21 C 3/2026

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobkyně: Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 58 480,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni 57 441,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 57 441,34 Kč od 15. 5. 2026 do zaplacení.

II. Žaloba se co do 1 039 Kč, kapitalizovaného úroku od 16. 4. 2024 do 16. 8. 2024 ve výši 5 096,41 Kč, úroku ve výši 23,99 % ročně z částky 57 441,34 Kč od 14. 2. 2025 do 15. 5. 2025, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 57 441,34 Kč od 16. 5. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 57 441,34 Kč od 14. 2. 2025 do 14. 5. 2026 a procentuální části zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 57 441,34 Kč od 15. 5. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení 6 374,85 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 6. 1. 2026 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 58 480,34 Kč, kapitalizovaný úrok od 16. 4. 2024 do 16. 8. 2024 ve výši 5 096,41 Kč, smluvní úrok ve výši 23,99 % ročně z částky 57 441,34 Kč od 14. 2. 2025 do 15. 5. 2025, dále úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 57 441,34 Kč od 16. 5. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 57 441,34 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení.

2. Společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) na základě žádosti žalovaného o poskytnutí kreditní karty ze dne 7. 4. 2014 poskytla žalovanému úvěr ke kreditní kartě. Žádost byla bankou akceptována, žalovanému byl otevřen úvěrový účet a poskytnuta , Anonymizováno, , Anonymizováno, kreditní karta, čímž došlo k uzavření smlouvy o úvěru ke kreditní kartě, a to nejpozději aktivací karty či provedením první transakce. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky a sazebník poplatků. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v souladu se smlouvou a obchodními podmínkami.

3. Podle žalobkyně její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to jak prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací, včetně systému , Anonymizováno, , tak i kontrolou veřejně dostupných evidencí, zejména insolvenčního rejstříku a dalších databází. Současně vycházel z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí kreditní karty. Na základě těchto podkladů nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by bránila poskytnutí úvěru. Skutečnost, že žalovaný úvěr po určitou dobu čerpal a splácel, navíc nasvědčuje tomu, že byl objektivně schopen úvěr splácet. K tomu lze dodat, že ani případné pochybení při posouzení úvěruschopnosti samo o sobě nevede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru; je nutné postavit najisto, že spotřebitel nebyl objektivně schopen úvěr splácet, jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023).

4. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Banka proto přistoupila k zesplatnění dluhu, a to dne 20. 8. 2024. Ke dni zesplatnění činil dluh žalovaného částku 63 576,75 Kč, sestávající z jistiny ve výši 57 441,34 Kč, kapitalizovaných úroků ke dni 16. 8. 2024 ve výši 5 096,41 Kč a dlužných poplatků ve výši 1 039 Kč. Výše dluhu i jeho jednotlivých složek vyplývá z výpisu z účtu kreditní karty.

5. Ke dni 1. 3. 2016 došlo k převodu části závodu společnosti , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, ., a to v oblasti produktů osobního bankovnictví a kreditních karet, na základě smlouvy o prodeji části závodu. Tím došlo ke změně v osobě poskytovatele kreditní karty, prostřednictvím které žalovaný úvěr čerpal.

6. Aktivní legitimace žalobkyně je dána smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 26. 2. 2025 mezi společností , Anonymizováno, ‑, Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . a společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , jakož i navazujícím postoupením pohledávky na žalobkyni. Pohledávka za žalovaným byla součástí postoupeného souboru pohledávek a její postoupení bylo žalovanému oznámeno.

7. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

8. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 7. 4. 2014 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu, na základě které aktivovala žalovanému , Anonymizováno, , Anonymizováno, kreditní kartu základní s úvěrovým limitem ve výši 50 000 Kč. Tento byl později zvýšen na 60 000 Kč. Žalovaný souhlasil s tím, že součástí smlouvy jsou Obchodní podmínky a Sazebník poplatků , Anonymizováno, kreditních karet. Úroková sazba činila 23,99 % ročně. Výše 12 měsíčních splátek činila 4 728 Kč. To bylo prokázáno smlouvou o , Anonymizováno, kreditní kartě.ii. Na základě smlouvy o prodeji části závodu došlo ke dni 1. 3. 2016 k převodu části závodu společnosti , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, ., a to v segmentu produktů osobního bankovnictví a kreditních karet; tato skutečnost byla prokázána smlouvou o prodeji části závodu ze dne 5. 1. 2016.iii. Ke dni 16. 08. 2024 činil debet na kreditní kartě 63 576,75 Kč (viz výpisy z kartového účtu , právnická osoba, . za období od 16. 07. 2024 - 16. 08. 2024).iv. Po tomto datu žalovaný na svůj dluh uhradil 5 890,42 Kč (nepopřené tvrzení žalobkyně).v. Smlouvou o postoupení pohledávek č. 12/2023/14 ze dne 26. 2. 2025 postoupila společnost , právnická osoba, . pohledávku za žalovaným na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek č. 12/2023/14 ze dne 26. 2. 2025 a Příloha č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek č. 12/2023/14 ze dne 26. 2. 2025).vi. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.

9. S ohledem na datum uzavření smluv posuzoval soud věc podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

10. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

13. Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty, k níž soud je povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

14. V projednávané věci bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které mu byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 63 576,75 Kč. Žalobkyně byla proto povinna prokázat, že její právní předchůdkyně před uzavřením této smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného tyto finanční prostředky vrátit.

15. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

16. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

17. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalovaného, neboť k tomuto tvrzení neoznačila žádný důkaz, a soud proto nemohl mít tuto skutečnost za prokázanou. K námitce žalobkyně, podle níž ve prospěch závěru, že došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru svědčí skutečnost, že žalovaný po určitou dobu řádně hradil splátky úvěru, a byl tak zjevně schopen úvěr splácet, lze uvést, že řádnost posouzení úvěruschopnosti, a tudíž ani platnost smlouvy o úvěru, nemá být posuzována retrospektivně. Je tomu tak proto, že důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru není to, že úvěrovaný v době uzavření smlouvy objektivně nebyl „úvěruschopný“, ale to, že úvěrující řádně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr. Tento výklad se jeví správným i s ohledem na to, že pokud by úvěrující získal a řádně zkoumal všechny údaje o žadateli o úvěr, pak by případná skutečnost, že úvěrovaný ve skutečnosti úvěruschopný nebyl (například měl další nikde neevidované dluhy po splatnosti vůči jiným fyzickým osobám) nebyla důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru. Řádné hrazení úvěru by nemělo být spotřebiteli k tíži v tom smyslu, že by napravilo porušení povinnosti poskytovatele úvěru při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného spotřebitele.

18. Jelikož žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí, dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je podle § 9 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. V důsledku neplatnosti smlouvy jsou účastníci povinni vydat si vzájemně poskytnutá plnění, přičemž žalobkyni tak náleží pouze právo na vrácení částky, kterou její právní předchůdkyně žalovanému poskytla. Nároky vycházející ze smluvních ujednání proto nemohou obstát a soud žalobu v této části zamítl. Plnění, které žalovaný na základě neplatné smlouvy přijal, představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2993 o. z., které je povinen vydat žalobkyni. Jelikož žalovaný na tento závazek uhradil částku 5 890,42 Kč, činí zbývající výše bezdůvodného obohacení 57 441,34 Kč.

19. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že by žalovanému byla před podáním žaloby doručena výzva k zaplacení uplatněné pohledávky. Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzván až doručením žaloby, tedy dne 11. 5. 2026, (viz doručenka na čl. 396 spisu). Soud proto posoudil lhůtu „bez zbytečného odkladu“ jako lhůtu třídenní. Lhůta k plnění tak uplynula dne 14. 5. 2026 a teprve od 15. 5. 2026 je žalovaný v prodlení s povinností vydat bezdůvodné obohacení. Od tohoto dne mu rovněž vznikla povinnost hradit žalobkyni úrok z prodlení. Jelikož žalobkyně uplatnila úroky z prodlení již za dobu předcházející tomuto datu, soud žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. Lhůtu k plnění stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Předpisem, který stanoví výši úroků z prodlení podle právě citovaného zákonného ustanovení, je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

22. Žalobkyně při vymezení svého nároku vycházela z toho, že její pohledávka se stala splatnou 16. 8. 2024 a k prodlení žalované strany došlo následujícího dne, přičemž výše repo sazby stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, tj. k 1. 7. 2024, činila 4,75 %. Soud však dospěl k závěru, že se pohledávka žalobkyně stala splatnou 14. 5. 2026, a tudíž k počátku k prodlení žalované došlo 15. 5. 2026 (k tomu viz výše). K 1. 1. 2026 činila repo sazba stanovená Českou národní bankou 3,50 %, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně (součet 8 procentních bodů a repo sazby 3,50 %). Soud tedy co do rozdílu výše úroků žalobu zamítl.

23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ve věci částečně úspěšné žalobkyni přiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Soud postupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Náklady řízení sestávají z odměny za tři úkony právní služby po 3 460 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a sepsání žaloby), tj. 10 380 Kč, tří paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč, tj. 1 350 Kč a zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 925 Kč. Žalobkyni tak v průběhu řízení vznikly náklady ve výši 17 118,30 Kč.

24. Soud při určení míry úspěchu ve věci vycházel z celkové výše žalovaného nároku 84 208,17 Kč, který se sestává z částky 58 480,34 Kč, kapitalizovaného úroku od 16. 4. 2024 do 16. 8. 2024 ve výši 5 096,41 Kč, smluvního úroku ve výši 23,99 % p. a. z částky 57 441,34 Kč za období od 14. 2. 2025 do 15. 5. 2025 kapitalizovaného ke dni vydání tohoto rozsudku ve výši 3 435,61 Kč, úroku ve výši 12,75 % p. a. z částky 57 441,34 Kč za období od 16. 5. 2025 do vydání rozsudku kapitalizovaného na 7 684,94 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 57 441,34 Kč za období od 14. 2. 2025 do vydání rozsudku kapitalizovaného na 9 510,87 Kč, a části žaloby, ve které byla žalobkyně úspěšná tedy 57 785,20 Kč sestavujících z 57 441,34 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 57 441,34 Kč za období od 15. 5. 2026 do vydání tohoto rozsudku kapitalizovaného na 343,86 Kč.

25. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 68,62 %, žalovaný v rozsahu 31,24 %. Žalobkyni tedy přísluší náhrada 37,24 % (68,62 – 31,38) jejích účelně vynaložených nákladů řízení, tj. 6 374,85 Kč. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní s povinností plnit k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).