21 C 72/2024

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozená Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B za účasti vedlejšího účastníka Jméno účastníka , narozený Datum narození účastníka bytem Adresa účastníka zastoupený advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C o určení vlastnického práva k nemovitostem

I. Žaloba na určení, že ke dni 1. 1. 1992 byl pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , o výměře 73 m2, zahrada a pozemek par. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , o výměře 23 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: , adresa, bez č. p./ č. e., jiná stavba dle Geometrického plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 7. 6. 2019 ve vlastnictví paní , jméno FO, , narozené , datum, , se zamítá.

II. Žalobci a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 12 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. 1) Žalobci se žalobou ze dne 23. 4. 2024 ve znění podání ze dne 8. 8. 2024 domáhají určení, že ke dni 1. 1. 1992 byl pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , o výměře 73 m2, zahrada a pozemek par. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , o výměře 23 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: , adresa, bez č. p./ č. e., jiná stavba dle Geometrického plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 7. 6. 2019 (dále jen „předmětný pozemek“), ve vlastnictví , jméno FO, , narozené 21. 12. 1933, zemřelé , datum, (dále jen „V. B“).2) Žalobci uvedli, že předmětný pozemek je část parcely zapsané v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalovaného pod parc. č. , hodnota, , k. ú. , adresa, (dále jen „pozemek parc. č. , hodnota, “), o výměře 0,0096 ha. Jedná se o část pozemku navazujícího na pozemek ve vlastnictví vedlejšího účastníka par. č. , hodnota, , o výměře 282 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: , adresa, , rodinný dům (dále jen „pozemek parc. č. , hodnota, “). Předmětný pozemek byl zakreslen na geometrickém plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, ze dne 16. 12. 1958 zhotoveném , tituly před jménem, , jméno FO, . Dne 7. 6. 2019 , tituly před jménem, , jméno FO, vyhotovil geometrický plán č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , kterým bylo zpřesněno umístění a rozloha předmětného pozemku. Žalobci jako dědicové – mají naléhavý právní zájem na určení, že předmětný pozemek byl ve vlastnictví

V. B. ke dni 1. 1. 1992, neboť ta jej vydržela. Bez soudního rozhodnutí ve věci není možné podat návrh na vklad do katastru nemovitostí, který by v této žalobě popsané nesprávnosti ve prospěch žalobců napravil. V případě nesouladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečností naléhavý právní zájem v těchto případech uznán přímo hmotným právem, tj. v § 985 a § 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a není jej tedy nezbytné prokazovat.3) Podle žalobců , Jméno žalobce B, (jako kupující a vlastník pozemku parc. č. , hodnota, – tehdy parc. č. , hodnota, ) [dále jen „J. B.“] a , Jméno žalovaného, starší (jako prodávající) uzavřeli dne 16. 3. 1958 smlouvu o koupi předmětného pozemku jako součásti pozemku parc. č. , hodnota, (tehdy parc. č. , hodnota, ), o výměře 0,0096 ha s tím, že tento pozemek navazuje na sousedící pozemek parc. č. , hodnota, . Odkup byl proveden za úřední cenu. Oddělení pozemku nebylo zapsáno do pozemkové knihy ani do katastru nemovitostí. J. B. v roce 1975 zemřel a

V. B., jako jeho manželka, po něm nabyla pozemek parc. č. , hodnota, na základě rozhodnutí Státního notářství v Příbrami ze dne 7. 2. 1975, sp. zn. D , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , které nabylo právní moci dne 28. 2. 1975.

V. B. zemřela , datum, a žalobci, jako její děti, nabyli pozemek parc. č. , hodnota, na základě usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 12. 2004, č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci 5. 1. 2005. Vedlejší účastník pozemek parc. č. , hodnota, nabyl do svého vlastnictví od žalobkyně na základě darovací smlouvy ze dne 21. 11. 2023 (v rozsahu 1/3) a od žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2008 (v rozsahu 2/3). Žalovaný je zapsaným vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, .4) Žalobci tvrdili, že J. B. koupil předmětný pozemek v roce 1958, kdy potřebná délka vydržecí doby byla 10 let u nemovité věci, tj. minimálně 1968. Avšak vydržecí lhůta mohla běžet jen do doby počátku účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, který již vydržení neumožňoval. Teprve jeho novela provedená zákonem č. 131/1982 Sb. a č. 509/1991 Sb. umožňovala vlastnické právo k pozemku vydržet. Z toho je zřejmé, že v období od roku 1964 do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela č. 509/1991 Sb., nemohl J. B. vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržet, neboť zemřel v roce 1975. Na jeho místo nastoupila paní

V. B., která sama splnila vydržecí dobu, případně lze započíst vydržecí dobu J. B., neboť zemřel dříve, než mohl vydržení uplatnit. Po uzavření kupní smlouvy v roce 1958 se J. B. i další právní nástupci chovali k předmětnému pozemku vždy jako k vlastnímu, a užívali jej v dobré víře ve své vlastnické právo. S ohledem na specifičnost právní úpravy ohledně institutu vydržení v letech 1950-1992 došlo k vydržení vlastnického práva nejpozději 1. 1. 1992

V. B., tj. ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., který novelizoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.5) Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Na požadovaném určení nemohou mít žalobci naléhavý právní zájem. Pokud by totiž

V. B. vydržela předmětný pozemek, byla by vlastníkem těchto pozemků i ke dni své smrti a jedině ke dni její smrti by se mohli žalobci domáhat požadovaného určení jejího vlastnického práva. Takový pravomocný rozsudek by totiž mohl být podkladem pro následné projednání pozůstalosti po

V. B. Naopak výrok rozsudku o určení vlastnického práva téže osoby ke dni 1. 1. 1992 by podkladem pro dodatečné projednání pozůstalosti po ní být nemohl. Žalovaný učinil nesporným to, že je výlučným vlastníkem (mimo jiné) pozemku parc. č. , hodnota, . Tento pozemek sousedí s pozemkem parc. č. , hodnota, , přičemž jeho výlučným vlastníkem je v současné době vedlejší účastník na straně žalobců. Předmětný pozemek je zastavěn stavbou hospodářské budovy o rozměrech 7,9 x 3,7 m2 a zčásti se jedná o pozemek nezastavěný, který je od zbytku pozemku žalovaného parc. č. , hodnota, oddělen stavbou plotu.6) J. B. podle žalovaného neuzavřel v roce 1958 s , Jméno žalovaného, kupní smlouvu na část pozemku parc. č. , hodnota, (tehdy parc. č. , hodnota, ). Pokud vůbec byla tato listina dne 16. 3. 1958 mezi J. B. a , Jméno žalovaného, sepsána, pak s ohledem na její obsah se mohlo maximálně jednat o smlouvu o smlouvě budoucí kupní, neboť v ní rozhodně nebyl vymezen v souladu s tehdejšími právními předpisy předmět převodu, nýbrž pouze nepřesně došlo ke specifikaci pozemku jako části mnohem většího pozemku parc. č. , hodnota, . Stejně tak byla neurčitým způsobem určena i kupní cena. Druhým spoluvlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, byla v roce 1958 babička žalovaného, , jméno FO, , která zemřela , datum, a její ideální ½ (pozemku zdědil její syn (a současně otec žalovaného) , Jméno žalovaného, starší. J. B. nejenom že musel vědět, že listina nazvaná smlouva o koupi z 16. 3. 1958 neobsahuje všechny podstatné náležitosti tak, aby mohla být ve smyslu zákona č. 141/1950 Sb., považována za platnou kupní smlouvu, ale zároveň musel vědět, že , Jméno žalovaného, není výlučným vlastníkem předmětného pozemku. Proto by musela být taková smlouva považována od počátku za absolutně neplatnou. Pokud by byla považována za pouhou smlouvu o budoucí smlouvě, pak by právní důsledky takové listiny byly stejné, neboť , Jméno žalovaného, mohl chtít převést maximálně spoluvlastnický podíl k dotčenému pozemku a nikoli pozemek jako celek. J. B. nemohl být v dobré víře o tom, že si od , Jméno žalovaného, dotčený pozemek koupil, protože mu bylo známo, že ten nebyl jeho výlučným vlastníkem.

V. B. byla pravděpodobně manželkou J. B. již v roce 1958, kdy byl podepsán dokument nazvaný „Smlouva o koupi“. I ona musela mít nepochybně informace od svého manžela o tom, že dokument za stranu prodávající podepsal pouze jeden ze dvou spoluvlastníků. Také u ní je tak vyloučena dobrá víra, a tudíž i oprávněná držba.7) Vedlejší účastník uvedl, že má zájem na výsledku tohoto řízení, neboť je vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, , a užívá předmětný pozemek, přičemž žalovaným byla podána žaloba na jeho vyklizení. Ta je projednávána Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 14 C 18/2024 a vedlejší účastník vystupuje jako žalovaný. Vedlejší účastník má tedy naléhavý právní zájem na tom, aby bylo postaveno najisto, komu svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku a na základě tohoto rozhodnutí byla žaloba na vyklizení nemovitostí soudem zamítnuta jako nedůvodná. Řízení o žalobě na vyklizení je do vyřešení otázky určení vlastnického práva k předmětnému pozemku přerušeno.8) Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že

V. B. zemřela 27. 3. 2004 a žalobce je dědicem 2/3 pozůstalosti po

V. B. a žalobkyně se stala dědičkou 1/3 pozůstalosti po

V. B. Součástí pozůstalosti byl i pozemek parc. č. , hodnota, – tehdy parc. č. , hodnota, , který žalobci nabyly v uvedených podílech (prokázáno usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 12. 2004, č. j. , spisová značka, ).9) Důkazy k prokázání vydržení

V. B. soud s ohledem na níže uvedený právní názor jako nadbytečné neprováděl.10) Na základě uvedeného skutkové stavu dospěl soud k následujícímu právnímu hodnocení věci.11) Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.12) Jelikož

V. B. zemřela v 27. 3. 2004 použila se pro dědické řízení procesní právní úprava účinná k tomuto datu, a to především zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 6. 4. 2004.13) Podle ustálené soudní praxe (navazující na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, je naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Určovací žaloba podle ustanovení § 80 o. s. ř. má především preventivní charakter a má místo především tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak.14) Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci; soud v tomto případě rozhodnutím deklaruje stav, který zde byl v okamžiku zůstavitelovy smrti (srov. dále např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu pod č.11, ročník 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2001).15) Z výše nastíněných závěru vyplývá, že při užití právní úpravy dědického řízení účinné do 31. 12. 2013 je dán naléhavý zájem dědiců zůstavitele na určení vlastnictví zůstavitele pouze ke dni jeho smrti. K určení vlastnictví zůstavitele k jinému (dřívějšímu) datu naléhavý právní zájem dědiců být dán nemůže, neboť takové rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro rozhodování soudu v dědickém řízení o tom, zda je věc součástí pozůstalosti zůstavitele. V projednávané věci by tak byl dán naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva zůstavitelky pouze k datu 27. 3. 2004. Skutečnost, že je vedeno proti vedlejšímu účastníku řízení o žalobě na vyklizení předmětného pozemku, nesvědčí o naléhavém právním zájmu žalobců, a to již jen proto že žalobci nejsou účastníci řízení o vyklizení. Podmínka naléhavého právního zájmu pro vyhovění žaloby musí být splněna u žalobců nikoli u vedlejšího účastníka na straně žalující.16) Nad rámec uvedeného lze (aniž by to mělo vliv na výsledek projednávané věci) doplnit, že soud zamítl návrh žalobců na změnu žaloby učiněný v závěrečné řeči, neboť žalobci navrhovali nepřípustně „eventuální“ petit spočívající v tom, že se domáhají určení vlastnictví sporného pozemku

V. B. k datu 1. 1. 1992 eventuálně k 27. 3. 2004. Z jejích tvrzení však vyplynulo, že se o eventuální petit jednat nemůže. Například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023 sp. zn. 27 Cdo 333/2022, je eventuální petit složen ze dvou částí. V tzv. primárním petitu se žalobce domáhá rozhodnutí o určité povinnosti (typicky např. vydání věci) a pro případ, že takovou povinnost uložit nelze, se žalobce v tzv. eventuálním petitu domáhá uložení povinnosti odlišné (např. peněžité náhrady). O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje pouze tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu. Vyhoví-li žalobě v tzv. primárním petitu, eventuálním petitem se vůbec nezabývá. Soud nemá možnost volby ohledně přiznaného plnění. O primárním petitu je soud povinen rozhodnout vždy, o eventuálním petitu pouze tehdy je-li plnění požadované v primárním petitu nemožné. V projednávané věci především není předmětem řízení nárok na splnění povinnosti, ale deklarace vlastnického práva. Žalobci uplatněný sekundární petit pak nevylučuje petit primární, tzn. existence vlastnictví a naléhavý právní zájem k jednomu datu nevylučuje existenci vlastnictví a naléhavý právní zájem k datu jinému. Jinak řečeno sekundárnímu petitu by soud teoreticky mohl vyhovět bez ohledu na prokázání skutkového děje podmiňující vyhovění či nevyhovění petitu primárnímu, a nejedná se tedy o vztah eventuality nároků uplatněných petity. Pokud by soud takovou změnu žaloby připustil, stala by se žaloba vadnou (k vadnosti takové žaloby srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019).17) O nákladech řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci úspěšnému žalovanému přiznal nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům a vedlejšímu účastníku na jejich straně. Postup podle § 150 o. s. ř. soud neshledal důvodným, neboť pro něj nebyly dány vážné důvody. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. třídenní. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „vyhláška“). Z tarifní hodnoty 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b vyhlášky) určil podle § 7 bod 5 vyhlášky sazbu mimosmluvní odměny na 3 100 Kč za jeden úkon právní služby.18) Náklady řízení žalovaného sestávají z odměny za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé z dne 17. 9. 2024 a účast na jednání konaném 1. 10. 2024 (celkem 9 300 Kč), 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky) za uvedené úkony, tj. celkem 900 Kč, a DPH ve výši 21 % ze součtu odměny, režijních paušálů, tedy 2 142 Kč. Náklady řízení žalovaného tak činily 12 342 Kč.