21 C 173/2025

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 154 993,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni 87 441,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 87 441,96 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba se co do 67 551,70 Kč, zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného na 11 844,92 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 154 123,24 Kč od 15. 4. 2025 do 25. 8. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 66 681,28 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení, části úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 87 441,96 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 154 123,24 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení a úroku kapitalizovaného na 11 953,70 Kč, zamítá.

III. Žalovanému se nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 9. 6. 2025 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 154 993,66 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 11 844,92 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 953,70 Kč, s úrokem z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 154 123,24 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 154 123,24 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení.

2. Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které poskytla žalovanému 164 018 Kč. Žalovaný se ve smlouvě o úvěru zavázal k úhradě celé dlužné částky v měsíčních splátkách ve výši 3 294 Kč. Podle smlouvy o úvěru je věřitel oprávněn v případě prodlení dlužníka se splácením úvěru zastavit další čerpání úvěru, prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný a účtovat žalovanému poplatky spojené s vymáháním dlužné pohledávky dle aktuálně platného ceníku. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný nereagoval na výzvy k zaplacení splatných splátek úvěru a že interní mimosoudní vymáhání bylo neúspěšné. Z tohoto důvodu žalobkyně dne 7. 9. 2024 využila svého práva a prohlásila celý úvěr za okamžitě splatný, neboť žalovaný byl k tomuto dni v prodlení s více než dvěma splátkami. Podle čl. 3.1 smlouvy o úvěru je žalobkyně oprávněna připisovat k jistině úvěru řádné úroky, úroky z prodlení a další vzniklé poplatky.

3. Žalobkyně dále uvádí, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých klientem, které byly hodnoceny individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalobkyně porovnávala příjem klienta s jeho výdaji odhadnutými na základě historických dat z Českého statistického úřadu. Výpočtem byla stanovena částka disponibilních zdrojů klienta. Banka nezjistila žádnou skutečnost, která by bránila poskytnutí úvěru, a po provedeném individuálním hodnocení žádosti klienta vyhověla.

4. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný v žádosti o úvěr uvedl životní výdaje ve výši 0 Kč, přičemž žalobkyně stanovila skutečné životní výdaje žalovaného částkou 7 292 Kč na základě údajů poskytnutých žalovaným, zejména informací o počtu vyživovaných osob a způsobu bydlení, a dále s využitím interních podkladů, statistických údajů, aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně tvrdila, že při posouzení disponibilního příjmu určovala i maximální přípustný poměr splátkového zatížení k průměrnému příjmu žalovaného, přičemž v daném případě činil ukazatel splátkového zatížení po poskytnutí úvěru 14,21 %. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný v žádosti neuváděl žádné existující splátky, nicméně z registru CCB a z vlastních informačních systémů zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti revolvingový úvěr u ČS s limitem 10 000 Kč, který byl v rámci žádosti částečně doplacen a nově upraven s limitem 8 000 Kč a orientační splátkou 400 Kč, a hotovostní úvěr u ČS se splátkou 2 087 Kč, který byl následně konsolidován. Splátka nově poskytnutého úvěru podle žalobkyně činila 3 294 Kč a celkové splátkové zatížení žalovaného dosáhlo 3 694 Kč; žalobkyně uváděla, že příjem žalovaného byl dostatečný k úhradě splátek i životních výdajů, neboť po odečtení tohoto splátkového zatížení měl žalovaný podle jejího výpočtu k dispozici 22 296 Kč na zajištění životních nákladů.

5. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž soud konstatoval, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nepostačuje pouze zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, neboť takové pochybení nemusí nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Podle žalobkyně byl poskytnutý úvěr ze strany žalovaného dlouhodobě řádně splácen.

6. Žalobkyně uvedla, že otázku posuzování úvěruschopnosti je třeba vykládat v souladu se směrnicí 2008/48/ES a že podle jejího názoru dochází v praxi k nepřesné a paušalizující interpretaci judikatury vyšších soudů. Tvrdila, že z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci CA Consumer Finance SA vyplývá, že směrnice neukládá poskytovateli úvěru povinnost systematicky ověřovat pravdivost informací poskytnutých spotřebitelem, a že pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví umožňují použít při posouzení úvěruschopnosti různé metody včetně ekonomických modelů, pokud jsou přiměřené charakteru úvěru. Dále odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, z něhož podle jejího názoru plyne, že postup poskytovatele nelze paušalizovat, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021, které podle ní připouští vycházet nejen z informací poskytnutých žadatelem, ale i z interních a externích databází. Žalobkyně také tvrdila, že rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze připouští použití ekonomického modelu k nahrazení výdajů žadatele v případě, že jeho skutečně tvrzené výdaje nejsou vyšší než částky stanovené tímto modelem.

7. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

8. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 15. 6. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu, na základě které žalovanému poskytla 164 018 Kč. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. , č. účtu, , přičemž částky 74 001 Kč a 10 065 Kč měly poskytnuty ke splácení jiných úvěrů žalovaného vůči žalobkyni. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkovou částku ve výši v měsíčních splátkách ve výši 3 294 Kč. RPSN činilo 20,26 %. Dne 15. 6. 2022 žalovaný čerpal úvěr ve výši 164 018 Kč ve třech platbách, přičemž platba ve výši 80 685 52 Kč byla zaslána na účet č. , č. účtu, (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 15. 6. 2022 a výpisem z úvěrového účtu č. , č. účtu, ).ii. Z výpisů z úvěrového účtu a excelovské tabulky bylo prokázáno, že žalovaný na pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru uhradil celkem 76 576,04 Kč. První platba ve výši 1 640 Kč byla učiněna dne 15. 6. 2022, poslední splátka ve výši 1 229 Kč dne 4. 3. 2025.iii. Výzvou ze dne 6. 8. 2024 žalobkyně měla žalovaného vyzvat k úhradě dlužné částky ve výši 11 43 Kč do 7. 9. 2024 s tím že v případě, že dlužnou částku do uvedeného data žalovaný neuhradí, bude požadovat okamžité splacení celého úvěru. (prokázáno „poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 6. 8. 2024). Doručení výzvy prokázáno nebylo.iv. Výzvou ze dne 7. 9. 2024 žalobkyně měla žalovaného vyzvat k úhradě celé dlužné částky ve výši 156 223 Kč, neboť žalobkyně rozhodla, celá zbývající část úvěru je splatná (prokázáno výzvou ze dne 7. 9. 2024). Výzva byla odeslána dne 10. 9. 2024 (prokázáno poštovním podacím archem). Doručení výzvy prokázáno nebylo.v. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 6. 6. 2022 bylo prokázáno, že žalovaný žalobkyni doložil potvrzení svého zaměstnavatele , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ., přičemž jeho průměrný měsíční čistý příjem činil 25 990 Kč. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2022.vi. Podle žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 14. 6. 2022 žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjmy jsou 25 990 Kč. U všech měsíčních výdajů je vyplněno 0 Kč.vii. Zástupkyně žalobkyně dne 16. 4. 2025 zaslal žalovanému výzvu k plnění ze dne 16. 4. 2025, kterou jej vyzvala k zaplacení dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru (prokázáno předžalobní výzvou k plnění ze dne 16. 4. 2025 a poštovním podacím archem ze dne 16. 4. 2025).viii. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.

9. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval soud věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

11. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty.

16. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla 164 018 Kč, byla proto povinna prokázat, že před uzavřením této smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného tyto finanční prostředky vrátit.

17. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

18. Výše uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu účinného zákona o spotřebitelském úvěru (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021).

19. Žalobkyně posuzovala příjmy na základě potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů žalovaného. V tomto ohledu má soud za to, že posuzování úvěruschopnosti bylo řádné. Ve vztahu k posuzování výdajů žalovaného žalobkyně tvrdila, že žalovaný ve své žádosti uvedl, že nemá žádné výdaje ani splátky. Žalobkyně porovnávala příjem žalovaného s jeho výdaji odhadnutými na základě historických údajů z Českého statistického úřadu a ze svých systémů zjistila, že žalovanému poskytla revolvingový úvěr se splátkou 400 Kč a úvěr se splátkou 2 087 Kč. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně neposuzovala jeho reálné výdaje, a to přesto, že jí žalovaný ve své žádosti uvedl nepravdu. Za této situace nebylo posouzení úvěruschopnosti řádné. Žalobkyně se s ohledem na nesprávnost tvrzení žalovaného neměla se spokojit se statistickými odhady a měla po žalovaném vyžadovat alespoň základní výdaje související s jeho bydlením. Ke svému tvrzení, že ověřovala údaje o žalovaném v databázi NRKI, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra České republiky, žalobkyně nepředložila žádné důkazy. Z těchto důvodů má soud za to, že žalobkyně neposuzovala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí.

20. K námitce žalobkyně, podle níž ve prospěch závěru, že došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru svědčí skutečnost, že žalovaný po určitou dobu řádně hradil splátky úvěru, a byl tak zjevně schopen úvěr splácet, lze uvést, že řádnost posouzení úvěruschopnosti, a tudíž ani platnost smlouvy o úvěru, nemá být posuzována retrospektivně. To znamená, že řádné hrazení úvěru by nemělo být spotřebiteli k tíži v tom smyslu, že by napravilo porušení povinnosti poskytovatele úvěru při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Je tomu tak proto, že neodpovídáme na otázku, zda byl příjemce úvěru v době uzavření smlouvy „úvěruschopný“, ale na otázku, zda poskytovatel úvěru řádně a s odbornou péčí zkoumal úvěruschopnost příjemce úvěru.

21. Jelikož žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet řádně a s odbornou péčí, je smlouva o úvěru (podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) neplatná, a žalobkyně tak má pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Ostatní žalobkyní nárokované částky tak žalobkyni nenáleží. Žalovaným získaný majetkový prospěch ve výši 164 018 Kč je plněním bez právního důvodu, tj. bezdůvodným obohacením, které má žalovaný povinnost vrátit žalobkyni (§ 2993 věta první o. z.). Žalovaný na pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru uhradil celkem 76 576,04 Kč. Jistina byla tímto plněním ponížena na 87 441,96 Kč.

22. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že byla před podáním žaloby žalovanému doručena výzva k zaplacení pohledávky (prokázáno bylo pouze odeslání). Žalovaný tak byl vyzván k úhradě dluhu až okamžikem, kdy se dostala do jeho dispozice žaloba, tj. okamžikem, kdy měl možnost vyzvednout si zásilku obsahující žalobu 20. 8. 2025 (viz doručenka na čl. 13 spisu). Soud určil lhůtu bez zbytečného odkladu jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 25. 8. 2025 a od 26. 8. 2025 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnosti hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Z tohoto důvodu soud zamítl žalobu také co do úroků z prodlení, jejichž vznik měl podle žaloby předcházet 26. 8. 2025. Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Předpisem, který stanoví výši úroků z prodlení podle právě citovaného zákonného ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

25. Žalobkyně při vymezení svého nároku vycházela z toho, že její pohledávka se stala splatnou 7. 9. 2024 a k prodlení žalované strany došlo následujícího dne, přičemž výše repo sazby stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, tj. k 1. 7. 2024, činila 4,75 %. Soud však dospěl k závěru, že se pohledávka žalobkyně stala splatnou 25. 8. 2025, a tudíž k počátku k prodlení žalované došlo 26. 8. 2025 (k tomu viz výše). K 1. 7. 2025 činila repo sazba stanovená Českou národní bankou 3,50 %, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně (součet 8 procentních bodů a reposazby 3,50 %). Soud tedy co do rozdílu výše úroků žalobu zamítl.

26. Jelikož byl žalovaný ve věci v převážné části úspěšný, přísluší mu podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, právo na náhradu nákladů řízení. Žádné náklady řízení mu však nevznikly.

27. Při určení míry úspěchu ve věci soud vycházel z celkové výše žalovaného nároku 210 556,44 Kč, který se sestává z částky 154 993,66 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 11 844,92 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 953,70 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně částky 154 123,24 Kč za období od 15. 4. 2025 do zaplacení kapitalizovaného ke dni vydání tohoto rozsudku (4. 2. 2026) na 15 882,08 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 154 123,24 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení kapitalizovaného ke dni vydání tohoto rozsudku (4. 2. 2026) na 15 882,08 Kč, a části žaloby, ve které byla žalobkyně úspěšná tedy 91 932,64 Kč sestavujících z 87 441,96 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 87 441,96 Kč za období od 26. 8. 2025 do zaplacení kapitalizovaného ke dni 4. 2. 2026 na 4 490,68 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 43,66 % a žalovaný v rozsahu 56,34 %.