7 C 188/2024

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Konšelovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně doručovací adresa Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o ukončení vyživovací povinnosti

I. Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 8. 2022, č. j. spisová značka, kterým bylo naposledy rozhodováno o výživném pro žalovaného, se ve výroku I. mění tak, že vyživovací povinnost žalobkyně k žalovanému se s účinností od 1. 3. 2025 zrušuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil její vyživovací povinnost k žalovanému, neboť žalovaný již ukončil studium a může se sám živit.

2. Žalovaný s návrhem na zrušení vyživovací povinnosti souhlasil, avšak vzhledem k tomu, že v současné době je evidován na úřadu práce, nepobírá podporu v nezaměstnanosti, práci si shání a aktuálně si dělá řidičský průkaz, navrhl zrušit vyživovací povinnost až od března 2025.

3. Žalobkyně s tímto návrhem souhlasila.

4. Soud z provedených důkazů vzal za prokázané, že naposledy bylo o výživném rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 8. 2022, č. j. Anonymizováno, kterým byla žalobkyni stanovena povinnost přispívat s účinností od 1. 9. 2022 na výživu žalovaného částku 2 850 Kč měsíčně. Z potvrzení ÚP bylo zjištěno, že žalovaný je od 2. 9. 2024 registrován jako uchazeč o zaměstnání bez nároku na podporu v nezaměstnanosti a nároku při rekvalifikaci. Oba účastníci shodně při jednání soudu uvedli, že souhlasí s tím, aby ke zrušení vyživovací povinnosti došlo až od března 2025.

5. Právní posouzení věci vychází z ustanovení § 910 odst. 1 občanského zákoníku podle, kterého předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Dle ustanovení § 923 občanského zákoníku a § 163 odst. 1 o. s. ř. pak platí, že změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném. Změna poměrů může spočívat jak ve změně potřeb oprávněné osoby, tak i v možnostech povinného plnit vyživovací povinnost v dosavadním rozsahu. Při rozhodování soudu o výživném zletilého dítěte soud musí posoudit jako předběžnou otázku, zda vyživovací povinnost trvá, jestli nezanikla zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je schopna se sama živit. Za rozhodující je třeba přitom považovat, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu má dítě možnost samo se živit.

6. V daném případě se žalobkyně domáhala svého práva zrušit vyživovací povinnost, neboť žalovaný (její syn) již ukončil studium a je schopen se sám živit. Vzhledem ke změně poměrů na straně žalovaného, který již nabyl zletilosti, ve studiu dále nepokračuje a je schopen se prokazatelně sám živit, byť v tuto chvíli je zatím registrován jako uchazeč o zaměstnání a vhodnou práci si shání, soud žalobě se souhlasem obou účastníků v plném rozsahu vyhověl a vyživovací povinnost žalobkyně zrušil od 1. 3. 2025.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož náleží náhrada nákladů řízení úspěšnému účastníku, kterým byla v daném případě žalobkyně, avšak ta žádné náklady řízení nepožadoval. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami. Právo odvolání nepřísluší tomu z účastníků řízení, který se tohoto práva před soudem do protokolu výslovně vzdal.