14 C 36/2021

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Ivanem Šišmou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec a číslo zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno . sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o 66.561,64 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 31.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 31.500 Kč od 12. 3. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 35.061,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 8.674,41 Kč od 21. 1. 2020 do 11. 3. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 29.334,15 Kč od 21. 1. 2020 do 11. 3. 2021, se zákonným úrokem z prodlení z částky 6.508,56 Kč od 12. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 29% ročně z částky 38.008,56 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6.632,19 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10.467,68 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Prostějově dne 27. 11. 2020 domáhal proti žalovanému zaplacení ve výroku uvedeného peněžního plnění a náhrady nákladů řízení. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen právní předchůdce žalobce), uzavřel se žalovaným dne [datum] Smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen Smlouva I) a dne [datum] Smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen Smlouva II) a nedílnou součástí těchto Smluv měly být Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce, otištěné na jejich zadní straně (dále jen Podmínky). Žalobce tvrdil, že před uzavřením těchto Smluv postupoval v souladu s ust. § 84-89 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a to na základě zhodnocení informací požadovaných získaných od žalovaného před uzavřením těchto smluv. Dle Smlouvy I žalovaný obdržel ke dni jejího podpisu a to v hotovosti částku 39.000 Kč a zavázal se ji vrátit s poplatkem ve výši 31.231 Kč a to v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 3.902 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 2. 2019. Žalovaný povinnost ze Smlouvy I neplnil řádně a včas, uhradil celkem 16.000 Kč. Dle Smlouvy II žalovaný ke dni podpisu Smlouvy obdržel v hotovosti částku 10.000 Kč a zavázal se ji vrátit s poplatkem ve výši 8.917 Kč, tj. celkem 18.917 Kč a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 1. 2019. Žalovaný si ani ze Smlouvy II neplnil povinnosti řádně a včas. Na tento dluh uhradil celkem 1.500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani dodatečně dluh nezaplatil, právnímu předchůdci žalobce vzniklo právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši (kromě dohodnutého zápůjčního úroku 29 % ročně). Právní předchůdce žalobce pohledávky ze Smlouvy I a II postoupil na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a změnu v osobě věřitele žalovanému písemně oznámil dopisem z téhož dne. Zástupce žalobce v souladu s ust. § 142a o.s.ř. vyzval žalovaného k úhradě celého dluhu, který je předmětem tohoto řízení. Žalovaný dodatečně nic neplnil.

2. Žalobce na výzvu soudu doplněním žalobních tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a k těmto novým tvrzením doložením listin, doplnil návrh podáním ze dne 22. 4. 2021, kde znovu citoval platnou právní úpravu, poukázal na obsah Smluv I a II, ve kterých žalovaný potvrdil, že právní předchůdce žalobce jednal s odbornou péčí, a na obsah zákaznických karet, ze kterých právní předchůdce žalobce vycházel, když neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný byl nečinný a případné relativní neplatnosti Smlouvy I a II se nedovolal.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, byl procesně nečinný. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání mu bylo doručováno na adresu pro doručování, prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o.s.ř.. Soud podle § 49 odst. 4 a § 57 odst. 2 o.s.ř. považoval zásilku za doručenou dne 26. 4. 2021. Protože se žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, zástupce žalobce včetně žalobce se též k jednání nedostavili, z jednání se omluvili a souhlasili, aby věc byla projednána a rozhodnuta bez jejich přítomnosti, soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků a jejich zástupců (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Z důvodu procesní nečinnosti žalovaného vycházel přitom z obsahu spisu a listin předložených žalobcem a to konkrétně: zákaznické karty z [datum], z [datum], smlouvy o zápůjčce z [datum] a z [datum], předžalobní výzvy z 23. 4. 2020, oznámení o postoupení pohledávek z [datum], tabulky umoření z [datum], oznámení o postoupení pohledávky z [datum], podacími lístky z 14. 2. 2020, 24. 4. 2020 a smlouvou o postoupení pohledávek z [datum], z nichž zjistil následující skutečnosti a skutkový stav projednávané věci.

4. Ze Smlouvy I soud zjistil, že žalovaný podpisem této listiny potvrdil, že převzal od právního předchůdce žalobce v hotovosti částku 39.000 Kč a zavázal se tuto zápůjčku právnímu předchůdci žalobce vrátit i s poplatkem ve výši 31.231 Kč v 18 měsíčních splátkách ve výši 3.902 Kč, poslední splátka byla stanovena ve výši 3.897 Kč. Součástí Smlouvy I byly Podmínky, na něž bylo ve Smlouvě I odkazováno, včetně stanovení výše zápůjčního úroku a RPSN. Ze Smlouvy II bylo zjištěno, že žalovaný podpisem této listiny potvrdil, že převzal od právního předchůdce žalobce v hotovosti částku 10.000 Kč a zavázal se tuto zápůjčku vrátit i s poplatkem ve výši 8.917 Kč, tedy celkem 18.917 Kč v 60 týdenních splátkách ve výši 316 Kč, poslední splátka byla stanovena ve výši 273 Kč. Součástí Smlouvy II jsou Podmínky, na něž odkazovala, včetně stanovení výše zápůjčního úroku a RPSN. Z tabulek umoření soud zjistil, že žalovaný na dluh ze Smlouvy I zaplatil celkem 16.000 Kč a na dluh ze Smlouvy II 1.500 Kč. Právní předchůdce žalobce pohledávky ze Smluv I a II postoupil na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobce, což soud zjistil ze Smlouvy o postoupení pohledávek a přílohy [číslo] Smlouvy o postoupení pohledávek, strana 30 a 152 ze Seznamu postoupených pohledávek. Z těchto důvodů žalobce požaduje po žalovaném plnění uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí, když žalovaný po postoupení pohledávek již ničeho na tento dluh neuhradil. Z předžalobní výzvy z 23. 4. 2020 bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k dobrovolnému uhrazení dluhu před podáním žaloby a z podacího lístku z 24. 4. 2020, že tohoto dne byla písemná výzva předána držiteli poštovní licence k doručení žalovanému na známou adresu uvedenou ve smlouvách, když jinou adresu žalovaný právnímu předchůdci žalobce, popř. žalobci neoznámil. Proti výši dluhu se žalovaný nebránil, ani nečinil jiné procesní návrhy. Stran prokázání jednání právního předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy I a II, tedy že s odbornou péčí právní předchůdce žalobce zkoumal schopnost žalovaného dluh zaplatit, byly předloženy zákaznické karty, z nichž soud zjistil, že v případě Smlouvy I žalovaný uváděl čistý příjem 15.500 Kč, s měsíčními výdaji 8.200 Kč. K těmto údajům měl doložit pracovní smlouvu na dobu určitou od 23. 1. 2017 do 31. 12. 2017 a výplatní pásky za měsíce duben, květen a červen 2017. V případě Smlouvy II bylo ze zákaznické karty zjištěno, že v kolonce„ čistý příjem“ je uvedena částka 13.500 Kč, měsíční výdaje 7.200 Kč, doložena měla být podle údajů ze zákaznické karty pracovní smlouva na dobu určitou a předloženy výplatní pásky za srpen, září, říjen 2017. Soud nemohl přezkoumat obsah těchto listin, neboť žalobce je ani na výzvu soudu nepředložil a na jednání se nedostavil, proto se zbavil práva být poučen podle § 118a odst. 1 o.s.ř., o povinnosti dotvrdit další skutečnosti a předložit další důkazy týkající se zkoumání schopnosti žalovaného úvěr zaplatit s tím, že jinak se vystavuje nebezpečí procesního neúspěchu ve věci.

5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně, nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle § 580 odst. 1 zák. o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle ustanovení § 2991 odst. 1,2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Mezi účastníky, respektive mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byly uzavřeny Smlouvy I a II podle ust. § 2395 o. z. Smlouvy byly uzavřeny mezi právním předchůdcem žalobce, jako úvěrujícím a žalovaným, jako spotřebitelem. S ohledem na postavení žalovaného, jako slabší smluvní strany a obsah uzavíraných smluv, vztahují se na Smlouvy I a II a povinnosti žalobce a žalovaného před jejím uzavřením kromě o.z. též ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Povinností úvěrujícího, proto bylo mimo jiné před uzavřením Smlouvy I a II řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Na výzvu soudu žalobce tvrdil, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením Smluv. Žalobce neměl důvod nevěřit údajům poskytnutým žalovaným ohledně svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů a proto z nich vycházel. Poskytnuté informace žalovaného byly zaznamenány do zákaznické karty a byly ověřeny doklady, které byly označeny jako ověřené dokumenty. Na výzvu soudu žalobce další skutečnosti (kromě uvedených) nedotvrdil, ani důkazy nepředložil. Podle názoru soudu, s přihlédnutím k ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, byla úvěruschopnost úvěrujícím posouzena nedostatečně. Za řádné posouzení úvěruschopnosti nelze považovat pouhé„ spolehnutí se“ na žalovaným tvrzené skutečnosti, nýbrž je třeba na základě těchto skutečností a se souhlasem žalovaného, získat další podklady pro řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Takovými podklady může být zejména potvrzení o výši příjmu zaměstnavatele (tvrzeno, ale nedoloženo), nájemní smlouva, kalendář plateb záloh energií, výpis z rejstříku exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, SIPO, potvrzení o dalších příjmech, apod. V situaci, ve které úvěrující tyto podklady řádně nevyžádá a soudu nedoloží, ať svoji ledabylostí, či z důvodu nesouhlasu spotřebitele, není možné řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele pouze na základě jeho prohlášení. Ostatně pokud by v tomto konkrétním případě právní předchůdce vycházel z údajů uvedených v zákaznických kartách, musel by zjistit, že poskytl opakovaně žalovanému v hotovosti peněžní prostředky nejdříve 39.000 Kč, za necelé 4 měsíce 10.000 Kč při příjmu 15.500 Kč a 13.500 Kč, jejichž výši měl žalovaný doložit výplatními páskami (to prokázáno nebylo). Pokud by úvěrující jednal s odbornou péčí, nemohl by přehlédnout, že pracovní smlouva, kterou žalovaný v obou případech měl předložit, byla uzavřena na dobu určitou, na období od [datum] do [datum]. Přesto, že nebyly garantovány žádné pravidelné příjmy žalovaného, počínaje 1. 1. 2018, přesto mu opakovaně úvěrující, jako podnikatel v oboru, poskytoval peněžní prostředky. Za této situace nemohl očekávat, že žalovaný s takovým nízkým čistým měsíčním příjmem a ještě s tím, že od 1. 1. 2018 nebude mít ani ten, bude řádně tento dluh splácet. Soud proto konstatuje, že úvěrující nemůže v této situaci dostát svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Za tohoto stavu věci pak není na místě, aby úvěrující spotřebiteli poskytnul úvěr, neboť si úvěrující nemůže být jistý, že úvěr bude spotřebitelem řádně splácen. Za takové situace, by obezřetný úvěrující spotřebiteli předmětný úvěr ani neposkytnul. Porušil-li úvěrující svoji povinnost a přes výše uvedené spotřebiteli úvěr poskytne i za situace, kdy s odbornou péčí náležitě nezjistí schopnost spotřebitele splácet úvěr, je třeba dospět k závěru o neplatnosti takto uzavřených Smluv I a II, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Žalobce poskytl žalovanému opakovaně spotřebitelský úvěr (zápůjčku), v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb. a proto jsou Smlouvy absolutně neplatné. Soud si je vědom, že gramatickým výkladem ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. se jedná o neplatnost relativní, ale takový výklad zákona nemůže v širších souvislostech obstát. Podle názoru soudu se jedná o neplatnost absolutní. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávající i ekonomické síly. Právní názor soudu se opírá zejména o rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. Z toho se nemůže vymykat směrnice implementovaná aktuálním zákonem o spotřebitelském úvěru. Kromě možnosti zabývat se platností z úřední činnosti, čemuž nasvědčuje nezbytnost stanovit neplatnost jako absolutní, nelze pominout ani jistou modifikaci zásady, že neznalost práva neomlouvá. V rozsudku ze dne 4. 6. 2015, [příjmení] C497/13 bod 42, Soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Přitom podstatou právního stanoviska je právě skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, využívající ve svůj prospěch, pročež je absence informovanosti spotřebitele vyvažována zásahem zvenčí. K limitům komforního výkladu se výslovně vyjádřil Ústavní soud v plenárním usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl ÚS 1/10, kterým odmítl obecným soudem předloženou právní úpravu § 55 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 2010 zrušit s tím, že i v tomto případě je možný komfortní výklad. Akceptoval argumenty stranící názoru, že se jedná o neplatnost absolutní, přestože zákonodárce shodně jako v tomto případě, zvolil výslovně neplatnost relativní (až následně s účinností od 1. 8. 2010 došlo ke změně) a mimo jiné Ústavní soud v dané věci vyslovil nesouhlas s názorem obecného soudu o nemožnosti komfortního výkladu, tedy závěru o absolutní neplatnosti. Soud z tohoto právního názoru vyšel a má tedy za to, že žalobce má tedy v tomto případě právo požadovat po žalovaném plnění nikoliv ze Smlouvy I a II, ale z titulu bezdůvodného obohacení, neboť bylo prokázáno, že žalovaný převzal zápůjčku v případě Smlouvy I ve výši 39.000 Kč, v případě Smlouvy II 10.000 Kč, a proto je povinen peněžní prostředky z tohoto právního titulu žalobci vrátit (§ 2991 odst. 1,2 o. z.). Bylo prokázáno, že žalovaný z titulu Smlouvy I zaplatil částku 16.000 Kč, z titulu Smlouvy II pouze 1.500 Kč, tedy celkem 17.500 Kč, proto je povinen zbytek tohoto dluhu ve formě bezdůvodného obohacení, tj. částku 31.500 Kč žalobci vrátit (§ 2991 odst. 1,2 o. z.). Soud z tohoto důvodu a v tomto rozsahu požadované jistině žalobě vyhověl. Od následujícího data, kdy byla žalovanému výzva (návrh na vydání EPR) doručena, to je 11. 3. 2021 (postupem podle § 49 odst. 4 o.s.ř.), je s vrácením bezdůvodného obohacení žalovaný v prodlení, proto jej soud zavázal zaplatit uvedenou částku i se zákonným úrokem z prodlení, stanoveného podle § 1970 o.z. a nař. vl. č. 351/2013 Sb. (odst. I. výroku). Soud s ohledem na právní názor zastávaný v této konkrétní věci, aniž by se zabýval výší smluvních pokut a zápůjčního úroku, žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl (odst. II. výroku).

11. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy byl žalovaný procesně úspěšnější, s přihlédnutím k požadovanému a zamítavému příslušenství. Žalovaný by proto měl vůči žalobci nárok na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Jelikož žalovanému v tomto řízení žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (odst. III. výroku).

12. Uloženou platební povinnost je žalovaný povinen zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když pro stanovení jiné, než zákonné lhůty, nebyly shledány podmínky (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).