11 C 83/2024

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 32 450,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 13. 4. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 18 000, 25 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 32 450,28 Kč od 28. 9. 2023 do 12. 4. 2024 a s částky 18 000, 25 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení a co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 7 109,32 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 16 237,96 Kč a co do úroku 25,23 % p. a. z částky 32 450,28 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 31. 5. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 450,28 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že její právní předchůdkyně společnosti , právnická osoba, uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, dne , datum, , na základě, které poskytla žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy finanční prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal zapůjčenou sumu vrátit spolu s částkou 43 946 Kč představující sjednaný úrok za dobu řádného trvání smlouvy v částce , částka, s úrokovou sazbou 25,23 % p. a., odměnu za zpracování a další péči o zákazníka , částka, , to vše ve 24 měsíčních splátkách po , částka, , poslední splátka byla splatná , datum, . Žalovaný podle žaloby nedodržel podmínky smlouvy a uhradil pouze , částka, . Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobkyně se domáhá zaplacení dlužné jistiny , částka, , kapitalizovaného smluveného úroku za dobu od , datum, do , datum, v částce , částka, , kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. za dobu od , datum, do , datum, v částce , částka, , plynoucího úroku 25,23 % p. a. a zákonného úroku z prodlení 8,25 % p. a. z dlužné jistiny od , datum, do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

3. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými a soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

4. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 13. 10. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, které ovšem sloužili ve výši 12 246 Kč k úhradě závazku žalovaného ze smlouvy č. , hodnota, a pouze v částce 27 7654 Kč byly vyplacení v hotovosti. Žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru zaplatit poplatek 43 946 Kč, z toho smluvený úrok činil 27 754 Kč a za zpracování úvěru, garanci celkové ceny a péči o zákazníka, splátkové prázdniny, garanci neuplatnění pohledávky v případě smrti zákazníka byla sjednána úhrada 13 516 Kč, bylo ujednáno volitelné doplňkové pojištění 3 096 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a další sjednané úhrady v celkové částce , částka, ve 24 měsíčních splátkách po 3 498 Kč. Úroková sazba není ve smlouvě sjednána.

5. V Zákaznické kartě ze dne 13. 10. 2019 je uvedeno, že žalovaný bydlí ve vlastním bydlení, má učňovské vzdělání, je ženatý, úvěr si bere na neočekávané výdaje, pracuje na plný úvazek jako řidič, což doložil pracovní smlouvou a výpisy z banky, které však žalobkyně soudu nepředložila. Jeho čistý měsíční příjem představuje 16 737 Kč a dalších 42 000 Kč blíže žádným způsobem nespecifikovaných. Výdaje jsou uvedeny jako externí splátky 3 000 Kč, interní splátky 4 296 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele 3 100 Kč, celkem 10 396 Kč.

6. Předžalobní výzvou ze dne 28. 3. 2024 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhů do 12. 4. 2024. Dopis byl odeslán žalovanému doporučeně dne 2. 4. 2024. Dopisem ze dne 29. 9. 2023 oznámil věřitel žalovanému postoupení pohledávek žalobkyni. Věřitel a žalobkyně uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek včetně nároku tvořícího předmět tohoto řízení dne 21. 9. 2023.

7. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté zápůjčky způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné a ze smlouvy o postoupení pohledávek.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

12. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

13. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019, judikatura Soudního dvora EU (rozhodnutí ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 nebo ve věci C-755/22 ze dne 11. 1. 2024, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2187/2018 ze dne 25. 7. 2018).

14. Lze poukázat též na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze čj. 21 Co 183/2024-102 ze dne 18. 9. 2024, který uvedl, že pokud poskytne poskytovatel spotřebitelský úvěru dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá tohoto zákona, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Pak je spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Evropský soudní dvůr v rozsudku ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. připomněl svou stávající judikaturu, kdy s ohledem na bod 26 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady číslo 2008/48/EC ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice Rady číslo 87/102-EHS má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní [rozsudky CA Consumer Finance SA, C-449/13 ze dne 18. 12. 2024, OPR Finance C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C-303/20 ze dne 10. 6. 2021]. Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěru spotřebitelům, na to zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoliv jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 Směrnice číslo 2008/48 a mohl by zabavit toto ustanovení užitečného účinku. Články č. 8 a 23 Směrnic číslo 2008/48 musí být proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankcionován v souladu s vnitrostátním právem, ne platností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna, spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní.

15. Tak je tomu i v projednávaném případu. Údaje, z kterých žalobkyně vycházela podle zákaznické karty, jsou nesrozumitelné, nepodložené a neúplné. V kartě jako hlavní příjem žalovaného je uveden další příjem domácnosti 42 000 Kč, aniž by bylo jakýmkoliv způsobem specifikováno, o jaký a koho vlastně příjem se jedná. Nikdo další k závazku žalovaného nepřistupuje ani jako další dlužníka na jeho straně nefiguruje. Je zjevné, že poskytovatel je bez dalšího akceptoval a žalovanému úvěry poskytl bez toho, aby požadoval jejich objasnění a doložení tak, aby dávaly objektivní obraz o běžných výdajových poměrech žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela rezignovala na svou povinnost poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem je absolutní neplatnost obou úvěrových smluv.

16. Přitom zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Protože soud uzavřel otázku smlouvy tak, jak shora uvedeno, tj. že tato je absolutně nesplatná, nároky žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, žalovaný vrátil pouze 125 550 Kč, dluží tak dosud 14 450 Kč, které mu soud uložil k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 13. 4. 2024 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzvou žalovanému stanovil právní zástupce žalobkyně lhůtu pro úhradu do 12. 4. 2024. Od následujícího dne se dostal žalovaný do prodlen ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.

19. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smluv jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok.

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně mu náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.