21 C 76/2025

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 66 095 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni 31 496 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 31 496 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba se co do 34 599 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 52 149 Kč od 30. 8. 2024 do 23. 6. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 653 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení, části úroku z prodlení ve výši , právnická osoba, % ročně z částky 31 496 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 76,06 % ročně z částky 42 338,08 Kč od 30. 8. 2024 do 22. 9. 2024 ve výši 2 055,12 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 42 338,08 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 8. 2024 dosáhne částky 165 657 Kč, zamítá.

III. Žalované se nárok na náhradu nákladů nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresního soudu v Příbrami dne 3. 6. 2025 domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 52 149 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 52 149 Kč ve výši 12,75 % ročně od 30. 8. 2024 do zaplacení, pohledávku ve výši 13 946,95 Kč, úrok ve výši 76,06 % ročně z částky 42 338,08 Kč od 30. 8. 2024 do 22. 9. 2024 ve výši 2 055,12 Kč, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 42 338,08 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 8. 2024 dosáhne částky 165 657 Kč.

2. Žalobkyně uvedla, že uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalované 43 000 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen dne 23. 1. 2024. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a úrok ve výši nominální úrokové sazby 76,06 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 2 876 Kč, splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem únorem 2024. Žalovaná neplnila řádně své povinnosti ze smlouvy o úvěru a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazeny pouze tyto jednotlivé splátky: 2 876 Kč dne 25. 2. 2024, 2 876 Kč dne 27. 3. 2024, 2 876 Kč dne 16. 5. 2024 a 2 876 Kč dne 10. 6. 2024.

3. Podle žalobkyně jí žalovaná na základě smlouvy o úvěru k dnešnímu dni dluží částku odpovídající dlužné „nové jistině úvěru“ ve výši 50 351 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 42 338 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 8 013 Kč) včetně příslušenství; smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč včetně příslušenství; náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy o úvěru, jak je uvedeno výše, v celkové výši 800 Kč včetně příslušenství; smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné „nové jistiny úvěru“ ve výši 50 351 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, počínaje dnem 30. 8. 2024 až do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 13 946 Kč; úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 42 338 Kč ode dne 30. 8. 2024 až do zaplacení, úrok v nominální roční úrokové sazbě 76,06 % ročně a počínaje 91. dnem prodlení žalované (tj. od 23. 9. 2024) žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru uplatňuje v úrokové sazbě ve výši 14,75 % ročně. U dlužných částek v celkové výši 52 149 Kč (žalobkyně se rozhodla neuplatňovat zbývající haléřové položky a částku zaokrouhlila směrem dolů na celé koruny), požaduje žalobkyně s ohledem na prodlení žalované s jejich úhradou i zákonný úrok z prodlení od druhého dne následujícího po zesplatnění úvěru.

4. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňujících řádné čerpání a následné splácení úvěru bylo dále prověřeno, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, žalovaná neměla u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovanou doporučil úvěr ke schválení. Úvěruschopnost žalované byl ověřen výpisem z jejího účtu.

5. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 23. 1. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které jí 23. 1. 2024 poskytla finanční prostředky ve výši 43 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit celkovou dlužnou částku v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 876 Kč. Celková dlužná částka činila 138 048 Kč. Výše úroku činila 76,06 % ročně. RPSN činilo 109,06 % (prokázáno smlouvou o úvěru a dokladem o vyplacení úvěru).ii. Z hodnocení klienta ze dne 22. 1. 2024 bylo prokázáno, že žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované z měsíčních příjmů žalované ve výši 13 566 Kč a z jejích měsíčních výdajů ve výši 8 775 Kč (3 915 Kč bydlení a 4 860 Kč životní minimum). Rezerva příjmů žalované je tedy 1 000 Kč.iii. Ze záznamu v Nebankovním registru klientských informací (NRKI) ze dne 22. 1. 2024 bylo prokázáno, že žalobkyně měla vědomost o existenci peněžitého závazku žalované po splatnosti ve výši 28 287 Kč.iv. Z detailu výpisu z účtu č. , č. účtu, ze dne 22. 1. 2024 bylo prokázáno, že žalované byla z jejího účtu dne 13. 3. 2023 odepsána platba ve výši 13 004 Kč s označením „3 + doplatek dle daní“..v. Žalovaná po poskytnutí úvěru na svůj dluh uhradila celkem 11 504 Kč – 4 x 2 876 Kč (nesporné tvrzení žalobkyně).vi. Výzvou ze dne 25. 7. 2024 měla vyzvat žalobkyně žalovanou, aby jí uhradila dluh ze smlouvy o úvěru (prokázáno výzvou k placení ze dne 25. 7. 2024). Doručení výzvy nebylo prokázáno.vii. Výzvou ze dne 26. 8. 2024 měla vyzvat žalobkyně žalovanou, aby jí uhradila dluh ze smlouvy o úvěru (prokázáno výzvou k placení ze dne 26. 8. 2024). Doručení výzvy nebylo prokázáno.viii. Výzvou ze dne 13. 5. 2025 měla vyzvat zástupkyně žalobkyně žalovanou, aby uhradila žalobkyni dluh ze smlouvy o úvěru. Výzva byla odeslána 13. 5. 2025 (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 13. 5. 2025 a poštovním podacím archem ze dne 13. 5. 2025). Doručení výzvy nebylo prokázáno.ix. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.

6. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval soud věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 3. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

12. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty, k níž soud je povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

13. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 43 000 Kč, žalobkyně proto byla povinna prokázat, že její před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované tyto finanční prostředky vrátit.

14. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , spisová značka, , i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

15. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

16. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. , spisová značka, ).

17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované ověřovala na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.)“, což dokládá smlouvou o úvěru a hodnocením klienta. Smlouva o úvěru a hodnocení klienta nejsou postačující k prokázání řádného posuzování úvěruschopnosti žalované, neboť jejich důkazní hodnota odpovídá toliko prohlášení účastníků. Jiné důkazy „doklady o příjmech“ žalobkyně nepředložila. Soud má z tohoto důvodu za to, že žalobkyně při posuzování příjmů žalované (v rozporu s výše citovanou judikaturou) vycházela toliko z ničím informací. Ke stejnému závěru soud dospěl i ve vztahu ke zkoumání výdajů žalované, když výpis z účtu žalované ze dne 22. 1. 2024 prokazuje pouze jeden výdaj žalované předcházející uzavření smlouvy o úvěru přibližně 9 měsíců. Dále lze uvést, že i kdyby byla správnost údajů uvedených v hodnocení úvěruschopnosti žalované řádně ověřena, úvěruschopnost žalované by nebylo možné spolehlivě posoudit, neboť žalobkyně nedisponovala dostatečnými informacemi. Žalovaná měla v době uzavírání smlouvy o úvěru dluh po splatnosti ve výši více než 28 000 Kč a po uhrazení svých výdajů jí měla zůstat částka 1 000 Kč. Nebylo zřejmé, z jakých příjmů měla žalovaná v úmyslu své závazky hradit.

18. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, má soud za to, že je smlouva o úvěru (podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) neplatná, a žalobkyně tak má výlučně nárok na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), a na základě smlouvy o úvěru jí nevznikl nárok na smluvní úroky a smluvní pokuty, ani jiné pohledávky. Žalovanou získaný majetkový prospěch ve výši 43 000 Kč je plněním bez právního důvodu, tj. bezdůvodným obohacením, který má žalovaná povinnost žalobkyni vrátit (§ 2993 věta první o. z.). Učinila tak pouze částečně, když uhradila částku 11 504 Kč, čímž ponížila svůj dluh na 31 496 Kč. V tomto rozsahu soud žalobkyni vyhověl.

19. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že byla před podáním žaloby žalované doručena výzva k zaplacení pohledávky. Žalovaná tak byla vyzvána k úhradě dluhu až okamžikem, kdy se dostala do její dispozice žaloba, tj. okamžikem, kdy měla možnost vyzvednout si zásilku obsahující žalobu 20. 6. 2025 (viz doručenka na čl. 43 spisu). Soud lhůtu bez zbytečného odkladu určil jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 23. 6. 2025 a od 24. 6. 2025 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnosti hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Z tohoto důvodu soud zamítl žalobu také co do úroků z prodlení, jejichž vznik měl podle žaloby předcházet 24. 6. 2025. Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Předpisem, který stanoví výši úroků z prodlení podle právě citovaného zákonného ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

22. Žalobkyně při vymezení svého nároku vycházela z toho, že její pohledávka se stala splatnou 28. 8. 2024 a k prodlení žalované strany došlo následujícího dne, přičemž výše repo sazby stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, tj. k 1. 7. 2024, činila 4,75 %. Soud však dospěl k závěru, že se pohledávka žalobkyně stala splatnou 23. 6. 2025, a tudíž k počátku k prodlení žalované došlo 24. 6. 2025 (k tomu viz výše). , právnická osoba, . 1. 2025 činila repo sazba stanovená Českou národní bankou 4 %, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně (součet 8 procentních bodů a reposazby 4 %). Soud tedy co do rozdílu výše úroků žalobu zamítl.

23. Nad rámec uvedeného soud dodává, že smlouva o úvěru, na základě které podnikatel poskytl spotřebiteli 43 000 Kč a spotřebitel se zavázal vrátit podnikateli spolu s jistinou úrok ve výši 76,06 % ročně, a RPSN úvěru činí přes 109 %, je zjevně v rozporu s dobrými mravy, a tudíž podle § 588 o. z. neplatná. I v případě, že by žalobkyně prokázala, že posoudila úvěruschopnost žalované, soud by nároky, jež měly podle smlouvy o úvěru vzniknout, žalobkyni nepřiznal. K tomu srov. např. usnesení ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. , spisová značka, , kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě je rozhodkyní přisouzené plnění s přihlédnutím k nominální úrokové sazbě úvěru 49,78 % p. a. (která podstatně převyšuje obvyklou úrokovou míru v době sjednání úvěru) a předpokládané roční procentní sazbě nákladů (RPSN) 62,5 % jednoznačně v rozporu s dobrými mravy a vede k nepřiměřenému postižení povinného.

24. Jelikož byla žalovaná ve věci v převažující části úspěšná, měla by podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nárok na náhradu nákladů řízení. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly.