21 C 12/2026

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované e. 7, 261 01 o zaplacení 34 180 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 20 000 Kč od 28. 11. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 14 180 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 9. 8. 2024 do 27. 11. 2025, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 28. 11. 2025 do zaplacení a část zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 28. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalované se nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 20. 10. 2025 domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 34 180 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 28 000 Kč za období od 9. 8. 2024 do zaplacení v zákonné výši.

2. Žalobkyně uvedla, že uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě dne 5. 4. 2024 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Úvěr byl žalované poskytnut na dobu neurčitou. Žalovaná měla dle odst. 2.1.7. smlouvy o úvěru splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 5. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru mohla žalovaná splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy o úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byla žalobkyní opakovaně upomínána. V poslední upomínce ze dne 8. 8. 2024 byla žalovaná informována o zesplatnění celého úvěru ke dni 5. 8. 2024 a vyzvána k jeho úhradě. Žalovaná se tak prokazatelně dostala do prodlení úhradou celého úvěru dne 9. 8. 2024. Právo žalobkyně na zesplatnění úvěru je sjednáno v čl. VI smlouvy o úvěru. Částka 28 000 Kč se skládá z nesplacené části jistiny ve výši 200 00 Kč a ze smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 8 000 Kč.

3. Pro případ prodlení žalované se splácením úvěru byla v odst. 4.2. písm. c) smlouvy o úvěru sjednána smluvní pokuta 0,1 % p. d. z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. Žalovaná se do prodlení dostala následující den po dni zesplatnění úvěru, který nastal 8. 8. 2024. Žalobkyně proto požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % p. d., kterou počítá z jistiny za každý kalendářní den v období od 9. 8. 2024 do data odeslání předžalobní výzvy 14. 6. 2025. Kapitalizovaná výše smluvní pokuty činí 6 180 Kč.

4. Žalobkyně dále sdělila, že k ověření výše příjmu žalovaná poskytla žalobkyni výpisy ze svého bankovního účtu či případně výplatní listy. Žalovaná byla dále žalobkyní lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované a byla jí schválena žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru.

5. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

6. Z provedeného dokazování se podává:i. Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které žalované dne 5. 4. 2024 poskytla 20 000 Kč. Žalovaná tyto finanční prostředky přijala téhož dne (smlouva o úvěru, výpis z účtu a potvrzení o provedené platbě). Žalovaná se zavázala, že splatí úvěr tak, že smluvní úrok podle čl. 2.1.6 bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti a jistinu splatí nejpozději ke dni ukončení smlouvy o úvěru (viz odst. 5. 1. smlouvy o úvěru).ii. Podle odst. 4.2. smlouvy o úvěru v případě prodlení úvěrovaného s plněním, tj. s vrácením poskytnutého úvěru nebo placením sjednaného smluvního úroku, je úvěrovaný povinen zaplatit úvěrujícímu také a) účelně vynaložené náklady, které úvěrujícímu vznikly v souvislosti s prodlením úvěrovaného; b) zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené příslušným právním předpisem; a c) smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení. Ve smlouvě o úvěru se žalovaná zavázala hradit úrok ve výši ve výši 40 % p. m. (odst. 2. 1. 6. smlouvy o úvěru). Podle odst. 6.2. smlouvy o úvěru v případě prodlení úvěrovaného po dobu dva kalendářní měsíce nebo delší, se bez dalšího stává splatný celý dluh (tj. nesplacená jistina, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení podle čl. 4.2.).iii. Při uzavření smlouvy o úvěru měla žalobkyně k dispozici výplatní pásky žalované za měsíce prosinec 2023, červen 2023, únor 2024 podle které její čistá měsíční mzda v prosinci činila 21 338 Kč, v červnu 2023 27 326 Kč a únoru 2024 činila 19 017 Kč (prokázáno výplatními páskami).iv. Žalobkyně výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 14. 6. 2025 měla žalovanou vyzvat, aby svůj dluh uhradila do tří dnů. Tato výzva byla žalované odeslána dne 14. 6. 2025 (prokázáno výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 14. 6. 2025 a podacím lístkem ze dne 14. 6. 2025).v. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.

7. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval věc soud podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 4. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

10. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

13. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty, k níž soud je povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

14. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované 20 000 Kč. Žalobkyně proto byla povinna prokázat, že před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované tyto finanční prostředky vrátit.

15. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

16. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

17. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021).

18. Žalobkyně v otázce, zda s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, neuvedla, zda a na základě jakých dokumentů ověřila vedle příjmů žalované také její výdaje. Nezkoumala-li žalobkyně také výdaje žalované, neposoudila (v souladu s výše uvedenou judikaturou) úvěruschopnost žalované řádně. K tomu lze dodat, že žalobkyně rovněž neprokázala (neoznačila žádný důkaz) k prokázání svého tvrzení, podle něhož prověřovala úvěruschopnost žalované ve veřejných rejstřících.

19. Jelikož žalobkyně neposoudila schopnost žalované úvěr splácet řádně a s odbornou péčí, je smlouva o úvěru (podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) neplatná, a žalobkyně tak má pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Žalovanou získaný majetkový prospěch ve výši 20 000 Kč je plněním bez právního důvodu, tj. bezdůvodným obohacením, který má žalovaná povinnost žalobkyni vrátit (§ 2993 věta první o. z.).

20. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že byla před podáním žaloby žalované doručena výzva zaplacení pohledávky. Žalovaná tak byla vyzvána k úhradě dluhu až okamžikem, kdy se dostala do její dispozice žaloba, tj. okamžikem, kdy měla žalovaná možnost vyzvednout si zásilku obsahující žalobu – 24. 11. 2025 (viz doručenka na čl. 15 spisu). Soud lhůtu bez zbytečného odkladu určil jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 27. 11. 2025 a od 28. 11. 2025 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnosti hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Z tohoto důvodu soud zamítl žalobu také co do úroků z prodlení, jejichž vznik měl podle žaloby předcházet 28. 11. 2025. Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Nad rámec uvedeného soud dodává, že smlouva o úvěru je neplatná rovněž pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je založená na tom, že splatnost jistiny úvěru není vázána na určitý časový okamžik ale na „ukončení“ smlouvy o úvěru a měsíčně je splatný toliko úrok ve výši 40 % měsíčně (480 % ročně). Takto sjednaný způsob splácení úvěru i ve spojení se zjevně nepřiměřenou výši úroku je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, neboť dlužníka vede do dluhové pasti. Má-li dlužník (byť drobnější) problémy s financemi není motivován splácet jistinu úvěru či smlouvu o úvěru ukončit. V této situaci mu pak nepřiměřeně rychle narůstá jeho dluh. Způsob splácení úvěru je přitom podstatnou náležitostí smlouvy, a toto smluvní ujednání nelze oddělit od zbytku smlouvy, a označit pouze jej za neplatné (§ 576 o. z.).

22. Dále soud uvádí, že ustanovení odst. 6.2. smlouvy o úvěru o zesplatnění úvěru je nicotné, neboť z něj není zřejmé, zda v případě prodlení úvěrovaného se úvěr stává splatným po uplynutí doby dvou kalendářní měsíců či po době delší, a tudíž je neurčité. Byla-li by smlouva o úvěru platná, nestal by se dluh žalobkyně splatným podle citovaného ujednání.

23. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Předpisem, který stanoví výši úroků z prodlení podle právě citovaného zákonného ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

25. Žalobkyně při vymezení svého nároku vycházela z toho, že její pohledávka se stala splatnou 8. 8. 2024 a k prodlení žalované strany došlo následujícího dne, přičemž výše repo sazby stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, tj. k 1. 7. 2024, činila 4,75 %. Soud však dospěl k závěru, že se pohledávka žalobkyně stala splatnou 27. 11. 2025, a tudíž k počátku k prodlení žalované došlo 28. 11. 2025 (k tomu viz výše). K 1. 7. 2025 činila repo sazba stanovená Českou národní bankou 3,50 %, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně (součet 8 procentních bodů a reposazby 3,50 %). Soud tedy co do rozdílu výše úroků žalobu zamítl.

26. Jelikož byla žalovaná ve věci v převažující části úspěšná, měla by podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., nárok na náhradu části svých nákladů řízení. Žádné náklady řízení jí však nevznikly. Soud jí proto nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

27. Soud při určení míry úspěchu ve věci vycházel z žalovaného nároku v celkové výši 39 721,85 Kč sestávajícího z částky 34 180 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 9. 8. 2024 do zaplacení kapitalizovaného ke dni vydání tohoto rozsudku (26. 2. 2026) na 5 541,85 Kč, a části žaloby, ve které byla žalobkyně úspěšná, tedy z částky 20 573,42 Kč sestávající z 20 000 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 20 000 Kč od 28. 11. 2025 do zaplacení kapitalizovaného ke dni 26. 2. 2026 na 573,42 Kč.