21 C 105/2025

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovaný: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 55 759,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni 28 660 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 28 660 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba se co do 27 099,25 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 693 Kč od 1. 4. 2025 do 4. 8. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 033 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení, části úroku z prodlení ve výši 0,50 % ročně z částky 28 660 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 2 011,68 Kč a úroku ve výši 12 % ročně z částky 40 400,51 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1. 4. 2025 dosáhne částky 161 510 Kč, zamítá.

III. Žalovanému se nárok na náhradu nákladů nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresního soudu v Příbrami dne 15. 7. 2025 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 50 693 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 693 Kč ve výši 12 % ročně od 1. 4. 2025 do zaplacení, pohledávku ve výši 5 066,25 Kč, úrok ve výši 78,09 % ročně z částky 40 400,51 Kč od 1. 4. 2025 do 24. 4. 2025 ve výši 2 011,68 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z částky 40 400,51 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1. 4. 2025 dosáhne částky 161 510 Kč.

2. Žalobkyně uvedla, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalovanému 41 000 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 7. 8. 2024. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr a úrok ve výši nominální úrokové sazby 76,06 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 3 085 Kč, splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem září 2024. Žalovaný neplnil řádně své povinnosti ze smlouvy o úvěru a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazeny pouze následující částky: 3 085 Kč dne 26. 8. 2024, 3 085 Kč dne 7. 11. 2024, 3 085 Kč dne 10. 12. 2024 a 3 085 Kč dne 30. 12. 2024.

3. Podle žalobkyně jí žalovaný na základě smlouvy o úvěru k dnešnímu dni dluží částku odpovídající dlužné „nové jistině úvěru“ ve výši 48 252,54 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 40 400,51 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 7 852,03 Kč) včetně příslušenství; smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč včetně příslušenství; náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy o úvěru, jak je uvedeno výše, v celkové výši 600 Kč včetně příslušenství; smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné „nové jistiny úvěru“ ve výši 48 252,54 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, počínaje dnem 1. 4. 2024 až do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 5 066,25 Kč; úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 40 400,51 Kč ode dne 1. 4. 2024 až do zaplacení, úrok v nominální roční úrokové sazbě 78,09 % ročně a počínaje 91. dnem prodlení žalovaného (tj. od 25. 4. 2024) žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru uplatňuje v úrokové sazbě ve výši 12 % ročně, úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši celkem 843 Kč. U dlužných částek v celkové výši 50 693 Kč (žalobkyně se rozhodla neuplatňovat zbývající haléřové položky a částku zaokrouhlila směrem dolů na celé koruny), požaduje žalobkyně s ohledem na prodlení žalovaného s jejich úhradou i zákonný úrok z prodlení od druhého dne následujícího po zesplatnění úvěru.

4. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňujících řádné čerpání a následné splácení úvěru bylo dále prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela z informací, které jí žalovaný uvedl. Žalovaný sdělil žalobkyni čistý příjem ve výši 29 700 Kč, což doložil výpisem z bankovního účtu. Žalobkyně vycházela z jeho tvrzení.

5. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

6. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 7. 8. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které mu dne 7. 8. 2024 poskytla finanční prostředky ve výši 41 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkovou dlužnou částku v 48 měsíčních splátkách ve výši 3 085 Kč. Celková dlužná částka činila 134 592 Kč. Výše úroku činila 78,09 % ročně. RPSN činilo 113,08 % (prokázáno smlouvou o úvěru a dokladem o vyplacení úvěru).ii. Z hodnocení klienta ze dne 5. 8. 2024 bylo prokázáno, že žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z měsíčních příjmů žalovaného ve výši 29 700 Kč a z jeho měsíčních výdajů ve výši 9 820 Kč (4 960 Kč bydlení a 4 860 Kč životní minimum). Rezerva příjmů žalovaného činí 1 000 Kč.iii. V záznamu v Nebankovním registru klientských informací (NRKI) ze dne 31. 7. 2024 spadal žalovaný v části „Finanční instituce s žádostí“ do kategorie III ze šesti, v části „Expozice“ do kategorie II ze čtyř, v části „Limit“ do kategorie II ze čtyř a v části „Dluh po splatnosti“ do kategorie I ze dvou, přičemž s výjimkou kategorie „Finanční instituce s žádostí“, ve které je nejvíce bodů spojeno s kategorií I a nejméně s kategorií VI, je počet bodů přičítán lineárně podle pořadí kategorie v dané části.iv. Z detailu výpisu z účtu č. , č. účtu, ze dne 5. 8. 2024 bylo prokázáno, že žalovanému byla na jeho účet dne 23. 7. 2024 připsána platba ve výši 2 577,52 EUR – 63 481,74 Kč od společnosti , Anonymizovánov. Žalovaný po poskytnutí úvěru na svůj dluh uhradil celkem 12 340 Kč – 4 × 3 085 Kč (nesporné tvrzení žalobkyně).vi. Výzvou ze dne 24. 2. 2025 měla žalobkyně vyzvat žalovaného, aby jí uhradil dluh ze smlouvy o úvěru (prokázáno výzvou k placení ze dne 24. 2. 2025). Doručení výzvy nebylo prokázáno.vii. Výzvou ze dne 27. 3. 2025 měla žalobkyně vyzvat žalovaného, aby jí uhradil dluh ze smlouvy o úvěru (prokázáno výzvou k placení ze dne 27. 3. 2025). Doručení výzvy nebylo prokázáno.viii. Výzvou ze dne 25. 6. 2025 měla zástupkyně žalobkyně vyzvat žalovaného, aby uhradil žalobkyni dluh ze smlouvy o úvěru. Výzva byla odeslána dne 25. 6. 2025 (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 25. 6. 2025 a poštovním podacím archem ze dne 25. 6. 2025). Doručení výzvy nebylo prokázáno.ix. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.

7. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval soud věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 8. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

10. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

13. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty, k níž soud je povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

14. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 41 000 Kč na základě smlouvy o úvěru. Žalobkyně proto byla povinna prokázat, že před uzavřením této smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného tyto finanční prostředky vrátit.“15. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , spisová značka, , i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

16. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

17. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. , spisová značka, ).

18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.), což dokládá smlouvou o úvěru a hodnocením klienta. Smlouva o úvěru a hodnocení klienta nejsou postačující k prokázání řádného posuzování úvěruschopnosti žalovaného, neboť jejich důkazní hodnota odpovídá toliko prohlášení účastníků. Ačkoli žalobkyně předložila výpis z účtu žalovaného obsahující platbu na jeho účet ve výši 2 577,52 EUR (v přepočtu 63 481,74 Kč), podle karty klienta vycházela z příjmu žalovaného ve výši 29 700 Kč. Není tak zřejmé, na základě jakých dokumentů žalobkyně příjem žalovaného ve výši 29 700 Kč ověřila. Samotný výpis z účtu neprokazuje, že by se mělo jednat o pravidelný a stálý příjem. Soud má z těchto důvodů za to, že žalobkyně při posuzování příjmů žalovaného (v rozporu s výše citovanou judikaturou) vycházela toliko z ničím neověřených informací. Ke stejnému závěru soud dospěl i ve vztahu ke zkoumání výdajů žalovaného. K tomu lze dodat, že dle výpisu z Nebankovního registru klientských informací dosahoval žalovaný ve třech částech ze čtyř podprůměrných výsledků, což rovněž nesvědčí o úvěruschopnosti žalovaného.

19. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, má soud za to, že je smlouva o úvěru (podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) neplatná, a žalobkyně tak má výlučně nárok na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), a na základě smlouvy o úvěru jí nevznikl nárok na smluvní úroky a smluvní pokuty ani jiné pohledávky. Žalovaným získaný majetkový prospěch ve výši 41 000 Kč je plněním bez právního důvodu, tj. bezdůvodným obohacením, které má žalovaný povinnost žalobkyni vrátit (§ 2993 věta první o. z.). Učinil tak pouze částečně, když uhradil částku 12 340 Kč, čímž ponížil svůj dluh na 28 660 Kč. V tomto rozsahu soud žalobkyni vyhověl.

20. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že byla před podáním žaloby žalovanému doručena výzva k zaplacení pohledávky. Žalovaná tak byla vyzvána k úhradě dluhu až okamžikem, kdy se dostala do její dispozice žaloba, tj. okamžikem, kdy měla možnost vyzvednout si zásilku obsahující žalobu 1. 8. 2025 (viz doručenky na čl. 50 a 68 spisu). Soud lhůtu bez zbytečného odkladu určil jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 4. 8. 2025 a od 5. 8. 2025 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnosti hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Z tohoto důvodu soud zamítl žalobu také co do úroků z prodlení, jejichž vznik měl podle žaloby předcházet 5. 8. 2025. Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Předpisem, který stanoví výši úroků z prodlení podle právě citovaného zákonného ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

23. Žalobkyně při vymezení svého nároku vycházela z toho, že její pohledávka se stala splatnou 31. 3. 2025 a k prodlení žalované strany došlo následujícího dne, přičemž výše repo sazby stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, tj. k 1. 1. 2025, činila 4 %. Soud však dospěl k závěru, že se pohledávka žalobkyně stala splatnou 4. 8. 2025, a tudíž k počátku k prodlení žalované došlo 5. 8. 2025 (k tomu viz výše). , právnická osoba, . 7. 2025 činila repo sazba stanovená Českou národní bankou 3,5 %, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně (součet 8 procentních bodů a reposazby 3,5 %). Soud tedy co do rozdílu výše úroků žalobu zamítl.

24. Nad rámec uvedeného soud dodává, že smlouva o úvěru, na základě, které podnikatel poskytl spotřebiteli 41 000 Kč a spotřebitel se zavázal vrátit podnikateli spolu s jistinou úrok ve výši 78,09 % ročně, přičemž RPSN úvěru činí 113,08 %, je zjevně v rozporu s dobrými mravy, a tudíž podle § 588 o. z. neplatná. I v případě, že by žalobkyně prokázala, že posoudila úvěruschopnost žalovaného, soud by nároky, jež měly podle smlouvy o úvěru vzniknout, žalobkyni nepřiznal. K tomu srov. např. usnesení ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. , spisová značka, , ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě je rozhodkyní přisouzené plnění s přihlédnutím k nominální úrokové sazbě úvěru 49,78 % p. a. a RPSN 62,5 % jednoznačně v rozporu s dobrými mravy a vede k nepřiměřenému postižení povinného.

25. Jelikož byl žalovaný ve věci v převažující části úspěšný, měl by podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nárok na náhradu nákladů řízení. Žádné náklady řízení mu však nevznikly.