16 C 16/2026

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudkyní JUDr. Alicí Kořínkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátkou Jméno advokátky A Jméno advokátky B . sídlem Adresa advokátky B proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 51 904 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci částku 28 375 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná uznána povinnou uhradit žalobci částku 23 529,03 Kč s 11,50 % úrokem z prodlení ročně z částky 48 670 Kč od 19. 11. 2025 do zaplacení, úrok ve výši 68,82 % ročně z částky 40 026,05 Kč od 19. 11. 2025 do 11. 12. 2025 ve výši 1 689,35 Kč, úrok ve výši 11,5 % ročně z částky 40 026,05 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu 19. 11. 2025 dosáhne částky 145 440 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 51 904 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky řízení byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru na částku 41 000 Kč, z níž si žalovaná neplnila sjednané povinnosti a žalobci dluží předmětnou částku.

2. V dané věci soud nařídil jednání na 28. 5. 2026, k němuž se žalovaná bez omluvy nedostavila. Lhůty na přípravu jednání byly splněny, proto soud jednal podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v její nepřítomnosti.

3. Z návrhu na uzavření smlouvy včetně dodatku č. 1, oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře, formuláře pro standartní informace o úvěru, karty klienta, hodnocení klienta, výpisu z registru , Anonymizováno, , dokladu o vyplacení úvěru, výzev k úhradě, výpisu z účtu žalované a oznámení o zesplatnění úvěru soud zjistil a vzal za prokázané, že dne , datum, byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o úvěru na částku 41 000 Kč se smluvenými úroky ve výši 68,82 %. Žalovaná se zavázala dluh uhradit ve 48 měsíčních splátkách po 2 525 Kč. Jistina jí byla vyplacena v den uzavření smlouvy. V té době měla další dluhy ve výši celkem 268 920 Kč, v zaměstnání měla příjem 19 774 Kč měsíčně, žila sama, její výdaje činily 16 470 Kč, z toho splátky na konsolidované úvěry 5 676 Kč měsíčně a na další dluhy žalobce 4 934 Kč měsíčně. Ostatní výdaje nebyly doloženy, žalobce vyšel z normativních nákladů na životní minimum ve výši 4 860 Kč, na bydlení nezapočítal žádnou částku. Na předmětný dluh žalovaná uhradila 12 625 Kč. Pro neplnění sjednaných povinností došlo k 17. 11. 2025 k zesplatnění úvěru. Podle bodu 6.1 smlouvy o úvěru vzniklo žalobci právo domáhat se úhrady smluvní pokuty při prodlení se splátkou dluhu trvající minimálně 30 dnů ve výši 499 Kč, což požadoval za opožděnou 6. a 7. splátku, podle bodu 6.2 smlouvy se domáhal náhrady nákladů za prodlení ve výši 200 Kč za každou opožděnou splátku nad 15 dnů, konkrétně za splátky 4,5,6, a 7 s tím, že v důsledku prodlení žalované s úhradou 6. splátky po dobu trvající 65 dnů došlo k zesplatnění úvěru, kdy podle bodu 6.4 smlouvy se stanovila nová jistina jako součet nesplacené jistiny a veškerých nezaplacených úroků, která se znovu úročila smluvenými úroky. Podle bodu 6.5 smlouvy byla žalována rovněž smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z nově vzniklé jistiny ve výši 46 872,16 Kč od 19. 11. 2025 do 27. 1. 2026 (podání žaloby).

4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná, neboť je třeba na ni hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a následujícího občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru, kdy je třeba posuzovat jednotlivá ujednání v dané smlouvě tak, aby byla respektována zásada ochrany slabší strany, jíž je spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. Za nevýhodné ujednání považuje soud zejména dvojí úročení nesplacené jistiny jednak smluvenými úroky ve výši 68,82 %, které se v případě prodlení dlužníka k nesplacené jistině připočtou a takto nově vzniklá částka se znovu úročí, což ve svém důsledku znamená, že jde o úroky ve výši 137,64 %, tedy o úroky sjednané v rozporu s dobrými mravy, což judikoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy za nejvýše přípustné úroky považoval úroky ve výši 60 % jistiny. Je evidentní, že takto ujednané úroky fakticky plní funkci smluvní pokuty, neboť jsou vázány k prodlení dlužníka a je to jedna z dalších sankcí, které smlouva ve prospěch věřitele umožňuje, neboť kromě toho je sjednána i smluvní pokuta při prodlení nad 30 dnů ve výši 499 Kč za každou splátku, dále právo věřitele domáhat se úhrady nákladů za prodlení a i smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně. Z uvedeného tedy vyplývá, že jednotlivé sankce jsou kumulovány nad zákonem přípustnou mez, což způsobuje neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy. Tu navíc soud shledává i v nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalované, neboť ač bylo žalobci známo zadlužení žalované, nezkoumal řádně její výdaje, na bydlení nezapočítal žádnou částku, i když žalovaná žila sama a tyto náklady tak musela hradit, navíc při zaplacení splátky úvěru ve výši 2 525 kč jí zbylo z příjmu jen 779 Kč. Tímto postupem žalobce porušil povinnost plynoucí mu z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a způsobil neplatnost uzavřené smlouvy.

6. S ohledem na shora uvedené shledal soud za důvodnou pouze tu část žaloby, která se týká se doposud neuhrazené jistiny ve výši 28 375 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

7. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. nepřiznal soud žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, neboť toto právo by příslušelo úspěšnější žalované, která však byla ve věci zcela nečinná a vznik ani výši nákladů řízení neprokázala, žalobci s ohledem na vyšší míru neúspěchu právo na náhradu nákladů nevzniklo.