11 C 71/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa zástupce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 10. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do kapitalizovaného úroku ve výši 5 606,85 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 25 000 Kč ve výši 9,75 % p. a. od 19. 3. 2019 do 9. 11. 2020 a ve výši 1,5 % p. a. od 10. 11. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení v částce 784 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne [datum] domáhá proti žalovanému zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka představuje dlužnou jistinu podle smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] dne 18. 10. 2018. Podle této smlouvy věřitel poskytl dlužníkovi neúčelový, bezhotovostní úvěr v rámci úvěrového limitu 35 000 Kč na dobu neurčitou s tím, že žalovaný se zavázal věřiteli úvěr včetně úroku 8,5% měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12,5% z každé čerpané částky splácet v pravidelných měsíčních splátkách odpovídajících 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem a poplatkem, minimálně však 1 000 Kč. Žalovaný takto vyčerpal částku 45 000 Kč, dosud však dle žaloby neuhradil jistinu 25 000 Kč. Žalobkyně požaduje též zákonný úrok z prodlení ode dne 19. 3. 2019 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena společnosti [právnická osoba] smlouvou ze dne [datum] a následně žalobkyni smlouvou ze dne [datum].

2. Elektronický platební rozkaz ve věci soudem vydaný byl zrušen pro nedoručení žalovanému do vlastních rukou. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil a soud jednal dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v jeho nepřítomnosti stejně jako v nepřítomnosti žalobkyně, která se k jednání omluvila.

3. Soud ze skutkových tvrzení a žalobkyní předložených listinných důkazů (potvrzení o provedené platbě, historie úvěru, obchodní podmínky věřitele, standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouva o revolvingovém úvěru z 18. 10. 2018, výpis z účtu, oznámení o postoupení pohledávky ze [datum], předžalobní výzva ze dne 7. 11. 2020, smlouvy o postoupení pohledávek, poštovní podací arch) zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření v žalobě uvedené smlouvy o revolvingovém úvěru dne 18. 10. 2018 prostřednictvím komunikačních prostředků tzv. na dálku na webových stránkách věřitele. Žalovaný doručil takto žádost o zaslání návrhu úvěrové smlouvy. Podle žalobních tvrzení věřitel kladně posoudil úvěruschopnost žalovaného a zaslal mu návrh smlouvy s dalšími podklady a žalovaný potvrdil seznámení se a souhlas vložením unikátního identifikačního kódu zaslaného mu na jeho telefonické číslo, když kliknutím na příslušnou ikonu projevil svoji vůli být smluvně vázán podmínkami smlouvy. Žalovaný vyčerpal postupně od 18. 10. 2018 do 9. 1. 2019 celkem 80 000 Kč nikoliv 45 000 Kč, jak je tvrzeno v žalobě. Podle výpisů z účtu – platební historie dlužil žalovaný na svůj závazek splácet úvěr s příslušenstvím k 9. 1. 2019 částku 34 161,02 Kč, dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] dlužil celkem 38 294,35 Kč, a stejná částka je uvedena v předžalobní výzvě z téhož data. Pohledávka s příslušenstvím byla postupně postoupena v žalobě uvedenými smlouvami dalšímu věřiteli a následně žalobkyni. Žalobkyně se domáhá toliko jistiny 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobní tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalovaného není žádným z provedených důkazů potvrzeno. Obchodní podmínky věřitele obsahují pouze předtištěné prohlášení klienta o tom, že mu nehrozí úpadek, nebyl na něj podán insolvenční návrh, návrh na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce, neprobíhá ohledně něj žádné soudní, rozhodčí či správní řízení či jiné šetření, které by mohlo negativně ovlivnit jeho schopnost řádně a včas plnit podmínky smlouvy 4. Ve smlouvě se žalovaný zavázal splácet vyčerpaný úvěr spolu s úrokem 8,5 % měsíčně, dále 12,5 % z čerpané jistiny jako poplatek za čerpání. Pro případ prodlení byla sjednána částka účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením se splácením kterékoliv částky ve výši 250 Kč.

5. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru způsobem shora uvedeným, z výpisů z účtu, z postoupení pohledávky a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, smluv o postoupení pohledávek a poskytnutých standartních informací o spotřebitelském úvěru.

6. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud se zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) tohoto zákona je věřitel povinen uchovávat dokumentaci k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

11. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

12. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za prokázanou.

13. Z provedeného dokazování nevyplývá ani náznakem, kdy a jakým způsobem měla banka postupovat před sjednáváním smlouvy a jejím uzavření s obezřetnou péčí a prověřovat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně toto sice tvrdila, ale žádnými listinnými ani jinými důkazy nedoložila, že vůbec byla úvěruschopnost žalovaného posuzována. Žalobkyně si tak ke shora uvedenému žalobnímu tvrzení nesplnila svoji důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1. písm. b) o. s. ř. Neúčastí na jednání soudu se žalobkyně připravila o dobrodiní ustanovení § 118a o. s. ř. Přitom nelze ani z předložených listinných důkazů zjistit, jakým způsobem vlastně banka došla k závěru o dostatečné disponibilitě žalovaného, aby mu mohla úvěr poskytnout.

14. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

15. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

16. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované za použití § 588 o. z.

19. Soud posuzoval tedy nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, protože žalovanému prokazatelně ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla poskytnuta částka 80 000 Kč na základě neplatného smluvního ujednání. Vzhledem k tvrzení žalobkyně, že požaduje toliko dlužnou jistinu 25 000 Kč, soud z této částky vyšel jako z dosud nezaplaceného dluhu a žalovanému uložil povinnost jej zaplatit.

20. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Proto soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení až ode dne 10. 11. 2020, když předžalobní výzva ze dne 7. 11. 2020 odeslaná doporučeně poštou téhož dne se dostala do sféry vlivu žalovaného dne 9. 11. 2020. Ve zbytku požadavek na zaplacení úroku z prodlení také jako nedůvodný zamítl stejně jako co do rozdílu mezi požadovanou výší úroků z prodlení 9,75 % p.a. a k počátku prodlení správnou výší 8,25 % p.a. dle nař. vl. č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř.

21. K podmíněné žádosti žalobkyně ze dne [datum] o odročení jednání pro případ, že tvrzené skutečností nebudou dostatečné proto, aby soud žalobě vyhověl, nemohlo být přihlédnuto (ustanovení § 41a odst. 2. o. s. ř.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2. o. s. ř. Soud určil částku náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 2 452 Kč sestávající ze soudního poplatku 1 000 Kč, tří hlavních úkonů právní služby po 300 Kč dle § 14b odst. 1. písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o advokátním tarifu, (dále jen„ AT“), (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby), tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 13 odst. 3. ve spojení s § 14b odst. 5 písm. a) AT a 21% DPH v částce 252 Kč. Přitom podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil mezi žalobkyni a žalovaného a žalovanému jako ve větší míře neúspěšnému účastníkovi, uložil povinnost zaplatit žalobkyni jako úspěšnějšímu účastníkovi tohoto řízení k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů ve výši 784 Kč. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení totiž poměřil tzv. absolutním úspěchem žalobkyně ve věci, který byl 31,98 %. Relativní úspěch žalobkyně ve věci byl totiž 65,99 % a neúspěch ve výši 34,01 %. Soud vycházel z toho, že žaloba byla podána důvodně pouze co do částky přiznané včetně zákonných úroků z prodlení splatných do rozhodnutí soudu a tuto částku pak poměřil s původně vymáhanou pohledávkou se zákonným úrokem z prodlení splatným ke stejnému datu. Takto žalobkyně požadovala původně celkem 39 567,63 Kč a přiznáno jí bylo 26 113,18 Kč (K tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010).