15 C 229/2020

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Doupovcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 4.420 Kč s příslušenstvím, <b>I. Řízení se ohledně částky ve výši 4.220 Kč (tuto částku tvoří jistina ve výši 3.403,81 Kč a dlužné úhrady za služby ve výši 1.016,19 Kč), ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení do 29. 11. 2019 ve výši 399,95 Kč, ohledně kapitalizovaného úroku do 29. 11. 2019 ve výši 1.069,78 Kč a ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od 30. 11. 2019 do 8. 2. 2021 ve výši 19,27 Kč, zastavu je.</b> <b>II. Ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 30. 11. 2019 do 8. 2. 2021 ve výši 352,62 Kč a ohledně kapitalizovaného úroku za dobu od 30. 11. 2019 do 8. 2. 2021 ve výši 980,06 Kč, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Prostějově dne 25. 9. 2020 domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.420 Kč (sestávající z dlužné jistiny ve výši 3.403,81 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 1.016,19 Kč), kapitalizovaný úrok ve výši 1.069,78 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 399,95 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 3.403,81Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.403,81 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a dále aby jí žalovaný nahradil náklady řízení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce - společnost [právnická osoba], [IČO]), uzavřel s žalovaným dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalovanému v hotovosti v den uzavření Smlouvy peněžní prostředky ve výši 8.000 Kč, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. Žalovaný se v souvislosti s poskytnutím uvedené částky ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně vedle půjčené částky ve výši 8.000 Kč též úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1.120 Kč (úroková sazba ve výši 23,72 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 1.600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.200 Kč, to vše v 58 týdenních splátkách po 240 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na 9. 8. 2018. Ke dni podání žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), tj. ke dni 25. 9. 2020, žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil částku 9.500 Kč, ze které právní předchůdce žalobkyně započetl 4.596,19 Kč na jistinu, 1.120 Kč na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, 1.600 Kč na poplatek za administrativní činnost a 2.183,81 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Jelikož si žalovaný své smluvní povinnosti v celém rozsahu nesplnil, když předepsané splátky řádně a včas neplatil a ke dni 9. 8. 2018 dlužnou částku v plné výši neuhradil, právní předchůdce žalobkyně ke dni 10. 8. 2018 celý zbytek dluhu zesplatnil (částka 4.420 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 3.403,81 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 1.016,19 Kč Kč), a navíc mu vzniklo právo ze zbylé části dlužné jistiny (tj. z částky 3.403,81 Kč) požadovat jednak úrok ve výši 23,72 % ročně od 10. 8. 2018 až do zaplacení a rovněž zákonný úrok z prodlení od 10. 8. 2018 až do zaplacení. Svoji aktivní věcnou legitimaci v dané věci žalobkyně dovodila na základě skutečnosti, že společnost [právnická osoba], [IČO], pohledávku za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství a se všemi právy s ní spojenými, postoupila žalobkyni jako novému věřiteli, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem z téhož data. Žalobkyně také tvrdila, že před podáním žaloby její právní zástupce písemně vyzval žalovaného k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci, avšak žalovaný přesto dlužnou částku neuhradil.

2. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením Smlouvy splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Smlouvy. Žalovaný byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného) a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka (část„ Dokumenty k ověření“, resp.„ Dokumenty na ověření finanční situace“), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet a teprve na základě tohoto odborného vyhodnocení byla s žalovaným uzavřena předmětná Smlouva.

3. Okresní soud v Prostějově návrhu žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu vyhověl elektronickým platebním rozkazem ze dne 29. 10. 2020, č.j. EPR 243022/2020-5, který byl však následně zrušen usnesením ze dne 25. 11. 2020, č.j. EPR 243022/2020-7, neboť se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované. Věc byla následně převedena do rejstříku C a nově vedena pod sp. zn. 15 C 229/2020.

4. Podáním doručeným soudu dne 18. 2. 2021 vzala pak žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky ve výši 5.909 Kč, kterou žalovaný uhradil žalobkyni po podání žaloby, konkrétně dne [datum], a kterou žalobkyně započetla v rozsahu částky 3.403,81 Kč na jistinu, v rozsahu částky 1.016,19 Kč na dlužné úhrady za služby (dlužný poplatek za hotovostní inkaso splátek), v rozsahu částky 399,95 Kč na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení do 29. 11. 2019, v rozsahu částky 1.069,78 Kč na část kapitalizovaného úroku do 29. 11. 2019 a částku 19,27 Kč na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 30. 11. 2019 do 8. 2. 2021. V tomto rozsahu žalobkyně navrhla zastavení řízení a nadále na své žalobě trvala ohledně částky 352,62 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za dobu od 30. 11. 2019 do 8. 2. 2021 a ohledně částky ve výši 980,06 Kč představující kapitalizovaný úrok od 30. 11. 2019 do 8. 2. 2021, přičemž požadovala i náhradu nákladů řízení.

5. Soud v souvislosti s nařízením ústního jednání ve věci vyzval žalobkyni, aby doplnila skutková tvrzení uvedená v žalobě tak, že doplní, jakým konkrétním způsobem její právní předchůdce jako poskytovatel úvěru splnil před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit plánovaný úvěr tak, jak vyžaduje stávající judikatura Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu (III. ÚS 4129/18, 33 Cdo 201/2018), tj. aby zejména uvedla, na základě jakých informací získaných od spotřebitele, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo jiných zdrojů (o příjmech a výdajích spotřebitele, o způsobu plnění dosavadních dluhů, příp. o hodnotě majetku, či jiných skutečnostech), byla úvěruschopnost žalovaného posouzena, jakým způsobem a s jakým výsledkem (tj. zda na základě získaných informací byly či mohly být důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), a aby ohledně toho předložila veškeré listiny a doklady, které měl její právní předchůdce jako poskytovatel úvěru k dispozici ke dni uzavření Smlouvy (tj. zejména potvrzení o výši příjmu žalovaného od jeho zaměstnavatele, potvrzení o výši invalidního či starobního důchodu, daňové přiznání, výpisy z jeho účtu, ověření v registru [příjmení], [anonymizováno] a [anonymizováno], apod.) Soud přitom žalobkyni upozornil, že nebude-li řádné a dostatečné posouzení úvěruschopnosti doloženo, může být uzavřená smlouva posouzena jako neplatná ve smyslu § 86 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. V doplnění žaloby, které bylo soudu doručeno dne 31. 3. 2022, žalobkyně odkázala na Kartu zákazníka, ve které žalovaný dne 29. 6. 2017 v souvislosti se žádostí o spotřebitelský úvěr uvedl, že je zaměstnaný na hlavní pracovní poměr jako svářeč, jeho měsíční příjem činí 16.416 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku, resp. zápůjčku u jiné společnosti, přičemž svým podpisem na této kartě stvrdil úplnost, přesnost a pravdivost veškerých v kartě uvedených údajů. Žalobkyně poukázala na to, že z Karty zákazníka se podává, že její právní předchůdce coby poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením Smlouvy ověřil majetkovou situaci žalovaného z výplatních pásek a ze mzdového výměru, a že ve veřejně dostupném insolvenčním rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Vedle Karty zákazníka ze dne [datum] však žalobkyně soudu nepředložila žádné jiné listiny ani doklady, které měl původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti žalovaného k dispozici ke dni uzavření Smlouvy, přičemž žalobkyně výslovně uvedla, že kopie dokladů, na které Karta zákazníka odkazuje, nemá k dispozici právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně, když uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku, dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy, a že dle jejího názoru, který vyslovil i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, je tento postup, tj. ověření příslušných informací dle předložených dokladů žadatele o půjčku bez pořizování jejich kopií, zcela dostačující a vyhovující požadavkům zákona, tj. že stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a že tudíž není důvod pochybovat o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli. Pro případ, že by soud předložené doklady a dokumenty neshledal jako dostačující k ověření příslušných informací ohledně poměrů žalovaného před uzavřením Smlouvy, žalobkyně vyjádřila právní názor, že předmětná Smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. po [datum], a neprokázání splnění povinnosti dle ust. § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na ust. § 87 odst. 1 věty druhé tohoto zákona nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale pouze její relativní neplatnost, které se musí spotřebitel dovolat (uplatnit námitku neplatnosti smlouvy v zákonem stanovené lhůtě).

7. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena spolu s výzvou k vyjádření (viz. č.l. 46 a doručenka za č.l. 39) dne 21. 1. 2021 postupem dle ust. § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nevyjádřil, v řízení zůstal po celou dobu zcela nečinný. Předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den [datum], které bylo žalovanému doručováno na adresu jeho trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel jako místo jeho trvalého pobytu, si žalovaný nepřevzal a soud je v souladu s ust. § 49 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 57 odst. 2 o.s.ř. považuje za doručené dnem 21. 3. 2022 (pondělí). Za těchto okolností lze konstatovat, že žalovaný byl řádně předvolána k ústnímu jednání, avšak bez omluvy se k němu včas nedostavil (dostavil se až po jednání, což soudkyně zjistila při odchodu z jednací síně v 11.30 hodin). Za žalobkyni se k jednání dostavil právní zástupce na základě substituční právní moci. Soud tudíž v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v dané věci jednal a rozhodl bez přítomnosti žalovaného, přičemž provedl dokazování toliko listinami předloženými žalobkyní, a to konkrétně: Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] z [datum], Kartou zákazníka (Žádost o zápůjčku) ze dne [datum], Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně Seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], přehledem úhrad obdržených od žalovaného, předžalobní výzvou ze dne 30. 4. 2020, a podacími lístky ze dne 13. 12. 2019 a ze dne 1. 5. 2020, z nichž zjistil následující skutečnosti a skutkový stav projednávané věci:

8. Právní předchůdce žalobkyně, tj. společnost [právnická osoba], jako věřitel uzavřel se žalovaným jako zákazníkem dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ze Smlouvy se podává, že celková výše spotřebitelského úvěru byla účastníky dohodnuta ve výši 8.000 Kč, avšak žalovaný svým podpisem potvrdil převzetí pouze částky 7.070 Kč, když částka 930 Kč byla na základě dohody stran použita na refinancování – splacení zůstatku předcházejícího úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]. Ze Smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný se zavázal vedle částky 8.000 Kč zaplatit úvěrujícímu i kapitalizovaný zápůjční úrok ve výši 1.120 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1.600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.200 Kč, tedy částku v celkové výši 13.920 Kč, a to v 58 týdenních hotovostních splátkách po 240 Kč, přičemž první splátku byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den ode dne uzavření Smlouvy a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Smlouva je opatřena podpisem žalovaného a obchodního zástupce úvěrující společnosti [právnická osoba] ([jméno] [anonymizováno]). Dle tvrzení žalobkyně a doloženého přehledu úhrad žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně z titulu předmětné Smlouvy částku 9.500 Kč a po podání žaloby pak uhradil žalobkyni ještě částku 5.909 Kč, celkem tedy 15.409 Kč. Žalovaný tuto částku v řízení žádným způsobem nezpochybnil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávky ze Smlouvy postoupil na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a žalované byla změna v osobě věřitele řádně oznámena. Žalobkyně k doložení a prokázání toho, že právní předchůdce žalobkyně jako úvěrující řádně v souladu se zákonem ověřoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit, předložila Kartu zákazníka (Žádost o zápůjčku) ze dne [datum], dle které žalovaný před uzavřením Smlouvy o spotřebitelském úvěru uvedl, že je zaměstnaný na dobu neurčitou od března 2015 na hlavní pracovní poměr jako svářeč u zaměstnavatele [anonymizováno], [IČO], sídlem [ulice a číslo], [obec], a jeho čistý měsíční příjem z tohoto zaměstnání činí 16.416 Kč. Žalovaný dle Karty zákazníka tvrdil, že jeho celkové měsíčné výdaje činí 10.500 Kč, z toho pak činí výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) 3.000 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) činí 7.000 Kč měsíčně a 500 Kč jsou splátky jiných úvěrů a zápůjček (včetně hypoték). Na základě toho byl deklarován použitelný příjem (tj. příjmy minus výdaje) ve výši 5.916 Kč. Podle Karty zákazníka měl žalovaný obchodnímu zástupci úvěrujícího za účelem ověření jeho tvrzení doložit výplatní pásky a dodatek mzdového výměru. Tyto dokumenty zmíněné v Kartě zákazníka však nebyly soudu ze strany žalobkyně předloženy a soud proto nemohl ověřit pravdivost údajů v Kartě zákazníka uvedených.

9. Právní předchůdce žalobkyně pohledávky ze Smlouvy postoupil na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a žalovanému byla změna v osobě věřitele řádně oznámena.

10. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěr, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ustanovení § 580 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1879 o. z., věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

18. Soud na základě zjištěného skutkového stavu věc posoudil podle citované právní úpravy a učinil následující právní závěr.

19. Mezi právním předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba] (dále též úvěrující věřitel) a žalovaným (dále též spotřebitelem) byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o.z. S ohledem na postavení žalovaného, jako slabší smluvní strany, a obsah uzavírané Smlouvy, je pak nutno obsah této smlouvy a chování smluvních stran posoudit kromě o. z., též podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a zkoumat, zda úvěrující postupoval před a při jejím uzavřením v souladu s touto právní úpravou. Úvěrující věřitel poskytl spotřebiteli finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru, úvěrující tak měl zákonnou povinnost prověřit schopnost žalované splatit poskytnutý (úvěr). V této souvislosti byla žalobkyně soudem spolu s předvoláním k jednání vyzvána, aby doplnila žalobní tvrzení o to, jakým konkrétním způsobem právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit plánovaný úvěr, přičemž soud poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, a současně aby ohledně toho předložila veškeré listiny a doklady, které měl její právní předchůdce jako poskytovatel úvěru k dispozici ke dni uzavření Smlouvy (tj. zejména potvrzení o výši příjmu žalovaného od jeho zaměstnavatele, potvrzení o výši invalidního či starobního důchodu, daňové přiznání, výpisy z jeho účtu, ověření v registru [příjmení], [anonymizováno] a [anonymizováno], apod.). Soud přitom žalobkyni upozornil, že nebude-li řádné a dostatečné posouzení úvěruschopnosti doloženo, může být uzavřená smlouva posouzena jako neplatná ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Povinností úvěrujícího bylo podle platné právní úpravy před uzavřením takovéto Smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného řádně splácet poskytnutý úvěr). Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce jako úvěrující splnil tuto svoji zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr potvrdit. Žalobkyně v řízení k prokázání této zákonné povinnosti soudu předložila pouze Kartu zákazníka (Žádost o zápůjčku) ze dne [datum], kterou žalovaný vyplnil před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Podle Karty zákazníka měl sice žalovaný zástupci právního předchůdce žalobkyně (tj. úvěrujícímu) doložit výplatní pásky a dodatek mzdového výměru, avšak tyto dokumenty zmíněné v Kartě zákazníka nebyly soudu ze strany žalobkyně předloženy s odůvodněním, že je žalobkyně ani její právní předchůdce nemají k dispozici, když byly předloženy před uzavřením Smlouvy, aniž by si úvěrující pořídil jejich kopie. Žalobkyně tedy nijak nedoložila, a tudíž neprokázala, že by si její právní předchůdce jako úvěrující údaje uvedené žalovaným v zákaznické kartě řádně ověřil, a že uvedené doklady (výplatní pásky a dodatek mzdového výměru) byly skutečně před uzavřením Smlouvy předloženy, a že se nejednalo o pouhé formální„ zaškrtnutí příslušných kolonek“ na připraveném formuláři označeném jako Karta zákazníka. Ohledně výdajů žalovaného pak žalobkyně ani netvrdila, že by skutečné výdaje žalovaného byly jakýmkoliv způsobem před uzavřením Smlouvy ověřovány. Bez znalosti obsahu zmíněných dokladů, které měly prokazovat žalovaným tvrzené příjmy, nemohl soud učinit závěr ani o tom, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena skutečně řádně a s odbornou péčí. Za tohoto stavu věci nezbylo soudu než vycházet z toho, že právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel pouze z obsahu Smlouvy, v níž měl žalovaný jako spotřebitel deklarovat, že byla řádně zkoumána jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet, a dále z údajů uvedených žalovaným v Kartě zákazníka, což je však dle názoru soudu nedostatečné. Za řádné posouzení úvěruschopnosti nelze považovat„ spolehnutí se“ na žalovaným tvrzené skutečnosti, nýbrž je třeba na základě těch skutečností a se souhlasem žalovaného získat další podklady pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti. Soud nemohl přehlédnout ani skutečnost, že podle Zákaznické karty již žalovaný jeden úvěr poskytnutý [právnická osoba] splácel. Pokud za tohoto stavu věci právní předchůdce žalobkyně úvěr žalovanému přesto poskytl, nemohl soud s ohledem na nedostatek dokumentů předložených žalobkyní přijmout závěr, že právní předchůdce žalobkyně jako úvěrující skutečně na základě dostatečných informací s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného jako spotřebitele řádně splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Naopak soudu nezbylo, než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel úvěru úvěruschopnost žalovaného řádně neověřil a že ji tudíž ani nemohl řádně vyhodnotit, a že důsledkem je s ohledem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatnost uzavřené Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], na jejímž základě žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení žalovaných částek vůči žalovanému, když svým charakterem se jedná o smlouvou o spotřebitelském úvěru. Porušil-li úvěrující svoji povinnost a přes výše uvedené spotřebiteli úvěr poskytl, je třeba dospět k závěru o neplatnosti takto uzavřené Smlouvy, k nímž soud přihlédne i bez návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018, popř. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III ÚS 4129/18, apod.).

20. K námitce žalobkyně, že v případě předmětné Smlouvy se podle citované právní úpravy nejedná o absolutní neplatnost, soud uvádí, že dle gramatického výkladu ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. se sice jedná o neplatnost relativní, ale takový výklad zákona nemůže v širších souvislostech obstát. Podle názoru soudu se jedná o neplatnost absolutní. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na nerovném postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. Právní názor soudu se opírá zejména o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. Kromě možnosti zabývat se platností z úřední činnosti, čemuž nasvědčuje nezbytnost stanovit neplatnost jako absolutní, nelze pominout ani jistou modifikaci zásady, že neznalost práva neomlouvá. V rozsudku ze dne 4. 6. 2015, [příjmení] C497/13 bod 42, Soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Přitom podstatou právního stanoviska je právě skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, využívající ve svůj prospěch, pročež je absence informovanosti spotřebitele vyvažována zásahem zvenčí.

21. Soud ze shora uvedeného právního názoru vyšel a má tedy za to, že žalobkyně měla v tomto případě právo požadovat po žalovaném plnění nikoliv z tohoto neplatného právního titulu (ze Smlouvy o zápůjčce, resp. ze smlouvy o spotřebitelském úvěru), ale z titulu bezdůvodného obohacení, když žalovaný na základě neplatné Smlouvy prokazatelně od právního předchůdce žalobkyně převzal částku 7.070 Kč. Žalovaný pak v rámci daného soudního řízení převzetí uvedené částky žádným způsobem nezpochybnil. Žalovaný byl tedy povinen tuto částku žalobkyni, jako právnímu nástupci původního věřitele, vrátit podle ust. § 2991 odst. 2 o. z., tedy jako bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že však žalovaný již před podáním žaloby uhradil žalobkyni z titulu předmětné neplatné Smlouvy částku 9.500 Kč, tedy více, než činí jím převzatá částka 7.070 Kč, nebyly žalobní požadavky žalobkyně soudem shledány důvodné ani zčásti, když žalovaný tak již bezdůvodné obohacení právnímu předchůdci žalobkyně v celém rozsahu vrátil.

22. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po podání žaloby vzala žalobu částečně zpět co do částky 5.909 Kč, soud podle ust. § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. řízení ohledně částky ve výši 4.220 Kč (kterou tvoří jistina ve výši 3.403,81 Kč a dlužné úhrady za služby ve výši 1.016,19 Kč), dále ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení do 29. 11. 2019 ve výši 399,95 Kč, ohledně kapitalizovaného úroku do 29. 11. 2019 ve výši 1.069,78 Kč a ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od 30. 11. 2019 do 8. 2. 2021 ve výši 19,27 Kč, zastavil (viz. výrok I. tohoto rozsudku).

23. Ve zbytku, tj. ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 30. 11. 2019 do 8. 2. 2021 ve výši 352,62 Kč a ohledně kapitalizovaného úroku za dobu od 30. 11. 2019 do 8. 2. 2021 ve výši 980,06 Kč, pak soud žalobu zamítl, když žalovaný již právnímu předchůdci žalobkyně před podáním žaloby uhradil více, než kolik jí měl dle ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení vrátit (viz. výrok II. tohoto rozsudku).

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když přihlédl k tomu, že žalovaný byl v tomto řízení procesně zcela úspěšný a měl by proto právo na poměrnou část účelně vynaložených nákladů řízení, ale podle obsahu spisu mu žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (viz. výrok III. tohoto rozsudku).