21 C 69/2025

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 17 260 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 3 250 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši z částky 13 250 Kč od 1. 4. 2024 do 16. 6. 2025, úrok z prodlení v zákonné výši z částky 3 250 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení, část úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 010 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 7. 5. 2025 domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 13 250 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 13 250 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 4 010 Kč.

2. Žalobkyně uvedla, že s žalovanou dne 1. 3. 2024 uzavřela smlouvu o zápůjčce (dále jen „smlouva o zápůjčce“), na jejímž základě jí poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jež jí zaslala na její bankovní účet dne 1. 3. 2024. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč. Jistina a poplatek byly splatné dne 31. 3. 2024. Žalovaná závazky neuhradila řádně a včas. Podle čl. 2. 3. smlouvy žalobkyně požaduje uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 10 000 Kč ode dne následujícího po splatnosti zápůjčky, tj. od 1. 4. 2024 do 7. 5. 2025, ve výši 4 010 Kč.

3. Žalobkyně si podle svých slov před uzavřením smlouvy od žalované vyžádala „, Anonymizováno, o , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a jiných , Anonymizováno, poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované (kdy žalovaný je dle § 84 odst. 2 ZSÚ povinen poskytnout žalobci úplné a pravdivé informace), resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného.“ Ze zjištěných informací žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet a uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce“.

4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

5. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 1. 3. 2024 žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o zápůjčce, kterou se zavázala poskytnout žalované bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se tyto finanční prostředky zavázala žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 3 250 Kč do 31. 3. 2024 (prokázáno smlouvou o zápůjčce).ii. Žalobkyně převedla na bankovní účet žalované dne 1. 3. 2023 10 000 Kč (prokázáno z výpisu z běžného účtu).iii. Žalobkyně žalovanou měla vyzvat k uhrazení dluhu ze smlouvy o zápůjčce, a to do tří dnů. Výzva byla žalované odeslána (předená , právnická osoba, . k přepravě) dne 30. 1. 2025 (výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 30. 1. 2025 a podací arch ze dne 30. 1. 2025).iv. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.

6. S ohledem na datum uzavření smlouvy o zápůjčce posuzoval věc soud podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 31. 3. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty.

14. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o zápůjčce poskytla žalované 10 000 Kč, byla proto také povinna prokázat, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce s odbornou péčí posoudila schopnost žalované tyto finanční prostředky s příslušenstvím vrátit.

15. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

16. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

17. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021).

18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované s odbornou péčí ověřovala a odkázala na dokument nazvaný zákaznická karta. Jelikož tento ani jiný dokument žalobkyně nedoložila, má soud za to, že při posuzování příjmů a výdajů žalované (v rozporu s výše citovanou judikaturou) vycházela toliko z jejích ničím neověřených tvrzení. Nad to lze doplnit, že žalobkyně neprokázala, že ověřovala schopnost žalované splácet úvěr ve veřejných rejstřících.

19. Jelikož žalobkyně neposoudila schopnost žalované úvěr (zápůjčku) splácet řádně a s odbornou péčí, je smlouva o zápůjčce (podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) neplatná, a žalobkyně tak má pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Ostatní žalobkyní nárokované částky tak žalobkyni nenáleží. Žalovanou získaný majetkový prospěch ve výši 10 000 Kč je plněním bez právního důvodu, tj. bezdůvodným obohacením, který má žalovaná povinnost vrátit žalobkyni (§ 2993 věta první o. z.).

20. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že byla před podáním žaloby žalované doručena výzva zaplacení pohledávky. Žalovaná tak byla vyzvána k úhradě dluhu až okamžikem, kdy se dostala do její dispozice žaloba, tj. okamžikem, kdy měla možnost vyzvednout si zásilku obsahující žalobu 12. 6. 2025 (viz doručenka na čl. 12 spisu). Soud lhůtu bez zbytečného odkladu určil jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 16. 6. 2025 a od 17. 6. 2025 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnosti hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Z tohoto důvodu soud zamítl žalobu také co do úroků z prodlení, jejichž vznik měl podle žaloby předcházet 17. 6. 2025 Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Předpisem, který stanoví výši úroků z prodlení podle právě citovaného zákonného ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

23. Žalobkyně při vymezení svého nároku vycházela z toho, že její pohledávka se stala splatnou 31. 3. 2024 a k prodlení žalované strany došlo následujícího dne, přičemž výše repo sazby stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, tj. k 1. 1. 2024, činila 6,75 %. Soud však dospěl k závěru, že se pohledávka žalobkyně stala splatnou 16. 6. 2025, a tudíž k počátku k prodlení žalované došlo 17. 6. 2025 (k tomu viz výše). , právnická osoba, . 1. 2025 činila repo sazba stanovená Českou národní bankou 4 %, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně (součet 8 procentních bodů a repo sazby 4 %). Soud tedy co do rozdílu výše úroků žalobu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně i žalovaná byli ve věci úspěšné přibližně v rozsahu 50 %, a soud tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při určení míry úspěchu ve věci vycházel z poměru žalovaného nároku s příslušenstvím k části žalobou uplatněného nároku s příslušenstvím, ve které byla žalobkyně úspěšná. Úrok z prodlení pro účely určení míry úspěchu ve věci vyčíslil k datu vyhlášení rozsudku.