15 C 87/2021

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 20.300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 14.453,62 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % p. a. z částky 11.744 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem 10,45 % p. a. z částky 10.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 5. 1. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 20.300 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.153,62 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 11.744 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 % a s úrokem 10,45 % ročně z částky 10.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] [rok] [číslo]. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Úvěr byl poskytnut za úplatu, poplatky a za úrok ve výši 28 % z jistiny úvěru. Celkové náklady spotřebitelského úvěru splatné žalovaným činily 7.300 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 17.300 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 13 měsíčních splátkách po 1.300 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy a právní předchůdce žalobkyně proto úvěr ke dni 16. 6. 2019 zesplatnil, čímž mu vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině úvěru 10.000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 1.744 Kč, poplatku za uzavření 1.184 Kč a administrativním poplatku 1.372 Kč. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazen, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 10.000 Kč od 17. 6. 2019 dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 10,45 % ročně odpovídající výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let ke dni uzavření smlouvy. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně také právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z jistiny úvěru a z nezaplacených úroků v pevné výši 1.744 Kč. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaného hradit splátky řádně a včas vzniklo rovněž právo na úhradu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě. Pohledávka za žalovaným byla ze strany předchůdce žalobkyně postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020, a to s účinností ke dni 8. 7. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo ze strany žalovaného na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 10.000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1.744 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 1.184 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.372 Kč, smluvní pokuty ve výši 6.000 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 1.153,62 Kč, dále úroků z úvěru ve výši 10,45 % p. a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 10.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky ve výši 11.744 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění. Tato výzva byla žalovanému odeslána doporučeně dne 18. 12. 2020.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 5. 2018 soud zjistil, že byla uzavřena mezi předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným pod [číslo] [rok] [číslo]. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Úvěr byl poskytnut za úroky ve výši 28 % z jistiny úvěru a žalovaný se dále zavázal zaplatit poplatek za uzavření smlouvy 400 Kč, poplatek za správu úvěru 2.200 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek v částce 1.900 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 17.300 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 13 měsíčních splátkách po 1.300 Kč splatných do 16. dne v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Pro případ prodlení s úhradami splátek bylo dohodnuto, že věřitel může dlužníka vyzvat k uhrazení dlužné splátky a poskytnout mu k tomu lhůtu 30 dnů. V případě, že dlužník ani přes výzvu dlužnou splátku neuhradí, má pak věřitel právo prohlásit úvěr za zesplatněný. Smluvní strany se dále dohodly, že v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek je dlužník povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,7 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny.

5. Z přehledu splátek (č. l. 7 spisu) bylo zjištěno, že žalovaný dosud uhradil na dluh z předmětné úvěrové smlouvy dne 16. 5. 2018 částku 400 Kč, dne 15. 6. 2018 částku 1.300 Kč a dne 16. 7. 2018 částku 1.300 Kč, celkem tedy 3.000 Kč. Zaplacení jiných částek žalovaný v průběhu řízení netvrdil, ani neprokázal.

6. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne [datum]. K němu byly připojeny některé doklady, na jejichž základě předchůdce žalobkyně proces posouzení úvěruschopnosti provedl.

10. Z žádosti žalovaného o úvěr ze dne 16. 5. 2018 pak soud zjistil, že žalovaný sdělil informace o své osobě tak, že je zaměstnaný od 10. 2. 2016 na dobu určitou do 31. 12. 2018 s měsíčními příjmy 9.097 Kč, je svobodný, bydlí u rodičů a jeho měsíční výdaje činí 4.870 Kč (na bydlení 1.000 Kč, stravování a výživné 3.500 kč a ostatní náklady 370 Kč). Uvedené informace byly doloženy pracovní smlouvou uzavřenou dne 9. 1. 2017 na dobu určitou do 31. 12. 2017 a prodlouženou dodatkem ze dne 14. 12. 2017 do 31. 12. 2018) a výplatními lístky za únor 2018 až duben 2018. Z nich bylo zjištěno, že čistá mzda žalovaného (k výplatě) činila v rozmezí od 8.910 kč do 9.296 Kč, přičemž žalovanému byly sráženy na exekucích částky cca 5.500 Kč až 6.000 Kč na základě pěti exekucí. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.

11. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet však soud považuje za nedostatečný, když předchůdce žalobkyně se podle obsahu spisu spokojil jen s neúplnými údaji, kdy zejm. nezjišťoval, ani neověřoval, jaká je celková finanční situace žalovaného, a to především s ohledem na prováděné srážky ze mzdy na základě několika exekucí. Z dokladů, které byly soudu doloženy, se takto nepodává, jaká byla v době uzavření smlouvy celková zadluženost žalovaného, resp. z jakého titulu a jaké částky v této době dlužil. Přitom tyto otázky mohou mít obecně zásadní vliv na posouzení schopnosti a možnosti dlužníka splácet své závazky včetně zvážení jeho platební morálky a důvodů pro neplnění předchozích závazků. Těmito skutečnostmi se však předchůdce žalobkyně podrobněji vůbec nezabýval, a přestože měl od žalovaného k dispozici výplatní lístky, z nichž přímo vyplývaly, vzal v úvahu pouze vykázané příjmy žalovaného a tvrzené výdaje žalovaného, což za dané situace soud nepovažuje za dostačující. Navíc zde nelze přehlédnout skutečnost, že s ohledem na prováděné srážky byly příjmy žalovaného na úrovni nezabavitelných částek a rizikovým faktorem zde byl rovněž pracovní poměr uzavřený na dobu určitou, neskýtající záruku trvalosti příjmů žalovaného. Podle přesvědčení soudu pak žalovanému neměl být za těchto podmínek úvěr poskytnut.

12. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

13. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory na straně žalovaného, jako zejm. exekuční srážky ze mzdy a další dluhy. O to měla být činnost předchůdkyně žalobkyně při ověřování údajů o žalovaném pečlivější.

14. Již na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil jen s neúplnými informacemi od žalovaného, které dále nezjišťoval (nedoplňoval) a neověřoval, a žalovanému úvěr poskytnul zjevně jen na základě zjednodušujícího výpočtu rozdílu jeho příjmů a výdajů.

15. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

16. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod.

17. V posuzované věci byla žalovanému poskytnuta částka úvěru 10.000 Kč, z níž podle přehledu splátek uhradil 3.000 Kč. Soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 7.000 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených splátek.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

20. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.

21. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

22. V posuzované věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení a v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.

23. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla). Vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a v průběhu řízení zůstal zcela pasivní, soud neměl možnost náležitě zjistit a posoudit schopnosti a možnosti žalovaného vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru a proto vycházel z obecné třídenní lhůty k zaplacení přiznané částky stanovené v ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

24. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.

25. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 a oznámením předchůdce žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2020 adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn, nebo byli-li postoupení pohledávky prokázáno (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za situace, kdy žalovaný byl v řízení úspěšnější, avšak podle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly.