti klienta a vlastnictví jeho bankovního účtu), poplatek za vyplacení tranší úvěru, smluvní úrok. Dle čl. VIII odst. 1 smlouvy v případě prodlení má žalobkyně nárok mimo jiné na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž je klient v prodlení, až do zaplacení, přičemž všechny sankce jsou splatné okamžikem, kdy na ně žalobkyni vznikne nárok. Tyto údaje vyplývají dále z Informací pro spotřebitele, Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, z Údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru, které jsou mimo jiné součástí smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru. Dle přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli byla žalovanému dne 24. 9. 2024 vyplacena částka 5 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, bezhotovostním převodem z účtu žalobkyně. Dle autorizace ověření byla totožnost žalovaného ověřena a autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (AISP). Dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného činila výše jeho ověřeného čistého měsíčního příjmu částku 18 150 Kč a výše čistého měsíčního příjmu uvedeného žalovaným 35 000 Kč, výdaje žalovaného na bydlení činily 2 500 Kč měsíčně, výdaje na půjčky částku 10 000 Kč měsíčně, nezbytné výdaje 0 Kč měsíčně, zbytné výdaje 500 Kč měsíčně, počet členů domácnosti 2 s příjmem, disponibilní příjem činil dle výpisu 6 400 Kč, přičemž závěrem bylo shledáno posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako úspěšné. Dle identifikovaných příjmů byl ověřen čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 18 150 Kč. Dle e-mailové upomínky ze dne 23. 1. 2025 byla smlouva o úvěru vypovězena s okamžitou platností, tedy ke dni 23. 1. 2025, a žalovaný byl vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 12 315,55 Kč (včetně úroků a smluvních pokut). Dle předžalobní výzvy ze dne 21. 5. 2025 byl žalovaný v souladu s § 142a o. s. ř. vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů. Dle poštovního podacího lístku byla předžalobní výzva zaslána žalovanému dne 21. 5. 2025.

4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti).

6. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Na základě shora popsaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není zcela důvodná. Soud se zabýval především otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou, a z tohoto důvodu je tedy smlouva o úvěru neplatná. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky, když výdaje žalovaného byly přezkoumány jen formálně, a žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného uvedených ve vyplněném formuláři. Z tohoto formuláře pak dále vyplývá, že ověřený příjem žalovaného po zaplacení byť uvedených výdajů nebyl dostatečný, žalovaný splácel v době poskytnutí úvěru další závazky ze smluv o půjčce či úvěru, kdy navíc žalobkyně počítá s příjmem vyšším než jaký je skutečný ověřený příjem žalovaného, přičemž zřejmě počítá s příjmem další osoby v domácnosti, která však není dlužníkem ani ručitelem, a nemá povinnost se podílet na úhradě poskytnutého úvěru. Ani z ostatních předložených listinných důkazů nelze zjistit, jakým způsobem vlastně dospěla žalobkyně k závěru o prokázání úvěruschopnosti žalovaného, a jakým způsobem tuto ověřovala po stránce výdajové, když v každém jednotlivém případě je třeba individuálně majetkové poměry žadatele náležitě zkoumat a zejména ověřovat. Žádná další skutková tvrzení v tomto směru nebyla učiněna ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly.

10. Při výkladu právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno, a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěrů samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka.

11. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané úvěrové smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když v žalobě a listinných důkazech chybí dostatečné skutkové tvrzení o získání zákonem požadovaných informací k prověření schopnosti dlužníka, tedy žalovaného, splácet poskytnutý úvěr a tato skutečnost nevyplývá ani z předložených a soudem provedených listinných důkazů.

12. S ohledem na učiněný závěr soud přiznal žalobkyni nárok na vrácení nesplacené části jistiny, neboť převzetím úvěru bez platně uzavřeného smluvního vztahu vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku), a to v rozsahu, ve kterém nebyla převzatá částka dosud uhrazena, a to včetně zákonných úroků z prodlení přiznaných dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. z této částky, když žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení, a to ode dne uplynutí lhůty pro úhradu stanovené v předžalobní výzvě ze dne 21. 5. 2025. Takto převzal žalovaný částku 5 000 Kč a uhradil 1 Kč (ověřovací poplatek), dluží tak žalobkyni částku 4 999 Kč, a proto mu soud uložil povinnost uhradit dlužnou částku s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 12 % p.a. od 25. 5. 2025 do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla dle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní.

13. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.