13 C 39/2026

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Klouzkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 23 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od 25. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky ve výši 6 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 000 Kč od 22. 4. 2025 do 24. 10. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 000 Kč od 25. 10. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žaloba se co do zaplacení částky ve výši 2 700 Kč zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 23 700 Kč příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum, kterou žalovaný uzavřel a na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, která byla zaslána na bankovní účet žalovaného. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek žalobkyně Anonymizováno Žalovaný se však dostal do prodlení a ani přes výzvu nevrátil ničeho. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny ve výši 15 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 40 %, tedy 6 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 700 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení úroku z prodlení. Pokud by soud dospěl k závěru, že Smlouva nebyla řádně uzavřena, požaduje vrácení jistiny z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Ze Smlouvy o úvěru bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému, prostřednictvím internetových stránek žalobkyně, úvěr ve výši 15 000 Kč, a to na bankovní účet žalovaného (jak vyplývá z potvrzení o platbě), přičemž totožnost byla ověřena přes zaslaný OP (jak vyplývá z fotografie OP) a podpis pomocí SMS. Ve Smlouvě byl sjednán i smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně. V případě prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (jak vyplývá ze Smlouvy). Z upomínek vyplývá, že se žalovaný dostal do prodlení, proto byl úvěr ke dni 21. 4. 2025 zesplatněn, jak vyplývá z poslední upomínky. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do 24. 10. 2025 (3 dny od odeslání), jak vyplývá z předžalobní výzvy ze dne 21. 10. 2025, když tu odeslala žalobkyně dne 21. 10. 2025, jak vyplývá z podacího lístku.

4. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to odborným posouzením jeho příjmů a výdajů a nahlédnutím do externích úvěrových registrů. Dále si vyžádala výpis z bankovního účtu žalovaného, který však nedoložila. Další tvrzení nebo důkazy žalobkyně ani přes výzvu nedoložila.

5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle uvedených zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu jen z části. Žalobkyně prokázala, že zaslala žalovanému částku 15 000 Kč. Předmětná smlouva o úvěru ale nebyla uzavřena platně. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Při výkladu platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona o spotřebitelském úvěru je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno, a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

9. Žalobkyně neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného (schopnost poskytnutý úvěr splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověří. Žalobkyně sice prověřila příjmy žalovaného výpisem z bankovního účtu, ale nepředložila příslušné listiny. Neuvedla výdaje a příjmy, aby bylo jasné porovnání. Z úřední činnosti navíc soud zjistil, že žalovaný měl již před uzavřením předmětné smlouvy i po ní měl řadu exekucí, což žalobkyně rovněž nezohlednila.

10. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od 25. 10. 2025 do zaplacení podle § 1970 o. z., přičemž výše úroků z prodlení byla stanovena ke dni prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Splatnost soud určil dle § 1958 odst. 2 o. z. podle výzvy k plnění, v níž žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k zaplacení do dne 24. 10. 2025. Protože žalovaný svou povinnost nesplnil, dostal se následujícího dne do prodlení. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku nároku soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku.

11. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně sice byla ve věci z větší části úspěšná, ale poměrné rozdělení náhrady nákladů řízení považoval soud za nedůvodné, když žalovanému žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami ke Krajskému soudu v Praze, a to písemně do 15 dnů ode dne jeho doručení. Pokud by povinná dobrovolně nesplnila povinnost uloženou tímto rozhodnutím, má oprávněná právo podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem návrh na pověření soudního exekutora provedením exekuce (zák. č. 120/2001 Sb.).