11 C 98/2023

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení příjmení jméno, advokátní kancelář s.r.o. sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem trvale obec a číslo, PSČ o zaplacení 63 254 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 39 953 Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Řízení se co do částky 9 226 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od datum do zaplacení, co do částky 3 720,96 Kč a co do úroku ve výši 64,17 % p. a. z částky 49 130,17 Kč od datum do datum, zastavuje.

III. Žaloba se co do částky 10 355 Kč se zákonným úrokem ve výši 15 % p. a. od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 9,66 % p. a. z částky 49 130,17 Kč od datum do datum a s úrokem 15 % p. a. z částky 49 130,17 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 168 789 Kč, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 615 Kč na náhradu nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne datum domáhala zaplacení částky 63 254 Kč s příslušenstvím s odvoláním na vznik nároků dle podmínek smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky pod číslo uzavřené dne datum. Dle žaloby podle uvedené smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr 50 000 Kč se sjednaným úrokem 73,83 % p. a. a žalovaná se zavázala splatit úvěr ve 42 pravidelných měsíčních splátkách po 3 349 Kč splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem lednem 2023 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím emailové komunikace na dálku. Podle skutkového tvrzení obsaženého v žalobě žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované na základě dokladů a tvrzení získaných od žalované, jakož i z jiných zdrojů (SOLUS a NRKI). Z nich žalobkyně zjistila, že volné zdroje žalované jsou dostatečné. Z těchto výsledků pak realizovala žalobkyně výpočet scoringu (matematický model založený na bodovém hodnocení klienta) a rozhodla o možnosti poskytnutí zmíněného úvěru. Dle žaloby uhradila žalovaná pouze tři splátky po 3 349 Kč v lednu, v únoru a v březnu 2023, celkem 10 947 Kč. Žalobkyně uplatnila též nárok na sjednanou smluvní pokutu dle bodu 6.1. smlouvy, a to 449 Kč za prodlení se splátkou delší než 30 dnů, celkem 998 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6. 2. smlouvy, a to 200 Kč za každou splátku v prodlení o délce 15-ti dnů – tj. celkem 600 Kč. Dle bodu 6.3. smlouvy při prodlení delším než 65 dnů dochází automaticky k zesplatnění celého úvěru. V daném případě to nastalo u splátky číslo splatné k datum, takže k zesplatnění došlo k datum. Dosud splatné úroky se staly součástí jistiny dle ujednání bodu 6.4. smlouvy, a ta tak činila 58 136,71 Kč. Žalovaná závazek neuhradila a žalobkyně požaduje též smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy, a to 0,1 % denně z této jistiny od datum do data vyhotovení žaloby v kapitalizované částce 3 720,96 Kč. Smluvený úrok 73,83 % p. a. požaduje žalobkyně z původní jistiny od datum s tím, že od 91 dne prodlení, tj. od datum jej v souladu s ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru požaduje v sazbě 15% p. a. do zaplacení.

2. Žalobkyně podáním doručeným soudu dne datum vzala částečně žalobu zpět co do rozdílu mezi původně požadovaným ve smlouvě sjednaným úrokem a co do smluvních pokut, a to včetně ponížení nové jistiny s ohledem na nově požadovaný smluvený úrok ve výši 9,66 % p. a.

3. Při prvním jednání ve věci samé dne datum žalobkyně setrvala na žalobě v celém rozsahu ve znění částečného zpětvzetí návrhu. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, žádným způsobem se k žalobě nevyjádřila a soud jednal dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř., v její nepřítomnosti.

4. Soud seznámil žalobkyni s přípravou k jednání a sdělil, že je z úřední povinnosti povinen prozkoumat, zda smlouva byla uzavřena platně v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., tj. zda byla náležitě prověřována úvěruschopnost žalované jako dlužnice. V uvedeném směru bude provedeno dokazování a v případě nutnosti soud poučí žalobkyni dle ustanovení § 118a o. s. ř., Soud také upozornil na zákonnou koncentraci řízení ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř., která nastává ke konci prvního jednání.

5. Z provedeného dokazování soud zjistil tyto skutečnosti. Návrh na uzavření smlouvy o úvěru číslo byl podepsán elektronicky dne datum ze strany žalované v anonymizováno, ze strany žalobkyně téhož dne v anonymizováno Touto smlouvou se zavazuje žalobkyně poskytnout žalované úvěr 50 000 Kč s úrokem 73,82 % p. a. se splátkami v počtu 42 po 3 349 Kč měsíčně splatnými vždy do 24. dne každého kalendářního měsíce. Oznámení o schválení úvěru bylo vystaveno dne datum, podle podmínek návrhu smlouvy je smlouva uzavřena právě až doručením Oznámení o schválení úvěru. Ke smlouvě byl uzavřen dodatek číslo ze strany žalované elektronicky podepsaný datum v 14:16:

36. Dodatek řeší uzavření smlouvy prostřednictvím komunikace na dálku. Podle karty klienta byla žalovaná zaměstnána ve firme právnická osoba a příjmem 24 000 Kč, výdaji (životní minimum) 4 620 Kč a náklady na bydlení 3 568 Kč. Úvěr byl vyplacen na účet žalované dne datum, tedy před uzavření smlouvy samotné, což je v souladu s podmínkami smlouvy a lze takové plnění považovat za plnění uzavřené smlouvy, byť tento postup sám svědčí o nedostatečném prověřování úvěruschopnosti klienta, když před tím, než dojde k vyhodnocení a uzavření smlouvy již věřitel peníze pošle ve vidině dobrého zisku. Dle výsledků příjmení a NRKI neměla žalovaná evidovány jiné závazky. Žalovaná poskytla žalobkyni při uzavírání smlouvy scan svého občanského průkazu. Žalobkyně předložila jako doklad k ověřování příjmů výplatní lístky za měsíce září a říjen 2022, podle nichž její čistý měsíční příjem představoval 24 300 Kč. Z částečného výpisu z účtu č. bankovní účet za období od datum do datum žalované byla na účet připisovaná zmíněná výplata v některých měsících ve vícero čerpaných zálohách. O výdajích není na tomto výpisu žádný údaj. Na tomto dokumentu není také žádný údaj o stavu účtu k žádnému datu. Podle potvrzení jméno příjmení příjmení ze dne datum žalované byla na shora uvedený účet připsána dne datum částka 5 000 Kč – výplata. Dopisem ze dne datum žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru a vyzvala k jeho zaplacení. Dopisem ze dne 25. 5. a datum vyzývala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužných splátek s upozorněním na možné zesplatnění. Předžalobní výzvu zaslala žalobkyně žalované dne datum.

6. Soud usnesením ve smyslu ustanovení § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzval žalobkyni, aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy k prokázání toho, že řádně prověřovala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru s tím, že to dosud soud za prokázané nemá a pokud skutková tvrzení doplněna nebudou a důkazy označeny také ne, soud uzavře tuto otázku tak, že smlouva je absolutně neplatná a žalobkyni tak přizná pouze dlužnou jistinu. Ve zbytku žalobu zamítne. Soud upozornil na to, že z předložených důkazů nevyplývá, jak a z čeho žalobkyně zjišťovala údaje o skutečných výdajích žalované, ani toto žalobkyně netvrdí.

7. Žalobkyně uvedla, že nic dalšího k důkazu označit nemůže ani doplnit skutková tvrzení. Soud konstatoval, že žalobkyně neprokázala řádné prověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy a poučil účastníky podle § 119a odst. 1 o. s. ř.

8. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § číslo a § číslo odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru na účet žalované, prokázané částečné úhradě, o výzvách žalobkyně včetně oznámení o zesplatnění úvěru a o vyplnění předsmluvních formulářů žalobkyně před uzavřením smlouvy samotné a z vyjádření žalobkyně.

9. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud se především zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

14. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou.

15. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky a není zřejmé, z čeho vlastně vycházela ohledně majetkových poměrů žalované kromě šetření v uvedených rejstřících, když nejsou prověřovány skutečné výdaje a žalobkyně vychází z životního minima jednotlivce.

16. Z předložených listinných důkazů nelze zjistit, jakým způsobem vlastně v interním systému bodového hodnocení žadatele o úvěr - spotřebitele – dospěla žalobkyně k závěru o prokázání úvěruschopnosti žalované, a jakým způsobem tuto ověřovala po stránce výdajové. V takovém případě nelze vycházet z pouhého obecného životního minima, ale je třeba v každém jednotlivém případě individuálně majetkové poměry žadatele náležitě zkoumat a ověřovat. Žádná další skutková tvrzení v tomto směru nebyla učiněna, ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly, a to ani po poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. a upozornění na koncentraci řízení a poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř.

17. Při výkladu citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

18. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované za použití § 588 o. z.

21. Protože žalovaná převzala částku 50 000 Kč na základě neplatného smluvního ujednání a dosud žalobkyni vrátila pouze částku 10 047 Kč, soud posoudil nárok žalobkyně na vrácení rozdílu ve výši 39 953 Kč dle ustanovení § 2991 a násl. o. z. jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Ve smyslu ustanovení 87 zákona č. 257/2016 Sb. soud uložil žalované povinnost dlužnou částku vrátit v době přiměřené jejím možnostem, a to s ohledem na nedostatek tvrzení ze strany žalované v pariční lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. tří dnů od právní moci rozsudku. V rozsahu zpětvzetí soud řízení zastavil a ve zbytku žalobu zamítl. Protože se tak jistina stane teprve splatnou, soud nepřiznal žalobkyni ani požadovaný zákonný úrok z prodlení.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Soud určil částku náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 19 929 Kč sestávající ze soudního poplatku 3 143 Kč, tří hlavních úkonů právní služby po 3 660 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast najednání dne datum dle § 8 bod 5 vyhlášky č.177/1996 Sb. o advokátním tarifu, dále jen AT), tří režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. AT, náhradě cestovného osobním vozidlem registrační značka z obec do obec a zpět (anonymizována dvě slova), při průměrné spotřebě benzinu 10,7 l / 100 km a ceně PHM dle vyhlášky 41,20 Kč na litr a opotřebení 5,20 km = 1 393 Kč, z náhrady času na cestě dle AT 600 Kč + 21% DPH v částce 2 913 Kč. Přitom podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil mezi žalobkyni a žalovanou a žalované jako ve větší míře neúspěšnému účastníkovi, uložil povinnost zaplatit žalobkyni jako úspěšnějšímu účastníkovi tohoto řízení k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů ve výši 2 615 Kč. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení totiž poměřil tzv. absolutním úspěchem žalobkyně ve věci, který byl 13,12 %. Relativní úspěch žalobkyně ve věci byl totiž 56,56 % a neúspěch ve výši 43,44 %. Soud totiž vycházel z toho, že žaloba byla podána důvodně pouze co do částky přiznané a tuto částku poměřil s původně vymáhanou pohledávkou s příslušenstvím splatným ke dni vyhlášení rozsudku. Takto žalobkyně požadovala původně celkem 70 627,50 Kč a přiznáno jí bylo 39 953 Kč (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2717/08 ze dne datum). Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě 15-ti dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami, písemně ve dvojím vyhotovení. Pokud by povinná nesplnila povinnost stanovenou tímto rozsudkem ve stanovené lhůtě, lze se jejího splnění domáhat podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.), či za podmínek daných zákonem č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v rámci exekučního řízení.