4 C 217/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Švarcovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 502,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud žalobu zamítá pro částku 9 502,32 Kč s kapitalizovaným úrokem 532,63 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení 1 254,81 Kč, s 15% úrokem ročně z 6 171,19 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a s 15% úrokem z prodlení ročně z 6 171,19 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou sjednal právní předchůdce žalobkyně, , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , s žalovaným dne 5. 6. 2023, a dle které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti 7 000 Kč, žalovaný se zavázal ke vrácení poskytnuté částky včetně poplatku 6 379 Kč ve 52 týdenních splátkách ve výši 258 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení a uhradil pouze 1 000 Kč. Dlužná částka z tohoto úvěru, jak je žalována, představuje 15 502,32 Kč (z toho dlužná jistina úvěru 6 171,19 Kč, dlužný poplatek 5 831,13 Kč a dlužná smluvní pokuta 3 500 Kč vypočtená dle ujednání v sazbě 0,1 % denně z dlužné částky) s 15% úrokem ročně z 6 171,19 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, přičemž v období od 4. 6. 2024 do 21. 10. 2024 tento kapitalizovala na 532,63 Kč, dále s 15% úrokem z prodlení ročně z 6 171,19 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, v době od 22. 6. 2023 do 21. 10. 2024 jej kapitalizovala na 1 254,81 Kč. Žalobkyně sdělila, jakým způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného, když její právní předchůdce vycházel z informací, které žalovaný při podání žádosti sdělil a jak jsou zaznamenány v zákaznické kartě, jedná se o rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry žalovaného, z lustrace v insolvenčním rejstříku. Protože žalovaný měl dostatečný příjem na splácení sjednaných splátek z invalidního důchodu (9 291 Kč měsíčně dle složenek 3, 4, 5/2023), bydlel v nájmu, neměl vyživovací povinnost k jiné osobě, ani úvěry u jiné společnosti, pak byl při zohlednění výše spotřebitelského úvěru vyhodnocen jako solventní. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

4. Ze zákaznické karty - žádost o spotřebitelský úvěr, soud zjistil, že tuto žalovaný podepsal dne 31. 5. 2023, a uvedl, že žádá , právnická osoba, , IČO , IČO, , o úvěr 20 000 Kč s měsíčním splácením, zaškrtl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost, má základní vzdělání, bydlí v nájmu, je v invalidním důchodu s měsíčním příjmem 9 291 Kč, jeho výdaje jsou 3 000 Kč, jiné zápůjčky nebo úvěry nemá, nemá bankovní účet, nemá kreditní kartu, nemá osobní automobil. Příjmy celé domácnosti se shodují s příjmy žalovaného. V rámci položek ověřených dokumentů je zaškrtnuta položka složenky, dopsáno je ručně „3, 4, 5/23“ (tyto složenky však doloženy nebyly). Úvěr požaduje za účelem „vybavení domácnosti“.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, sjednané dne 5. 6. 2023 mezi právním předchůdcem žalobkyně, , právnická osoba, , IČO , IČO, , a žalovaným, soud zjistil, že , právnická osoba, , se zavázala žalovanému poskytnout částku 7 000 Kč, a to v hotovosti, za poplatek 6 379 Kč. Poplatek 6 379 Kč sestává z úroku 3 480 Kč, poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč, poplatku za komfortní a flexibilní splácení 1 399 Kč. Částku 13 379 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 52 týdenních splátkách, výše první až předposlední splátky je 258 Kč, výše poslední splátky je 221 Kč. Úroková sazba je 86 % ročně, RPSN 221,19 %. Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky, které tvoří hustě popsané dvě strany velikosti A4 (třetí a čtvrtá strana), tyto nejsou žalovaným podepsány. V čl. 6.1. smluvních podmínek je pro případ prodlení zákazníka s úhradou celkové dlužné částky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle tabulky umoření žalovaný částečně plnil, a to dne 14. 6. 2023 částku 1 000 Kč.

6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024, kterou uzavřela společnost , právnická osoba, , a žalobkyně, byla postoupena pohledávka ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, za žalovaným na žalobkyni (v příloze smlouvy je uvedena tato pohledávka, označena číslem původní smlouvy a žalovaným). K tomu také potvrzení o úplatě za postoupení ze dne 22. 10. 2024.

7. Dopisem ze dne 21. 10. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, současně byl vyrozuměn o postoupení pohledávky z , právnická osoba, , na žalobkyni (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání).

8. Dopisem ze dne 18. 2. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání, současně (opětovně) byl vyrozuměn o postoupení pohledávky z , právnická osoba, , na žalobkyni (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání).

9. Závazkový vztah, vzniklý dne 5. 6. 2023 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Ust. § 419 o. z., definuje spotřebitele, ust. § 420 odst. 1 a 2 o. z., definuje podnikatele.

11. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Dle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne ji úvěrující bez zbytečného odkladu. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

13. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Dle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 76 odst. 1 uvedeného zákona, poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dle § 78 odst. 1, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Ve smyslu § 78 odst. 2 písm. b), se jedná zejména o dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dle § 78 odst. 4, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta.

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném do 31. 12. 2023), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 29. 5. 2022), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

18. Dle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Právní úprava spotřebitelského úvěru je postavena na ochraně slabší smluvní strany, spotřebitele. Tato právní úprava navazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména čl. 8 a čl.

23. Přístupem věřitele při zkoumání úvěruschopnosti se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost spotřebitele je třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu. Byť se tento rozsudek vztahuje k právní úpravě zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (platného a účinného do 30. 11. 2016), tyto závěry jsou použitelné i pro právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb. (obdobně je tomu také v dalších uvedených rozhodnutích, jinak by nebyla v tomto odůvodnění citována). Úvěrující nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá ověřit údaje, které dlužník věřiteli uvedl, respektive je objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Zásadní je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, přiměřené a nezbytné informace představují zjištění běžných poměrů spotřebitele, jako jsou příjmy a výdaje a vyživovací povinnosti či jiné závazky, mohou se rozšiřovat dle toho, co bude zjištěno, přiměřenost a dostatečnost je dána individuálními okolnostmi. Nepodložená prohlášení spotřebitele nejsou dostatečná. Ověřování úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být zpětně ověřitelné. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, soud je povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet. Reálné splacení dluhu by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu i bez ohledu na to, zda je v některém zákoně zakotven, anebo nikoliv. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, potvrdil, že unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Ačkoliv doslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění platném a účinném do 28. 2. 2022, shledávalo soukromoprávní sankci věřitele za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, a to neplatnost sjednaného úvěru, neplatností relativní, unijně konformní výklad jednoznačně vedl k tomu, že se jedná o neplatnost absolutní. Neboť jenom tak se jedná o přiměřenou, účinnou a odrazující sankci. To zohlednil zákonodárce změnou právní úpravy v § 87 odst. 1, platnou a účinnou od 29. 5. 2022, dle které soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 974/2021, otázku náležité péče věřitele poskytujícího spotřebitelský úvěr je třeba při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka hodnotit vždy v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu, a to se zřetelem k pravděpodobné udržitelnosti měsíčních příjmů dlužníka, k chování smluvních stran před uzavřením smlouvy či ke zkušenostem spotřebitele při sjednávání půjček a úvěrů s bankovními i nebankovními subjekty. Tento výklad povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost spotřebitele potvrzuje rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 věci C755/22, dle kterého účelem právní úpravy je zajistit odpovědné úvěrování ze strany věřitelů a předcházet nezodpovědným praktikám a chránit spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023 - 57, nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání. Uvedené znamená, že pokud rozumnou úvahou nad takto zjištěnými poměry spotřebitele dojde úvěrující k přesvědčivému závěru, že spotřebitel nebude mít zjevný problém poskytnutý úvěr splatit, může úvěr poskytnout, v opačném případě nikoliv. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., je zvláštní úpravou bezdůvodného obohacení k úpravě obecné, dle které je spotřebitel povinen vrátit pouze jistinu v době přiměřené jeho možnostem, to znamená, že soud nepřizná ani příslušenství, ani poplatky. Pokud bylo spotřebitelem něčeho plněno, původní započtení úhrad spotřebitele ztrácí na významu, neboť smlouva je od počátku neplatná. Proto je potřebné úhrady započíst pouze na jistinu. Pro tuto zvláštní úpravu nelze přiznat ani úroky z prodlení, nenastala totiž ještě splatnost bezdůvodného obohacení. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (logický výklad). Ust. § 87 lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu dle § 1958 odst. 2 o. z. Splatnost bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné úvěrové smlouvy tak určuje až rozhodnutí soudu nebo nová dohoda stran. Na tomto místě soud poznamenává, že je mu známo, že rozhodovací praxe odvolacích soudů se liší v právním názoru na to, zda je možné přiznat zákonné úroky z prodlení z částky bezdůvodného obohacení v tomto soudním řízení či nikoli, a to s odkazem na výklad splatnosti částky bezdůvodného obohacení spotřebitele (příkladem rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2025, č. j. 74 Co 147/2024 - 217, dále ze dne 14. 1. 2026, č. j. 74 Co 62/2025 -153, oproti tomu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, č. j. 27 Co 55/2025 - 208, nebo ze dne 30. 10. 2025, č. j. 27 Co 138/2024 - 135). Zdejší soud se ztotožňuje s výkladem podaným shora, kdy spotřebitel se dostane do prodlení teprve poté, co neuhradí vzniklé bezdůvodné obohacení ve lhůtě uložené tímto rozsudkem, byť si je vědom, že dokud nebude v tomto ohledu vydáno z důvodu předvídatelnosti a právní jistoty sjednocující rozhodnutí alespoň Nejvyšším soudem, či nedojde jinak k ustálení judikatury, bude se rozhodovací praxe jednotlivých nalézacích soudů v tomto ohledu odlišovat. Pokud soud zjistí poměry žalovaného, uloží zaplacení bezdůvodného obohacení v přiměřené době dle § 87 odst. 1 poslední věta. Jedná se o hmotněprávní lhůtu vycházející z poměrů spotřebitele. Pokud je spotřebitel v soudním řízení pasivní, nelze rozhodnout jinak, než lhůtu k plnění spojit s procesní pariční lhůtou dle § 160 o. s. ř. Tomu nasvědčuje také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, dle kterého povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, má spotřebitel.

21. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

22. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Soud má dále za to, že žalovaný s , právnická osoba, , sjednal smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které , právnická osoba, , poskytla žalovanému dne 5. 6. 2023 v hotovosti částku 7 000 Kč. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností , právnická osoba, , posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. , právnická osoba, , mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, kdy se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Pokud soud zhodnotil tvrzení žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před sjednáním úvěru, a to ve spojení s listinou, kterou žalobkyně doložila, má za to, že , právnická osoba, , nedostála své zákonné povinnosti, smlouva o úvěru č. , hodnota, sjednaná dne 5. 6. 2023 mezi , právnická osoba, , a žalovaným je absolutně neplatná. Pokud žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že požaduje 20 000 Kč na vybavení domácnosti, přičemž úvěr byl sjednán ve výši 7 000 Kč, a k tomu uvedl, že je svobodný, není povinen vyživovací povinností, má základní vzdělání a bydlí v nájmu, a jeho jediným příjmem je invalidní důchod 9 291 Kč, a jeho měsíční výdaje jsou 3 000 Kč, jedná se o skutečnosti kusé, nevěrohodně vyplněné (bydlení v nájmu ve srovnání s měsíčními výdaji 3 000 Kč bez zohlednění dalších životních nákladů) a zcela nepostačující k závěru, že bude žalovaný schopen splácet byť 258 Kč týdně. Žádné jiné doklady kromě zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr žalobkyní nebyly doloženy, ani tvrzená lustrace v insolvenčním rejstříku. , právnická osoba, , řádně neověřila úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na způsob vyplnění údajů v zákaznické kartě soud pochybuje o tom, že bylo cílem úvěrujícího zjistit skutečnou úvěruschopnost žalovaného. Pokud není žalobkyně schopna doložit kopie dokladů (§ 78 zákona č. 257/2016 Sb.), je pochybné, nakolik byly skutečně doloženy a co z nich mohlo být zjištěno. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle uvedené smlouvy. Tím není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Protože žalovanému byla poskytnuta částka 7 000 Kč a žalovaný vrátil pouze 1 000 Kč, je žaloba důvodná pro vydání částky 6 000 Kč. Protože se však žalovaný v řízení nevyjádřil, soud nemohl posoudit, jaká doba je dobou přiměřenou jeho možnostem ke splacení dle § 87 odst. 1 poslední věta, povinnost tvrzení a důkazní nese žalovaný (srov. uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), proto soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu s ohledem na absolutní neplatnost uvedeného ujednání zamítl, to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť dle § 87 odst. 1 poslední věta, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně dle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo, a povinnost tvrzení a důkazní žalovaný v tomto ohledu v řízení z důvodu své nečinnosti neplnil. Soud má za to, že přiznání úroků z prodlení by bylo navíc v rozporu s principem poctivosti (§ 6 až 8 o. z.) a ochrany slabší strany, která je v těchto typech sporů poskytovateli spotřebitelských úvěrů, již při samotném sjednání závazku, zcela (a záměrně) pomíjena. S ohledem na uvedené soud žalobu zamítl pro částky dle výroku II.

23. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje příslušenství (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je zřejmé, že převážně úspěšný byl žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.