21 C 36/2026

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 110 531,07 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni 37 592 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 37 592 Kč od 24. 3. 2026 do zaplacení.

II. Žaloba se co do 72 939,07 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 97 791 Kč od 23. 10. 2025 do 23. 3. 2026, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 60 199 Kč od 24. 3. 2026 do zaplacení, úroku ve výši 78,08 % ročně z částky 80 224,33 Kč od 23. 10. 2025 do 15. 11. 2025 ve výši 3 994,32 Kč a úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 80 224,33 Kč od 16. 11. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 10. 2025 dosáhne částky 326 937,60 Kč, zamítá.

III. Žalované se nárok na náhradu nákladů nepřiznává.

IV. Žalobkyně je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami soudní poplatek ve výši 5 527 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresního soudu v Příbrami dne 5. 3. 2026 domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 97 791 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 97 791 Kč ve výši 11,50 % ročně od 23. 10. 2025 do zaplacení, smluvní pokutou ve výši 12 740,07 Kč, úrokem ve výši 78,08 % ročně z částky 80 224,33 Kč od 23. 10. 2025 do 15. 11. 2025 ve výši 3 994,32 Kč a úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 80 224,33 Kč od 16. 11. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 10. 2025 dosáhne částky 326 937,60 Kč.

2. Žalobkyně uvedla, že dne 14. 11. 2024 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalované 83 000 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen dne 14. 11. 2024. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a úrok ve výši nominální úrokové sazby 78,08 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 5 676 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem prosinec 2024. Žalovaná neplnila řádně své povinnosti ze smlouvy o úvěru a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly uhrazeny pouze tyto jednotlivé splátky: 5 676 Kč dne 17. 12. 2024, 5 676 Kč dne 16. 1. 2025, 5 676 Kč dne 18. 2. 2025, 5 676 Kč dne 17. 3. 2025, 5 676 Kč dne 17. 4. 2025, 5 676 Kč dne 5. 6. 2025, 5 676 Kč dne 4. 7. 2025 a 5 676 Kč dne 7. 8. 2025, tj. celkem 45 408 Kč.

3. Podle žalobkyně jí žalovaná na základě smlouvy o úvěru k dnešnímu dni dluží částku odpovídající dlužné „nové jistině úvěru“ ve výši 95 793,42 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 80 224,33 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 15 569,09 Kč) včetně příslušenství; smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč včetně příslušenství; náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy o úvěru, jak je uvedeno výše, v celkové výši 1 000 Kč včetně příslušenství; smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné „nové jistiny úvěru“ ve výši 95 793,42 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, počínaje dnem 23. 10. 2025 až do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 12 740,07Kč; úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 80 224,33 Kč ode dne 23. 10. 2025 až do zaplacení, úrok v nominální roční úrokové sazbě 78,08 % ročně a počínaje 91. dnem prodlení žalované (tj. od 16. 11. 2025) žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru uplatňuje v úrokové sazbě ve výši 14,75 % ročně. U dlužných částek v celkové výši 97 791 Kč (žalobkyně se rozhodla neuplatňovat zbývající haléřové položky a částku zaokrouhlila směrem dolů na celé koruny), požaduje žalobkyně s ohledem na prodlení žalované s jejich úhradou i zákonný úrok z prodlení od druhého dne následujícího po zesplatnění úvěru.

4. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňujících řádné čerpání a následné splácení úvěru bylo dále prověřeno, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, žalovaná neměla u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovanou doporučil úvěr ke schválení. Úvěruschopnost žalované byl ověřen výpisem z jejího účtu.

5. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 14. 11. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které jí 14. 11. 2024 poskytla finanční prostředky ve výši 83 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit celkovou dlužnou částku v 48 měsíčních splátkách ve výši 5 676 Kč. Celková dlužná částka činila 272 488 Kč. Výše úroku činila 78,08 % ročně. RPSN činilo 113,07 % (prokázáno smlouvou o úvěru a dokladem o vyplacení úvěru).ii. Z hodnocení klienta ze dne 14. 11. 2024 bylo prokázáno, že žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované z měsíčních příjmů žalované ve výši 18 941 Kč a z jejích měsíčních výdajů ve výši 9 481 Kč (4 860 Kč životní minimum a splátky u žalobkyně ve výši 4 621 Kč). Rezerva příjmů žalované je tedy 8 460 Kč.iii. Z dokumentu vybrané pohyby na účtu č. , č. účtu, bylo prokázáno, že na účet žalované byly zasílány platby: dne 4. 7. 2024 částka ve výši 19 629 Kč, dne 5. 8. 2024 částka ve výši 19 283 Kč, dne 5. 9. 2024 částka ve výši 18 667 Kč a dne 4. 10. 2024 částka ve výši 18 875 Kč.iv. Žalovaná po poskytnutí úvěru na svůj dluh uhradila celkem 45 408 Kč – 8 x 5 676 Kč (nesporné tvrzení žalobkyně).v. Výzvou ze dne 17. 9. 2025 měla vyzvat žalobkyně žalovanou, aby jí uhradila dluh ze smlouvy o úvěru (prokázáno výzvou k placení ze dne 17. 9. 2025). Doručení výzvy nebylo prokázáno.vi. Výzvou ze dne 20. 10. 2025 měla vyzvat žalobkyně žalovanou, aby jí uhradila dluh ze smlouvy o úvěru (prokázáno výzvou k placení ze dne 26. 8. 2024). Doručení výzvy nebylo prokázáno.vii. Výzvou ze dne 13. 2. 2026 měla vyzvat zástupkyně žalobkyně žalovanou, aby uhradila žalobkyni dluh ze smlouvy o úvěru. Výzva byla odeslána 13. 5. 2025 (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 13. 2. 2026 a poštovním podacím archem ze dne 13. 5. 2025). Doručení výzvy nebylo prokázáno.viii. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.

6. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval soud věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 9. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

12. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty, k níž soud je povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

13. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 83 000 Kč, žalobkyně proto byla povinna prokázat, že její před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované tyto finanční prostředky vrátit.

14. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

15. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

16. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021).

17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované ověřovala na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované apod.), což dokládá smlouvou o úvěru a hodnocením klienta. Smlouva o úvěru a hodnocení klienta však nejsou postačující k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť jejich důkazní hodnota odpovídá toliko prohlášením účastníků řízení. Dále žalobkyně doložila výpis z účtu dokládající výši příjmů žalované v měsících červenec až říjen 2024, a to ve výši od 18 667 Kč do 19 629 Kč. Soud má z tohoto důvodu za to, že žalobkyně při posuzování příjmů žalované vycházela z dostatečně ověřených informací. K opačnému závěru však soud dospěl ve vztahu ke zkoumání výdajů žalované, neboť žalobkyně nepředložila jediný dokument, který by prokazoval, že při posuzování úvěruschopnosti ověřovala vedle příjmů také výdaje žalované. Žalobkyně vycházela z příjmů žalované ve výši 18 941 Kč a z výdajů žalované ve výši životního minima 4 860 Kč a z měsíční splátky u žalobkyně ve výši 4 621 Kč, celkem tedy 9 481 Kč. Spolu s uzavíranou smlouvou o úvěru tak měla být žalovaná zatížena měsíční splátkou ve výši 15 157 Kč. Po odečtení výdajů od příjmů tak mělo žalované zůstat 3 784 Kč (tj. přibližně 20 % jejích příjmů). V poměrech žalované se tedy při uzavírání smlouvy počítalo s vysokým zatížením jejího osobního rozpočtu. Za tohoto stavu se žalobkyně neměla spokojit s tvrzeními žalované o výši jejích výdajů založenými toliko na životním minimu, nýbrž měla tyto výdaje ověřovat. Neučinila-li tak, nelze posouzení úvěruschopnosti žalované považovat za řádné.

18. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, má soud za to, že je smlouva o úvěru (podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) neplatná, a žalobkyně tak má výlučně nárok na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), a na základě smlouvy o úvěru jí nevznikl nárok na smluvní úroky, smluvní pokuty, ani na jiné pohledávky, jejíž důvodem vzniku měla být smlouva o úvěru. Žalovanou získaný majetkový prospěch ve výši 83 000 Kč je plněním bez právního důvodu, tj. bezdůvodným obohacením, který má žalovaná povinnost žalobkyni vrátit (§ 2993 věta první o. z.). Učinila tak pouze částečně, když uhradila částku 45 408 Kč, čímž ponížila svůj dluh na 37 592 Kč. V tomto rozsahu soud žalobkyni vyhověl.

19. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že byla před podáním žaloby žalované doručena výzva k zaplacení pohledávky. Žalovaná tak byla vyzvána k úhradě dluhu až okamžikem, kdy se dostala do její dispozice žaloba, tj. okamžikem, kdy měla možnost vyzvednout si zásilku obsahující žalobu 18. 3. 2026 (viz doručenka na čl. 42 spisu). Soud lhůtu bez zbytečného odkladu určil jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 23. 3. 2026 a od 24. 3. 2026 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnosti hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Z tohoto důvodu soud zamítl žalobu také co do úroků z prodlení, jejichž vznik měl podle žaloby předcházet 24. 3. 2026. Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Předpisem, který stanoví výši úroků z prodlení podle právě citovaného zákonného ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

22. Soud dospěl k závěru, že se pohledávka žalobkyně stala splatnou 23. 3. 2026, a tudíž k počátku k prodlení žalované došlo 24. 3. 2026 (k tomu viz výše). K 1. 1. 2026 činila repo sazba stanovená Českou národní bankou 3,50 %, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně (součet 8 procentních bodů a reposazby 3,50 %).

23. Nad rámec uvedeného soud dodává, že smlouva o úvěru, na základě které podnikatel poskytl spotřebiteli 83 000 Kč a spotřebitel se zavázal vrátit podnikateli spolu s jistinou úrok ve výši 78,08 % ročně, a RPSN úvěru činí přes 113 %, je zjevně v rozporu s dobrými mravy, a tudíž podle § 588 o. z. neplatná. I v případě, že by žalobkyně prokázala, že posoudila úvěruschopnost žalované, soud by nároky, jež měly podle smlouvy o úvěru vzniknout, žalobkyni nepřiznal. K tomu srov. např. usnesení ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě je rozhodkyní přisouzené plnění s přihlédnutím k nominální úrokové sazbě úvěru 49,78 % p. a. (která podstatně převyšuje obvyklou úrokovou míru v době sjednání úvěru) a předpokládané roční procentní sazbě nákladů (RPSN) 62,5 % jednoznačně v rozporu s dobrými mravy a vede k nepřiměřenému postižení povinného.

24. Jelikož byla žalovaná ve věci v převažující části úspěšná, měla by podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nárok na náhradu nákladů řízení. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly.

25. Podle § 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu dle položky 1 bodu 1. písm. b) sazebníku poplatků citovaného zákona, neboť poplatková povinnost vzniká v souvislosti s podáním žaloby. Výše uplatněné jistiny činila 110 531,07 Kč a celý soudní poplatek tudíž činí 5 527 Kč.