12 C 159/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Melmukovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa o zaplacení 14 737,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 18. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 7 737,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 14 737,50 Kč od 16. 1. 2021 do 16. 5. 2021 a z částky 7 737,50 Kč od 18. 5. 2021 do zaplacení, co do úroku 18,84 % p. a. z částky 14 737,50 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 435,68 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 994,93 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 31. 7. 2021 domáhá po žalované zaplacení částky 14 737,50 Kč s příslušenstvím, které představuje jednak zákonný úrok z prodlení a jednak smluvený úrok, to vše na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 16. 7. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou. Podle skutkového tvrzení obsaženého v žalobě podle této smlouvy poskytl věřitel žalované spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit jistinu a dále úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč (tj. 40 % jistiny), celkem tedy dalších 12 000 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, tj. měsíčně cca 1 800 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek a zaplatila pouze 8 000 Kč na úhradu svých závazků podle uvedené smlouvy. Žalobkyně se domáhá zaplacení jistiny ve výši 14 737,50 Kč (tj. jistina ve výši 15 000 Kč po odečtení částky ve výši 262,50 Kč, kterou žalobkyně žalované započetla na splátku jistiny z žalovanou uhrazených 8 000 Kč), kapitalizovaných úroků 994,93 Kč za dobu od 8. 9. 2020 do 15. 1. 2020 (uplatňuje úrok ve výši 18,84 %) a plynoucí úrok 18,84 % p. a. z dlužné jistiny od 16. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení v částce 435,68 Kč za dobu od 8. 9. 2020 do 15. 1. 2020 a plynoucí zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 16. 1. 2020 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2020.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud proto při rozhodování vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které označila k prokázání svých tvrzení.

3. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaná se nedostavila bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

4. Soud provedl dokazování účastníky označenými a soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

5. Věřitel a žalovaná uzavřeli dne 16. 7. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě podmínek smlouvy poskytl věřitel žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet jistinu spolu s dohodnutým úrokem vyčísleným na dobu trvání smlouvy na 3 000 Kč, administrativním poplatkem 3 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, celkem tedy částku ve výši 27 000 Kč, v pravidelných 60 týdenních splátkách po 450 Kč. První splátka byla splatná 23. 7. 2019 a splatnost poslední splátky byla stanovena na 8. 9. 2020.

6. V Kartě zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 16. 7. 2019 je uvedeno, že žalovaná bydlí v nájemním bytě, její čistý měsíční příjem z pracovního poměru u Města Krásná Hora nad Vltavou činí 11 266 Kč, výdaje na bydlení činí 1 300 Kč a ostatní výdaje 4 000 Kč. Použitelný příjem tak podle uvedeného dokumentu činí 5 966 Kč. Údaje byly údajně ověřeny z výplatní pásky, pracovní smlouvy a faktury za elektřinu, vodu, plyn telefon, TV/SIPO a z čestného prohlášení.

7. Dopisem ze dne 19. 2. 2021 oznámil věřitel žalované postoupení pohledávky žalobkyni. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 13. 5. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu v celkové výši 21 739,22 Kč. Dopis byl odeslán doporučeně žalované dne 14. 5. 2021. Podle žaloby uhradila žalovaná na pohledávku 8 000 Kč.

8. Žalobkyně k výzvě soudu doložila doklady ke kartě zákazníka, na základě kterých ověřovala žalovanou uváděné údaje o její finanční situaci, konkrétně pracovní smlouvu žalované, platový výměr, 3 ústřižky od složenek a nájemní smlouvu.

9. Soud konstatuje, že žalobkyní předložená pracovní smlouva datovaná dnem 31. 5. 2019 (tj. pouze měsíc a půl před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru) byla uzavřena na dobu určitou, a to pouze do 31. 12. 2019. Platový výměr navíc jasně dokládá nízký příjem žalované ve výši 13 350 Kč měsíčně. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované coby spotřebitelky rovněž spokojila s jedinou výplatní páskou, na které je uveden čistý měsíční příjem žalované za měsíc červen 2019 ve výši 11 266 Kč.

10. Žalobkyní předložené fotokopie 3 ústřižků složenek znějících na částky 1 000 Kč, 500 Kč a 1 000 Kč nejsou dostatečně čitelné a soud z nich nemohl zjistit účel uvedených plateb.

11. Žalobkyní doložená nájemní smlouva znějící na jméno žalované je uzavřena na dobu určitou od 1. 2. 2019 do 31. 7. 2019 s tím, že výše nájemného v ní není uvedena. Smlouva ohledně výše nájemného pouze odkazuje na přílohu, která však soudu předložena nebyla.

12. K jednání se žalobkyně nedostavila a připravila se tak o dobrodiní ustanovení § 118a odst. 1, 3, a § 119a odst. 1. o. s. ř. Soud nepřihlédl k podmíněné žádosti žalobkyně o případné odročení jednání v případě, že tvrzené skutečnosti nebudou dostatečné pro vyhovění žalobního návrhu (viz ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř.) Smlouvu a spotřebitelském úvěru, o níž opírá žalobkyně své nároky, soud posoudil jako absolutně neplatnou. Zákaznickou kartu předloženou žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz, když není vůbec zřejmé, z čeho žalobkyně vycházela při stanovení výdajů na bydlení ve výši 1 300 Kč, neboť výše nájemného není v nájemní smlouvě uvedena a účel částek uvedených na ústřižcích složenek není zřejmý. Soud prvního stupně považuje žalobkyní deklarované celkové měsíční výdaje na bydlení ve výši 1 300 Kč za podhodnocené a nereálné. Rovněž odůvodněnost deklarované výše tzv. osobních výdajů nebyla žalobkyní žádným způsobem doložena. Žalobkyně se navíc při posuzování úvěruschopnosti žalované spokojila jednak s nájemní smlouvou bez uvedení výše nájemného a dále s pracovní smlouvou uzavřenou na dobu určitou, konkrétně pouze na dobu 7 měsíců s tím, že v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru netrval pracovní poměr žalované ani dva měsíce. Rovněž posouzení příjmů žalované na základě jedné výplatní pásky, navíc uvádějící příjem ve výši 11 266 Kč, nelze objektivně považovat za dostačující. V tomto konkrétním případě tak nelze postup žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti žalované coby spotřebitelky.

13. Lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svoji důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1. písm. b) zákona o. s. ř. k prokázání řádného splnění podmínek daných citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru k možnosti jeho poskytnutí.

14. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud uplatněný nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč, žalovaný vrátil 8 000 Kč, nadále tak dluží 7 000 Kč. Tuto částku soud uložil žalované k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 18. 5. 2021 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná 14. 5. 2021 se dostala do sféry vlivu žalovaného 17. 5. 2021 Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

15. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 o. z., ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalované, z údajů o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, smlouvy o postoupení pohledávek, karty zákazníka, pracovní smlouvy žalované, platového výměru, 3 ústřižků od složenek a nájemní smlouvy.

16. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

20. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval pře sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného formalisticky a nedůsledně.

21. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

22. I v souladu s výkladem platné právní úpravy po 1. 12. 2016 obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

23. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

24. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

26. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok.

28. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěch a neúspěch obou účastníků řízení byl přibližně obdobný.