21 C 20/2026

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 22 674,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni 2 404,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2 404,80 Kč od 21. 8. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba se co do 20 270 Kč, zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného na 205,38 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 17 906,27 Kč od 2. 9. 2025 do zaplacení, úroku kapitalizovaného na 1 735,98 Kč, úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 20 311,07 Kč od 2. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovanému se nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 19. 9. 2025 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 22 674,80 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 282,10 Kč (splatným 20. 8. 2025), s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 735,98 Kč, s úrokem z prodlení v zákonné výši 11,50 % ročně z částky 20 311,07 Kč od 2. 9. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 20 311,07 Kč od 2. 9. 2025 do zaplacení.

2. Žalobkyně dne 2. 3. 2023 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které poskytla žalovanému 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr čerpat jednorázově do 10. 3. 2023 a splatit jistinu úvěru nejpozději k 25. 2. 2026 spolu se smluvními úroky z vyčerpané jistiny úvěru. Doba trvání úvěru byla stanovena na 36 měsíců s výpůjční úrokovou sazbou ve výši 18,90 % p. a., hodnotou RPSN 20,59 %, přičemž výše měsíční (anuitní) splátky byla stanovena na 1 870 Kč. Od 25. 3. 2023 byl žalovaný povinen splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu s úroky z vyčerpané jistiny úvěru anuitní splátkou vždy ke každému 25. dni kalendářního měsíce. Výše poslední splátky jistiny měla odpovídat částce nesplacené jistiny úvěru a nesplacených úroků. Žalovaný vyčerpal částku úvěru dne 3. 3. 2023. Sazebník poplatků tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, přičemž žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že se seznámil s obsahem všech dokumentů tvořících její přílohy a že s nimi souhlasí.

3. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěru, čímž porušil povinnost hradit své závazky řádně a včas podle uzavřené smlouvy. Podle všeobecných obchodních podmínek tím mělo dojít k zesplatnění celé úvěrové pohledávky. Žalobkyně dne 2. 7. 2025 zaslala žalovanému písemnost označenou jako „Výzva k okamžitému splacení dluhu“, ve které jej informovala o uplatnění práva na okamžité splacení všech úvěrových pohledávek z důvodu prodlení žalovaného. V této výzvě stanovila žalovanému lhůtu k úhradě celé pohledávky do 20. 8. 2025. Žalovaný však stanovenou částku ve stanovené lhůtě neuhradil, když na úvěr uhradil toliko 47 595,20 Kč4. Celková výše uplatněné pohledávky má činit 22 674,80 Kč. Tato částka má sestávat z nesplacené části jistiny úvěru ve výši 20 311,07 Kč a z úvěrových poplatků ve výši 2 363,73 Kč. Žalobkyně požaduje také úhradu kapitalizovaného výpůjčního úroku z nesplacené jistiny. Žalovaný uhradil poslední splátku dne 19. 3. 2025. Výpůjční úrok kapitalizovala ode dne následujícího po této úhradě, tedy od 20. 3. 2025, až do dne vydání historického výpisu, tj. do 1. 9. 2025.

5. Žalobkyně uvádí, že při posuzování úvěruschopnosti vycházela z údajů poskytnutých spotřebitelem a současně z širokého souboru informací, které sama aktivně zjišťuje z nezávislých zdrojů. Čerpá zejména z bankovních registrů, nebankovních registrů a dalších databází umožňujících ověřit existující závazky a platební morálku žadatele. Dále uvádí, že využívá interní databázi Skupiny , právnická osoba, ., obsahující historická data o klientech skupiny. Žalobkyně také uvádí, že prověřila žalovaného v insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku, v evidenci exekucí, v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra a v evidenci adres ohlašoven. Při posuzování příjmů a výdajům žalovaného žalobkyně vycházela z jeho čestného prohlášení o příjmech a současně porovnala jím uvedené výdaje s údaji o životním minimu a se statistickými údaji Českého statistického úřadu, zejména ohledně výdajů na bydlení. Dále uvádí, že pracovala s údaji o rodinném stavu, bytových poměrech a zdravotním stavu žalovaného, jak je uvedl v podaných prohlášeních. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, a tyto informace porovnala s údaji získanými z nezávislých zdrojů. Vyhodnotila výdaje žalovaného v celkové výši 25 188 Kč, přičemž tato částka zahrnovala ostatní výdaje a náklady na pojištění ve výši 600 Kč, výdaje na bydlení ve výši 12 873 Kč a částku životního minima 4 620 Kč, dále závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 3 559 Kč a závazky žalovaného vůči ní ve výši 3 536 Kč. Údaje uvedené žalovaným konfrontovány s informacemi získanými z bankovních a nebankovních registrů, dalších externích databází a interních databází Skupiny , právnická osoba, . Žalobkyně uvádí, že prověřila závazky žalovaného, platební morálku, případná insolvenční či exekuční řízení, platnost předloženého průkazu totožnosti a adresu trvalého bydliště, přičemž z těchto zdrojů nezjistila žádné negativní skutečnosti. Žalobkyně využila interní ekonomický model pracující s demografickými a statistickými údaji a že postupovala způsobem, který umožnil porovnat údaje poskytnuté žalovaným s objektivními informacemi získanými z nezávislých zdrojů. Podle jejího tvrzení neměla důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, což dokládá také tím, že žalovaný řádně hradil splátky téměř po dobu dvaceti čtyř měsíců.

6. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž soud konstatoval, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nepostačuje pouze zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, neboť takové pochybení nemusí nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Podle žalobkyně byl poskytnutý úvěr ze strany žalovaného dlouhodobě řádně splácen.

7. Otázku posuzování úvěruschopnosti je třeba vykládat v souladu se směrnicí 2008/48/ES a že podle jejího názoru dochází v praxi k nepřesné a paušalizující interpretaci judikatury vyšších soudů. Tvrdila, že z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci CA Consumer Finance SA vyplývá, že směrnice neukládá poskytovateli úvěru povinnost systematicky ověřovat pravdivost informací poskytnutých spotřebitelem, a že pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví umožňují použít při posouzení úvěruschopnosti různé metody včetně ekonomických modelů, pokud jsou přiměřené charakteru úvěru. Dále odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, z něhož podle jejího názoru plyne, že postup poskytovatele nelze paušalizovat, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021, které podle ní připouští vycházet nejen z informací poskytnutých žadatelem, ale i z interních a externích databází. Žalobkyně také tvrdila, že rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze připouští použití ekonomického modelu k nahrazení výdajů žadatele v případě, že jeho skutečně tvrzené výdaje nejsou vyšší než částky stanovené tímto modelem.

8. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

9. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 2. 3. 2023 uzavřela žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu, na základě které žalovanému poskytla 50 000 Kč. Úvěr měl být čerpán na úvěrový účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkovou částku v měsíčních splátkách ve výši 1 870 Kč. RPSN činilo 20,59 %. Dne 3. 3. 2023 žalovaný čerpal úvěr ve výši 50 000 Kč na účet č. , č. účtu, (prokázáno smlouvou o úvěru a výpisem z účtu č. , č. účtu, – na čl. 34 spisu).ii. Žalovaný na pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru uhradil celkem 47 595,20 Kč. Jedná se o nerozporované tvrzení žalobkyně.iii. Z návrhu na poskytnutí úvěru a reportu průběhu schválení vyplývá, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z toho, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, jeho měsíční příjmy ze závislé činnosti činí 26 000 Kč, jeho měsíční náklady na bydlení činí 3 000 Kč, ostatní náklady 600 Kč, jeho měsíční splátky úvěru u žalobkyně činí 3 535 Kč, výše úvěrové splátky u jiných osob činí 3 120 Kč (výše dluhu 122 576 Kč).iv. Výzvou ze dne 2. 7. 2025 žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 9 863,37 Kč. Dopis obsahující výzvu byl odeslán uložen na poště dne 4. 7. 2025 (prokázáno poštovním podacím archem).v. Zástupce žalobkyně zaslal žalovanému výzvu k plnění ze dne 26. 8. 2025, kterou jej vyzval k zaplacení dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru. Dopis byl žalovanému doručen dne 27. 8. 2025. Tato skutečnost byla prokázána příslušnou výzvou a výpisem ze sledování zásilek.vi. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.

10. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval soud věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty.

17. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla 50 000 Kč, byla proto povinna prokázat, že před uzavřením této smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného tyto finanční prostředky vrátit.

18. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

19. Výše uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu účinného zákona o spotřebitelském úvěru (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021).

20. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalobkyně při posuzování výše příjmů a výdajů v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného – v rozporu s výše citovanou judikaturou – vycházela toliko z jeho ničím nepodložených tvrzení. Alespoň minimální ostražitost při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného lze po žalobkyni požadovat již jen s ohledem na skutečnost, že žalovaný před poskytnutím úvěru splácel jiné dluhy. Podezřelou se rovněž jeví skutečnost, že žalovaný odhadl své měsíční příjmy na 26 000 Kč a výdaje na 3 600 Kč (z toho 3 000 Kč na bydlení), neboť asketický způsob života se obvykle neslučuje s opakovanými žádostmi o poskytnutí úvěrů. Žalobkyně se s ohledem na uvedené neměla spokojit se statistickými odhady a měla po žalovaném vyžadovat alespoň potvrzení o jeho příjmech a potvrzení o jeho základních výdajích souvisejících s jeho bydlením. Z těchto důvodů má soud za to, že žalobkyně neposuzovala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí.

21. K námitce žalobkyně, podle níž ve prospěch závěru, že došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru svědčí skutečnost, že žalovaný po určitou dobu řádně hradil splátky úvěru, a byl tak zjevně schopen úvěr splácet, lze uvést, že řádnost posouzení úvěruschopnosti, a tudíž ani platnost smlouvy o úvěru, nemá být posuzována retrospektivně. Je tomu tak proto, že důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru není to, že úvěrovaný v době uzavření smlouvy objektivně nebyl „úvěruschopný“, ale to, že úvěrující řádně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr. Tento výklad se jeví správným i s ohledem na to, že pokud by úvěrující získal a řádně zkoumal všechny údaje o žadateli o úvěr, pak by případná skutečnost, že úvěrovaný ve skutečnosti úvěruschopný nebyl (například měl další nikde neevidované dluhy po splatnosti vůči jiným fyzickým osobám) nebyla důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru. Řádné hrazení úvěru by nemělo být spotřebiteli k tíži v tom smyslu, že by napravilo porušení povinnosti poskytovatele úvěru při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného spotřebitele.

22. Jelikož žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet řádně a s odbornou péčí, je smlouva o úvěru (podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) neplatná, a žalobkyně tak má pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Ostatní žalobkyní nárokované částky tak žalobkyni nenáleží. Žalovaným získaný majetkový prospěch ve výši 50 000 Kč je plněním bez právního důvodu, tj. bezdůvodným obohacením, které má žalovaný povinnost vrátit žalobkyni (§ 2993 věta první o. z.). Žalovaný na pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru uhradil celkem 47 595,20 Kč. Jistina byla tímto plněním ponížena na 2 404,80 Kč.

23. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci byla žalovanému doručena výzva k zaplacení pohledávky dne 4. 7. 2025. Soud určil lhůtu bez zbytečného odkladu jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 7. 7. 2025 a od 8. 7. 2025 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnosti hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. počítané však pouze z přiznané částky. Žalobkyně požaduje úrok z prodlení od 21. 8. 2025 (s ohledem na datum jeho splatnosti uvedené v žalobě), soud jí tedy přiznal úrok až od tohoto data. Za období od 21. 8. 2025 do 1. 9. 2025 soud vypočetl úrok z prodlení na 76,72 Kč. Tuto částku soud odečetl od žalovaného kapitalizovaného úroku z prodlení 282,10 Kč a ve zbylém rozsahu (205,38 Kč) žalobu zamítl. Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

24. Jelikož byl žalovaný ve věci v převážné části úspěšný, přísluší mu podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, právo na náhradu nákladů řízení. Žádné náklady řízení mu však nevznikly.