14 C 12/2026

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Ivanem Šišmou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 78.638 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit 18.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu o zaplacení 38.232 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 68.832 Kč od 23. 1. 2025 do 12. 6. 2025 ve výši 3.190,83 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 63.832 Kč od 13. 6. 2025 do 21. 7. 2025 ve výši 818,61 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 61.832 Kč od 22. 7. 2025 do 19. 8. 2025 ve výši 589,57 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 59.332 Kč od 20. 8. 2025 do 24. 9. 2025 ve výši 702,36 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 56.832 Kč od 25. 9. 2025 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 21.806,65 Kč a úroku ve výši 68,36 % ročně z částky 57.481,17 Kč od 23. 1. 2025 do 15. 2. 2025 ve výši 2.514,96 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 57.481,17 Kč od 16. 2. 2025 do 24. 9. 2025 ve výši 4.176,90 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 55.234,11 Kč od 25. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 1. 2025 dosáhne částky 211.680 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne 13. 1. 2026 domáhá zaplacení 56.832 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 21.806,65 Kč. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (vyplněním jedinečného kódu) s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 60.000 Kč, který byl žalované poskytnut dne , datum, , a to na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 68,36 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3.675 Kč, které byly splatné vždy k 17. dni v měsíci, počínaje březnem 2024. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně posoudila schopnost žalované úvěr splácet na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaná na úvěr uhradila 29.400 Kč, avšak neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Vzhledem k tomu, že nebyla uhrazena splátka splatná dne 17. 11. 2024, došlo dne 21. 1. 2025 k zesplatnění celého úvěru, kdy novou jistinu úvěru ve výši 67.234,11 Kč byla žalovaná povinna uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru vzniklo žalobkyni dle jejího tvrzení právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč a na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč. Od 23. 1. 2025 pak dle žalobkyně vznikla žalované povinnost zaplatit jí smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s úhradou této nové jistiny. Tuto smluvní pokutu žalobkyně vypočetla k datu vyhotovení žaloby na částku 21.806,65 Kč. Po zesplatnění úvěru uhradila žalovaná žalobkyni částku 12.000 Kč. Žalobkyně tak po žalované požadovala žalobou uhradit částku 56.832 Kč (jistina ve výši 55.234,11 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč) se zákonným úrokem z prodlení podrobně specifikovaným v žalobě, smluvní pokutu ve výši 21.806,65 Kč a dále smluvní úrok ve výši 68,36 %, podrobně specifikovaný v žalobě.

2. Dne 14. 5. 2026 se uskutečnilo jednání, ke kterému se přes řádné předvolání (doručeno bylo 4. 5. 2026 v pondělí dle § 49 odst. 4 o.s.ř. za použití § 57 odst. 2 o.s.ř.) bez omluvy nedostavila žalovaná a na kterém soud provedl listinné důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti.

3. Z listiny nazvané jako „návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. , hodnota, “ ze dne , datum, (dále jen „smlouva o úvěru“) včetně dodatku a dokumentu „podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A)“ vyplývá, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo uzavřeno ujednání, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 60.000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru ve výši 68,35 % ročně. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činila 176.400 Kč a měla být hrazena ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3.675 Kč, a to vždy do 17. dne každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Dle čl. 2.2. smlouvy o úvěru je žalobkyně oprávněna na úrocích, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 211.680 Kč. Dle čl. 4.2. smlouvy o úvěru se úvěr splácí anuitními splátkami, jejichž výše se po dobu splácení nemění. V každé splátce je zahrnuta platba jistiny úvěru a platba úroku za poskytnutí úvěru. Úrok zahrnutý do každé splátky odpovídá úroku přirostlému k jistině úvěru k poslednímu dni splatnosti dané splátky. Postupně se tak mění poměr mezi splátkou jistiny a úroku, kdy tento poměr je u jednotlivých splátek uveden ve splátkovém kalendáři, který je zasílán společně s oznámením o schválení úvěru. Dle čl. 6.1. smlouvy o úvěru je žalovaná, pokud se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení o délce 30 dnů. Po případném zesplatnění úvěru již právo na žádnou další smluvní pokutu dle tohoto bodu smlouvy nevzniká. Smluvní pokuty dle tohoto bodu smlouvy o úvěru jsou splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. Dle čl. 6.2. smlouvy o úvěru má žalobkyně vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaná ocitla v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Náhrada nákladů je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Dle čl. 6.3. smlouvy o úvěru, jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, je žalobkyně oprávněna odepřít plnění veškerých svých závazků a automaticky dojde k zesplatnění úvěru. Dle čl. 6.5. smlouvy o úvěru, jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. K žalobě bylo doloženo i prohlášení klienta – informace pro klienta, které měla žalovaná k dispozici, předsmluvní formulář k předmětné smlouvě o úvěru obsahující parametry úvěru shodně se smlouvou o úvěru, důkaz o odeslání 1 Kč, zaslaná SMS (informace o vyplacení) a důkaz o přijaté SMS.

4. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované, že akceptovala její návrh na uzavření smlouvy o úvěru. Dále v souladu se smlouvou o úvěru oznámila i základní parametry poskytovaného úvěru, kdy celková výše úvěru činí 60.000 Kč, celková částka, kterou má žalovaná zaplatit, činí 176.400 Kč, doba trvání úvěru je 48 měsíců, celková výše splátky je 3.675 Kč a zápůjční úroková sazba činí 68,36 % ročně. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru vyplývá, že první splátka ve výši 3.675 Kč je splatná dne 17. 3. 2024 a poslední splátka úvěru je splatná dne 17. 2. 2028.

5. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že na účet žalované uvedený ve smlouvě o úvěru byla dne 20. 2. 2024 vyplacena částka 60.000 Kč.

6. Ze zpráv , právnická osoba, . vyplývá, že na účet žalované byla od , Anonymizováno, připsána dne 12. 1. 2024 částka 25.401 Kč, a dne 9. 2. 2024 částka 27.702 Kč. Ze základních informací o klientovi soud zjistil, že žalobkyně eviduje u žalované telefonní číslo, e-mail a číslo účtu. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že tento byl žalobkyní předložen zcela prázdný bez jakékoliv informace o solventnosti žalované. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovaná si již žádala o úvěr u 3 bank/finančních institucí jiných než žalobkyně. Součet celkové zbývající částky kreditních karet, celkové čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a celkové zbývající částky splátkových operací v roli žadatele a spolužadatele byla u žalované 1.303.202 Kč. Dluh po splatnosti byl 0 Kč. Žalobkyně k žalobě doložila kopii občanského průkazu žalované, kdy z této skutečnosti vyplývá, že ji měla k dispozici k ověření totožnosti žalované.

7. Z hodnocení klienta vyplývá, že žalovaná uvedla před uzavřením smlouvy o úvěru příjmy 26.000 Kč ze zaměstnání, výdaje celkem 8.775 Kč (životní minimum 4.860 Kč, bydlení 3.915 Kč). Rezerva je uvedena 1.000 Kč.

8. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná na pohledávku uhradila celkem 41.400 Kč.

9. Z výzev k zaplacení ze dne 18. 12. 2024 a ze dne 17. 1. 2025 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovanou, že se ocitla v prodlení s úhradou splátek a opakovaně ji vyzývala k úhradě těchto splátek, náhrady účelně vynaložených nákladů, které vznikly v souvislosti s prodlením a smluvních pokut ve výši 499 Kč za splátku. Žalobkyně žalovanou upozorňovala na možnost zesplatnění úvěru. Z oznámení ze dne 21. 1. 2025 soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalované, že s ohledem na její prodlení s úhradou dlužných splátek o délce 65 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k okamžité úhradě částky 68.832 Kč.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 22. 12. 2025 včetně podacího archu dokládajícího odeslání této výzvy vyplývá, že žalovaná byla vyzvána právní zástupkyní žalobkyně k úhradě dlužné částky a byla upozorněna na možnost jejího soudního vymáhání.

11. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že povolenou činností žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.

12. Soud na základě shora uvedeného dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu13. Mezi žalobkyní a žalovanou bylo uzavřena smlouva, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 60.000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit úrok ve výši 68,35 % ročně, tedy celkem částku 176.400 Kč, a to v pravidelných 48 měsíčních splátkách ve výši 3.675 Kč. , adresa, .000 Kč byla žalované vyplacena dne 20. 2. 2024. Žalovaná uhradila celkem částku 41.400 Kč. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalované požadovaný úvěr zaplatit potvrzení o příjmu žalované, výpisů z registrů SOLUS a NRKI a údajů poskytnutých žalovanou.

14. Dle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

15. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Dle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

17. Dle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Dle ustanovení § 122 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla , hodnota, a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200000 Kč. U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

21. Dle ustanovení § 1802 o. z., mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

22. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

23. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Soud je dle zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy a rovněž dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy její solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak dříve uváděla právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.).

25. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citované právní úpravy a judikatury a dospěl k tomuto právnímu posouzení.

26. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaná uzavřela dne 20. 2. 2024 s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které jí byla poskytnuta částka 60.000 Kč. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., § 1810 an. o. z. poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet, neboť jak je známo, spotřebitelé často „vytloukají klín klínem“, tedy jeden finanční produkt splácí druhým a dostávají se tak do dluhové pasti. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá ze samotného zákona o spotřebitelském úvěru, rovněž z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je uvedeno shora, Ústavní soud či také Nejvyšší soud. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

27. Žalobkyně k plnění své zákonné povinnosti uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.). Úvěrová historie žalované byla ověřována v databázích SOLUS a NRKI. Žalobkyně doložila 2 potvrzení o příchozích úhradách na účet žalované ve výši 25.401 Kč a 27.702 Kč, přičemž se zřejmě jednalo o příjem ze zaměstnání. Pracovní smlouvu či výplatní pásky žalobkyně po žalované nepožadovala. Žalobkyně měla rovněž k dispozici dokument, ze kterého vyplývalo, že celková zbývající částka žalované ke splacení je v nemalé výši.

28. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí finančních produktů u nebankovních společností (tedy klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je neplatnost smlouvy o úvěru a jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla spotřebitelský úvěr, ačkoli bylo pochybné, zda je žalovaná schopna sjednaný závazek splácet. Byť měla žalovaná 2 měsíce před sjednáním úvěru stálý příjem, samotná výše příjmu není dostačující pro odůvodnění poskytnutí úvěru a pouze výší příjmů nemůže být odůvodněna solventnost žalované, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaná může mít řadu jiných závazků u jiných věřitelů (takové riziko v případě osob, které vyhledávají nebankovní poskytovatele úvěru, nepochybně existuje). Žalovaná navíc dle databáze NRKI již předchozí závazky v nemalé výši měla, a tím spíš se měla žalobkyně zabývat výdaji žalované a nespoléhat se pouze na její tvrzení ohledně výdajů a splátek jiných úvěrů či zápůjček, kdy žalovaná uvedla výdaje ve výši 4.860 Kč coby životní minimum a 3.915 Kč na bydlení. Pokud by žalovaná skutečně měla jen takto nízké výdaje oproti svým příjmům, velmi pravděpodobně by si opakovaně nepůjčovala peníze. V této situaci by obezřetný úvěrující vyžadoval po osobě žalované další informace k její majetkové situaci (například úplný výpis z bankovního účtu za období předcházející uzavření smlouvy o úvěru). Žalobkyně se spokojila s tvrzením žalované, že její měsíční výdaje jsou 8.775 Kč, a výši těchto měsíčních výdajů žalobkyně nikterak neověřila. Tyto skutečnosti vzbuzují dojem, že úvěruschopnost žalované byla ověřována toliko pro formální splnění zákonné povinnosti. Soud je toho názoru, že žalobkyně si měla ověřit a požadovat doložení žalovanou tvrzených skutečností. Po žalované mělo být požadováno větší množství informací, které by mohly vést k ověření toho, zda se jedná o solventní osobu. Na základě informací, které žalobkyně měla k dispozici, nemohla učinit odůvodněný závěr, že žalovaná je dostatečně solventní osobou a může jí být úvěr poskytnut, přesto však žalované peněžní prostředky poskytla.

29. Co se týče povinnosti zabývat se důkladně výdaji žalované, odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, který je možné použít i na současnou právní úpravu a podle kterého věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. (…) V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. (…) Nemůže se prosadit právní závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tím, že měla „dostupné informace z interních a externích databází“, zejména bankovního a nebankovního registru, za situace, kdy se spokojila pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti – jeho právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud uzavírá, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V nyní posuzovaném případě porušení povinnosti žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti od žalovaného neobstarala a spoléhala pouze na statistické údaje, aniž zohlednila konkrétní poměry žadatele o úvěr.

30. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (i kdyby byly žalovanou takto tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, jelikož ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu se shora uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Tímto však není dotčena povinnost žalované vrátit poskytnuté peněžní prostředky, jelikož jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované. Žalované byla poskytnuta částka 60.000 Kč, a tím jí vzniklo bezdůvodné obohacení v částce 60.000 Kč, které měla žalovaná vrátit v době přiměřené jejím možnostem. Jelikož žalovaná uhradila celkem částku 41.400 Kč, je nutné tuto částku započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení. Žaloba je tedy důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., kdy žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18.600 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná a soud ji zamítl. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky 18.600 Kč, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. (odst. I. výroku)

31. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci rozhodl soud tak (při zohlednění požadovaného příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, když žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. (odst. II. výtoku)

32. Soud stanovil žalované lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když pro stanovení jiné, než zákonné lhůty neshledal z důvodu nečinnosti žalované podmínky.