4 C 118/2026

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Švarcovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 496 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud žalobu zamítá pro 3 496 Kč s 11,5% úrokem z prodlení ročně z částky 15 496 Kč od 4. 9. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 000 Kč k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Předmětem řízení je spor o zaplacení 15 496 Kč s příslušenstvím, právní předchůdce žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO IČO, sídlem adresa, poskytla coby úvěrující, žalovanému, coby úvěrovanému, bezhotovostním převodem na účet č. č. účtu částku 12 000 Kč (v. s. 9001194158), a to na základě smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené mezi touto společností a žalovaným dne 26. 6. 2025 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (www.Anonymizováno.cz). Žalovaný byl povinen k vrácení uvedené částky společně se sjednaným úrokem z úvěru 3 496 Kč nejpozději dne 3. 9. 2025. Žalovaný ničeho nezaplatil. Žalovaná částka představuje poskytnutou jistinu úvěru 12 000 Kč a smluvní úrok z úvěru 3 496 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně uvedla, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, když odkázala na čl. 3.2 a čl. 8.právnická osoba podmínek, dle kterého byl žalovaný společností právnická osoba, lustrován v rejstřících, dále tato společnost vycházela z žalovaným tvrzených příjmů a výdajů, žalobkyně však nedisponuje doklady o tomto způsobu ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvu žalobkyně ze dne 20. 1. 2026.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

4. Na základě listinných důkazů činí soud tento závěr o skutkovém stavu.

5. Dne 26. 6. 2025 došlo mezi žalovaným a společností právnická osoba, IČO IČO, k uzavření ujednání, zvaného smlouva o úvěru č. hodnota, dle kterého sjednávají spotřebitelský bezúčelový úvěr 12 000 Kč splatný po 30 dnech v této výši s možností splácení ve splátkách po dobu 12 měsíců (článek III. smlouvy upravuje dále splácení), s odkazem na sazebník a obchodní podmínky (toto doloženo nebylo). Úrok z úvěru 279,83 % ročně. Úvěruschopnost je zkoumána úvěrujícím lustracemi v rejstřících SOLUS, NRKI, BRKI (čl. VII bod 2). Úvěr bude poskytnut bezhotovostně na bankovní účet č. č. účtu. Toto ujednání bylo uzavřeno prostředky komunikace na dálku, podpis žalovaného byl učiněn uvedením kódu zaslaného na telefonní číslo. Z výpisu z bankovního účtu právnická osoba., soud zjistil, že dne 26. 6. 2025 došlo k vyplacení částky 12 000 Kč ve prospěch bankovního účtu č. č. účtu (pod v. s. Anonymizováno). To potvrzuje ostatně listina na č. l. 12 spisu. Sdělením právnická osoba., soud zjistil, že bankovní účet č. č. účtu je účtem žalovaného. Z výpisu k tomuto účtu za dobu od 1 - 6/2025 soud zjistil, že celkové příjmy činí 1 402 292,62 Kč, celkové výdaje činí 1 380 600,02 Kč, konečný zůstatek je 21 692,60 Kč, přičemž žalovaný se hojně věnoval hazardním hrám, což potvrdila svým sdělením také právnická osoba., když v době 6/2024 - 5/2025 žalovaný vložil 430 663 Kč a vybral 129 054 Kč, dále s poznámkou vsazeno 5 039 605 Kč a výhry 4 729 582 Kč. Z uvedeného výpisu z bankovního účtu žalovaného bylo dále zjištěno, že ačkoliv měl pravidelný příjem od právnická osoba., v průměrné výši cca 35 000 Kč (35 172 Kč, 41 410 Kč, 35 283 Kč, 29 489 Kč, 32 303 Kč, pozn. dle sdělení této společnosti, jak bylo vyžádáno soudem, žalovaný pracuje jako Anonymizováno od 1. 11. 2013 na dobu neurčitou), dále od právnická osoba. (jedná se o Anonymizováno, pozn. dle sdělení této společnosti, jak bylo vyžádáno soudem, žalovaný zde pracuje příležitostně na dohodu o pracovní činnosti) v průměrné výši okolo 1 500 Kč (2 125 Kč, 1 700 Kč, 1 275 Kč, 850 Kč, 1 275 Kč, 1 275 Kč), ten nestačil ke krytí jeho pravidelných měsíčních výdajů, proto čerpal peněžní prostředky i od jiných nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, příkladem v lednu 2025 od právnická osoba., opakovaně v únoru 2025, obdobně v březnu a dubnu 2025, v květnu 2025 opakovaně úvěr od právnická osoba, dne 4. 6. 2026 úvěr v nemalé výši 80 000 Kč od právnická osoba., opakovaně v červnu 2025 ještě před sjednáním žalovaného úvěru úvěry od právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba., právnická osoba., právnická osoba., dokonce od právnická osoba, čerpal již 18. 6. 2026 částku 30 000 Kč, následně 26. 6. 2026 částka 12 000 Kč od právnická osoba (jak je žalována), měl několik průběžně čerpaných a splácených bankovních úvěrů. Dopisem ze dne 1. 8. 2025 právnická osoba, žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky na minimální měsíční splátce a oznámila mu, že pokud nebude uhrazena, přistoupí k zesplatnění celé dlužné částky. Dopisem ze dne 3. 9. 2025 právnická osoba, žalovanému oznámila zesplatnění celé dlužné částky (žalobkyně doložila podací lístek dokládající odeslání dne 3. 9. 2025). Dne 18. 12. 2025 byla mezi právnická osoba, jako postupitelem, a žalobkyní, jako postupníkem, sjednána rámcová smlouva o postoupení pohledávek, dle které má postupitel zájem postupovat na postupníka dílčími smlouvami pohledávky z úvěrů, které má za svými klienty (coby úvěrovanými). K postoupení pohledávek dojde dle sjednané dílčí smlouvy, přičemž jejich sjednání je upraveno v čl. 3.16 této rámcové smlouvy tak, že tato rámcová smlouva o postoupení pohledávek je návrhem postupníka na uzavření dílčích smluv, který je platný po celou dobu trvání této smlouvy, postupitel má právo přijímat návrh na sjednání dílčí smlouvy po celou dobu trvání této smlouvy, a to tak, že 5. den každého kalendářního měsíce, je-li takový den pracovním dnem, nebo nejblíže následující pracovní den, zašle postupníkovi emailem datovou pásku, okamžikem doručení uvedené datové pásky je sjednána dílčí smlouva o postoupení pohledávek, jak jsou uvedeny v datové pásce, aniž by bylo třeba jakéhokoliv úkonu postupníka. Datová páska je datovým souborem, který obsahuje jednotlivé postupované pohledávky. Rámcová smlouva o postoupení pohledávek je sjednána na dobu určitou od 1. 1. 2026 do 31. 12. 2026. Příloha č. hodnota smlouvy upravuje, jak vypadá struktura datové pásky. Dle doloženého výtisku datové pásky, ve kterém je uvedena pohledávka za žalovaným pod č. hodnota ve výši 15 496 Kč, tak byla postoupena pohledávka vůči žalovanému na žalobkyni. Dopisem ze dne 16. 1. 2026 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu a vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobkyni. Výzvou ze dne 16. 1. 2026 byl žalovaný upozorněn na možnost soudního vymáhání dlužné částky (žalobkyně doložila potvrzení jeho odeslání).

6. Závazkový vztah, vzniklý dne 26. 6. 2025 mezi právnická osoba, a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Ust. § 419 o. z., definuje spotřebitele, ust. § 420 odst. 1 a 2 o. z., definuje podnikatele.

8. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Dle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne ji úvěrující bez zbytečného odkladu. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Dle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 76 odst. 1 uvedeného zákona, poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dle § 78 odst. 1, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Ve smyslu § 78 odst. 2 písm. b), se jedná zejména o dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dle § 78 odst. 4, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta.

11. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 1. 1. 2024), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 29. 5. 2022), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Dle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Právní úprava spotřebitelského úvěru je postavena na ochraně slabší smluvní strany, spotřebitele. Tato právní úprava navazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména čl. 8 a čl.

23. Přístupem věřitele při zkoumání úvěruschopnosti se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost spotřebitele je třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu. Byť se tento rozsudek vztahuje k právní úpravě zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (platného a účinného do 30. 11. 2016), tyto závěry jsou použitelné i pro právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb. (obdobně je tomu také v dalších uvedených rozhodnutích, jinak by nebyla v tomto odůvodnění citována). Úvěrující nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá ověřit údaje, které dlužník věřiteli uvedl, respektive je objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Zásadní je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, přiměřené a nezbytné informace představují zjištění běžných poměrů spotřebitele, jako jsou příjmy a výdaje a vyživovací povinnosti či jiné závazky, mohou se rozšiřovat dle toho, co bude zjištěno, přiměřenost a dostatečnost je dána individuálními okolnostmi. Nepodložená prohlášení spotřebitele nejsou dostatečná. Ověřování úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být zpětně ověřitelné. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, soud je povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet. Reálné splacení dluhu by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu i bez ohledu na to, zda je v některém zákoně zakotven, anebo nikoliv. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, potvrdil, že unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Ačkoliv doslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění platném a účinném do 28. 2. 2022, shledávalo soukromoprávní sankci věřitele za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, a to neplatnost sjednaného úvěru, neplatností relativní, unijně konformní výklad jednoznačně vedl k tomu, že se jedná o neplatnost absolutní. Neboť jenom tak se jedná o přiměřenou, účinnou a odrazující sankci. To zohlednil zákonodárce změnou právní úpravy v § 87 odst. 1, platnou a účinnou od 29. 5. 2022, dle které soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 974/2021, otázku náležité péče věřitele poskytujícího spotřebitelský úvěr je třeba při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka hodnotit vždy v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu, a to se zřetelem k pravděpodobné udržitelnosti měsíčních příjmů dlužníka, k chování smluvních stran před uzavřením smlouvy či ke zkušenostem spotřebitele při sjednávání půjček a úvěrů s bankovními i nebankovními subjekty. Tento výklad povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost spotřebitele potvrzuje rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 věci C755/22, dle kterého účelem právní úpravy je zajistit odpovědné úvěrování ze strany věřitelů a předcházet nezodpovědným praktikám a chránit spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023 - 57, nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání. Uvedené znamená, že pokud rozumnou úvahou nad takto zjištěnými poměry spotřebitele dojde úvěrující k přesvědčivému závěru, že spotřebitel nebude mít zjevný problém poskytnutý úvěr splatit, může úvěr poskytnout, v opačném případě nikoliv. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., je zvláštní úpravou bezdůvodného obohacení k úpravě obecné, dle které je spotřebitel povinen vrátit pouze jistinu v době přiměřené jeho možnostem, to znamená, že soud nepřizná ani příslušenství, ani poplatky. Pokud bylo spotřebitelem něčeho plněno, původní započtení úhrad spotřebitele ztrácí na významu, neboť smlouva je od počátku neplatná. Proto je potřebné úhrady započíst pouze na jistinu. Pro tuto zvláštní úpravu nelze přiznat ani úroky z prodlení, nenastala totiž ještě splatnost bezdůvodného obohacení. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (logický výklad). Ust. § 87 lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu dle § 1958 odst. 2 o. z. Splatnost bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné úvěrové smlouvy tak určuje až rozhodnutí soudu nebo nová dohoda stran. Na tomto místě soud poznamenává, že je mu známo, že rozhodovací praxe odvolacích soudů se liší v právním názoru na to, zda je možné přiznat zákonné úroky z prodlení z částky bezdůvodného obohacení v tomto soudním řízení či nikoli, a to s odkazem na výklad splatnosti částky bezdůvodného obohacení spotřebitele (příkladem rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2025, č. j. 74 Co 147/2024 - 217, dále ze dne 14. 1. 2026, č. j. 74 Co 62/2025 -153, oproti tomu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, č. j. 27 Co 55/2025 - 208, nebo ze dne 30. 10. 2025, č. j. 27 Co 138/2024 - 135). Zdejší soud se ztotožňuje s výkladem podaným shora, kdy spotřebitel se dostane do prodlení teprve poté, co neuhradí vzniklé bezdůvodné obohacení ve lhůtě uložené tímto rozsudkem, byť si je vědom, že dokud nebude v tomto ohledu vydáno z důvodu předvídatelnosti a právní jistoty sjednocující rozhodnutí alespoň Nejvyšším soudem, či nedojde jinak k ustálení judikatury, bude se rozhodovací praxe jednotlivých nalézacích soudů v tomto ohledu odlišovat. Pokud soud zjistí poměry žalovaného, uloží zaplacení bezdůvodného obohacení v přiměřené době dle § 87 odst. 1 poslední věta. Jedná se o hmotněprávní lhůtu vycházející z poměrů spotřebitele. Pokud je spotřebitel v soudním řízení pasivní, nelze rozhodnout jinak, než lhůtu k plnění spojit s procesní pariční lhůtou dle § 160 o. s. ř. Tomu nasvědčuje také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, dle kterého povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, má spotřebitel.

17. Postoupení pohledávek je upraveno v § 1879 an. o. z.

18. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaná částka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Mezi právnická osoba, a žalovaným byla dne 26. 6. 2025 uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 an. o. z.), na základě které právnická osoba, žalovanému poskytla bezhotovostně převodem na bankovní účet 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal k úhradě dlužné částky v pravidelných měsíčních splátkách, avšak protože se dostal do prodlení, ničeho neuhradil, právnická osoba, zesplatnila celou dlužnou částku ke dni 3. 9. 2025. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr, o komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. právnická osoba, mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost úvěrovaného poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně v tomto ohledu přes poučení soudu uvedla toliko obecná tvrzení s odkazem na obchodní podmínky, ničeho, ač je to její zákonnou povinností, nedoložila. Nad rámec toho bylo soudem zjištěno, že se v dané době, která bezprostředně předcházela sjednání úvěru v červnu 2025, žalovaný hojně věnoval hazardním hrám a opakovaně si obstarával peněžních prostředky pomocí úvěrů a zápůjček ať už u nebankovních, nebo bankovních společností. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. S ohledem na uvedené má soud za to, že právnická osoba, nedostála své zákonné povinnosti, a proto je smlouva o úvěru č. hodnota sjednaná dne 26. 6. 2025 absolutně neplatná. Proto se soud nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy (úrok z úvěru). Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Protože žalovanému byla bezhotovostně poskytnuta částka 12 000 Kč, na kterou žalovaný ničeho nevrátil, představuje tato částka bezdůvodné obohacení, k jehož vydání je žalovaný povinen, a v tomto rozsahu je žaloba důvodná. Protože se však žalovaný v řízení nevyjádřil, soud nemohl posoudit, jaká doba je dobou přiměřenou jeho možnostem ke splacení dle § 87 odst. 1 poslední věta, povinnost tvrzení a důkazní nese žalovaný (srov. uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), proto soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu s ohledem na absolutní neplatnost uvedeného ujednání zamítl, to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť dle § 87 odst. 1 poslední věta, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně dle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo, a povinnost tvrzení a důkazní žalovaný v tomto ohledu v řízení z důvodu své nečinnosti neplnil. Soud má za to, že přiznání úroků z prodlení by bylo navíc v rozporu s principem poctivosti (§ 6 až 8 o. z.) a ochrany slabší strany, která je v těchto typech sporů poskytovateli spotřebitelských úvěrů, již při samotném sjednání závazku, zcela (a záměrně) pomíjena. S ohledem na uvedené soud žalobu zamítl pro částku dle výroku II.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná částečně v rozsahu 70 %, v rozsahu 30 % úspěšná nebyla. Náhrada žalobkyni přiznaných nákladů řízení pak spočívá v 40 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Náklady žalobkyně účelně vynaložené k uplatňování práva spočívají v zaplaceném soudním poplatku v částce 1 000 Kč dle položky 2 bod 2, položky 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a nákladech právního zastoupení – odměna za zastoupení advokátem 3× 400 Kč dle § 14b odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, za úkony příprava a převzetí zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, paušální náhrada hotových výdajů 3× 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) této vyhlášky, celkem 2 500 Kč. Proto soud žalobkyni přiznal na nákladech řízení 1 000 Kč (40 % z 2 500 Kč). Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za vyjádření ze dne 12. 6. 2026, neboť skutková tvrzení a označení důkazů měly být obsahem žaloby samotné. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.