4 C 300/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Švarcovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 31 950,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 22 500 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud žalobu zamítá pro 9 450,25 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně z 31 950,25 Kč od 8. 7. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení 634,90 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá částky 31 950,25 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně z 31 950 Kč od 8. 7. 2024 do zaplacení, právní předchůdce žalobkyně, společnost , jméno FO, ., IČO , IČO, , uzavřela s žalovaným dne 7. 6. 2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru (www., Anonymizováno, .cz), na základě které žalovanému poskytla bezhotovostně převodem na bankovní účet č. , č. účtu, částku 22 500 Kč. , jméno FO, ., zkoumala úvěruschopnost žalovaného lustrací v rejstřících, výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Tato pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Žalovaný ničeho neuhradil.

2. Soud dodává, že původně se žalobkyně domáhala nikoli částky 31 950,25 Kč s příslušenstvím (jak je uvedeno shora), ale částky 32 616 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně z 32 616 Kč od 8. 7. 2024 do zaplacení. Řízení bylo částečně zastaveno pro částku 665,75 Kč s příslušenstvím usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 2. 2026, č. j. 4 C 300/2025 - 69, a to pro částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní, když byla k výzvě soudu vyzvána ke sdělení, na základě čeho žalobkyně požaduje úrok z prodlení též ze smluvního úroku 665,75 Kč, který žalobkyně v žalobě zahrnula do žalované jistiny.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

5. Na základě listinných důkazů činí soud tento závěr o skutkovém stavu.

6. Z listiny zvané úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, soud zjistil, že , jméno FO, . zaznamenala, že žalovaný je zaměstnanec (bez uvedení zaměstnavatele), má příjem 34 668 Kč, výdaje 4 860 Kč (z toho splátka bankovních úvěrů 1 500 Kč, splátka nebankovních úvěru 1 500 Kč, náklady na bydlení 1 000 Kč, ostatní výdaje 860 Kč), jeho občanský průkaz je platný, maximální výše pro poskytnutí úvěru je 26 827,20 Kč a dále, že se jedná o šestou půjčku v pořadí. U kontrol v rejstřících není zaznamenán žádný výsledek těchto lustrací.

7. Z listiny zvané informace o vlastníkovi, která není datována, soud zjistil, že žalovaný je vlastníkem běžného účtu , právnická osoba, č. , č. účtu, se zůstatkem 11 824,51 Kč a běžného účtu v EUR č. , č. účtu, se zůstatkem 0,15 EUR.

8. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně přes výzvu soudu ničeho dalšího nedoložila.

9. Žalobkyně doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným podpisovým kódem , Anonymizováno, , dále smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , spisová značka, ze dne 7. 6. 2024, dle které se , jméno FO, zavazuje žalovanému poskytnout spotřebitelský bezúčelový úvěr 22 500 Kč bezhotovostním převodem, s úrokem 36 % ročně, s tím že jsou zde uvedeny parametry úvěru při řádném splacení do 7. 7. 2024 a v případně splacení při překročení doby splatnosti. Smlouva je žalovaným podepsána podpisovým kódem , Anonymizováno, .

10. Dne 7. 6. 2024 zaslala , jméno FO, žalovanému bezhotovostně na bankovní účet č. , č. účtu, částku 22 500 Kč (potvrzení o platbě na č. l. 19 spisu).

11. Pohledávka za žalovaným z uvedeného úvěru byla postoupena na žalobkyni, a to dle dílčí smlouvy o postoupení pohledávek sjednané dne 28. 7. 2025 mezi postupitelem , jméno FO, , s.r.o., a postupníkem, žalobkyní, která navazuje na rámcovou smlouvu o postupování pohledávek sjednanou mezi postupitelem a postupníkem dne 25. 7. 2025, k tomu výňatek z datové pásky, dále oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 8. 2025.

12. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 21. 8. 2024 a upozornila jej na možnost jejího soudního vymáhání (odeslání dopisu doloženo potvrzením o podání doporučené zásilky ze dne 25. 8. 2025).

13. Sdělením , právnická osoba, ., soud zjistil, že bankovní účet č. , č. účtu, je bankovním účtem žalovaného, který byl zřízen 26. 3. 2022. Z výpisu z tohoto účtu za dobu od 28. 12. 2023 do 14. 6. 2024 soud zjistil, že žalovaný opakovaně v době předcházející žalovanému úvěru čerpal peněžní prostředky od , jméno FO, a to dne 4. 4. 2024 částku 10 000 Kč, dne 10. 5. 2024 částku 20 500 Kč, dále též dne 29. 5. 2024 od , právnická osoba, ., částku 6 000 Kč, byť měl pravidelný příjem od , právnická osoba, , příjem se pohyboval v rozmezí od 20 381 Kč do 41 735 Kč. Dne 23. 2. 2024 byla na účet připsána částka 27 198,29 Kč od , tituly před jménem, , jméno FO, jako přeplatek oddlužení. Z výpisu z tohoto účtu dále soud zjistil, že v období od 28. 12. 2023 do 12. 1. 2024 příjmy žalovaného činily 21 401 Kč, výdaje 21 517,68 Kč. V období od 13. 1. 2024 do 13. 2. 2024 činily příjmy 63 783 Kč, výdaje 60 798,89 Kč. V období od 14. 2. 2024 do 13. 3. 2024 činily příjmy 86 466,29 Kč (včetně přeplatku oddlužení připsaného dne 23. 2. 2024), výdaje 88 830,22 Kč. V období od 14. 3. 2024 do 14. 4. 2024 činily příjmy 60 735 Kč (včetně příchozí položky ve výši 10 000 Kč od , jméno FO, , z půjčky ze dne 4. 4. 2024), výdaje 56 448,68 Kč. V období od 14. 4. 2024 do 13. 5. 2024 činily příjmy 107 999 Kč (včetně příchozí položky 20 500 Kč od , jméno FO, ., z půjčky ze dne 10. 5. 2024), výdaje 105 977,16 Kč. V období od 14. 5. 2024 do 14. 6. 2024 činily příjmy 98 288 Kč (včetně příchozí položky ve výši 6 000 Kč od , právnická osoba, ., identifikované jako , Anonymizováno, .cz), výdaje 99 660,48 Kč. Současně z tohoto výpisu soud zjistil, že dne 7. 6. 2024 byla žalovanému od žalobkyně skutečně proplacena částka 22 500 Kč.

14. Nahlédnutím do insolvenčního rejstříku soud zjistil, že vůči žalovanému bylo u Krajského soudu v Brně vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. , spisová značka, , dne , datum, byl zjištěn úpadek žalovaného a bylo povoleno řešení úpadku žalovaného oddlužením. , jméno FO, ., přihlásila do insolvenčního řízení svou pohledávku z dřívější smlouvy o půjčce č. , Anonymizováno, ze dne , datum, v celkové výši 16 135,33 Kč. Na přezkumném jednání dne , datum, insolvenční správce popřel pohledávku , jméno FO, , co do výše 3 994,11 Kč pro rozpor s dobrými mravy, co do této části byla přihláška pohledávky žalobkyně v insolvenčním řízení odmítnuta. Do insolvenčního řízení žalovaného bylo přihlášeno dalších jedenáct věřitelů, a to , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, , žalobkyně s pohledávkou postoupenou od , Anonymizováno, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, a , právnická osoba, . Ve všech případech se jednalo o pohledávky ze smluv o úvěru. Výše zjištěných pohledávek činila 324 351,35 Kč. Insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty dlužníka finanční dar od otce žalovaného ve výši 105 000 Kč, který byl použit (po odečtení odměny pro insolvenčního správce) k uspokojení zjištěných pohledávek přihlášených věřitelů. Dle zprávy o splnění oddlužení činila míra uspokojení věřitelů 100 %. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalovaného a žalovaný byl osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Výrok o vzetí na vědomí splnění oddlužení nabyl právní moci dne , datum, .

15. Závazkový vztah, který vznikl dne 7. 6. 2024 mezi , jméno FO, , a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

16. Ust. § 419 o. z., definuje spotřebitele, ust. § 420 odst. 1 a 2 o. z., definuje podnikatele.

17. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Dle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 76 odst. 1 uvedeného zákona, poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dle § 78 odst. 1, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Ve smyslu § 78 odst. 2 písm. b), se jedná zejména o dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dle § 78 odst. 4, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta.

20. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 1. 1. 2024), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

21. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 29. 5. 2022), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

23. Dle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

24. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Právní úprava spotřebitelského úvěru je postavena na ochraně slabší smluvní strany, spotřebitele. Tato právní úprava navazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména čl. 8 a čl.

23. Přístupem věřitele při zkoumání úvěruschopnosti se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost spotřebitele je třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu. Byť se tento rozsudek vztahuje k právní úpravě zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (platného a účinného do 30. 11. 2016), tyto závěry jsou použitelné i pro právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb. (obdobně je tomu také v dalších uvedených rozhodnutích, jinak by nebyla v tomto odůvodnění citována). Úvěrující nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá ověřit údaje, které dlužník věřiteli uvedl, respektive je objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Zásadní je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, přiměřené a nezbytné informace představují zjištění běžných poměrů spotřebitele, jako jsou příjmy a výdaje a vyživovací povinnosti či jiné závazky, mohou se rozšiřovat dle toho, co bude zjištěno, přiměřenost a dostatečnost je dána individuálními okolnostmi. Nepodložená prohlášení spotřebitele nejsou dostatečná. Ověřování úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být zpětně ověřitelné. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, soud je povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet. Reálné splacení dluhu by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu i bez ohledu na to, zda je v některém zákoně zakotven, anebo nikoliv. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, potvrdil, že unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Ačkoliv doslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění platném a účinném do 28. 2. 2022, shledávalo soukromoprávní sankci věřitele za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, a to neplatnost sjednaného úvěru, neplatností relativní, unijně konformní výklad jednoznačně vedl k tomu, že se jedná o neplatnost absolutní. Neboť jenom tak se jedná o přiměřenou, účinnou a odrazující sankci. To zohlednil zákonodárce změnou právní úpravy v § 87 odst. 1, platnou a účinnou od 29. 5. 2022, dle které soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 974/2021, otázku náležité péče věřitele poskytujícího spotřebitelský úvěr je třeba při zkoumání úvěruchopnosti dlužníka hodnotit vždy v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu, a to se zřetelem k pravděpodobné udržitelnosti měsíčních příjmů dlužníka, k chování smluvních stran před uzavřením smlouvy či ke zkušenostem spotřebitele při sjednávání půjček a úvěrů s bankovními i nebankovními subjekty. Tento výklad povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost spotřebitele potvrzuje rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 věci C755/22, dle kterého účelem právní úpravy je zajistit odpovědné úvěrování ze strany věřitelů a předcházet nezodpovědným praktikám a chránit spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023 - 57, nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání. Uvedené znamená, že pokud rozumnou úvahou nad takto zjištěnými poměry spotřebitele dojde úvěrující k přesvědčivému závěru, že spotřebitel nebude mít zjevný problém poskytnutý úvěr splatit, může úvěr poskytnout, v opačném případě nikoliv. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., je zvláštní úpravou bezdůvodného obohacení k úpravě obecné, dle které je spotřebitel povinen vrátit pouze jistinu v době přiměřené jeho možnostem, to znamená, že soud nepřizná ani příslušenství, ani poplatky. Pokud bylo spotřebitelem něčeho plněno, původní započtení úhrad spotřebitele ztrácí na významu, neboť smlouva je od počátku neplatná. Proto je potřebné úhrady započíst pouze na jistinu. Pro tuto zvláštní úpravu nelze přiznat ani úroky z prodlení, nenastala totiž ještě splatnost bezdůvodného obohacení. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (logický výklad). Ust. § 87 lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu dle § 1958 odst. 2 o. z. Splatnost bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné úvěrové smlouvy tak určuje až rozhodnutí soudu nebo nová dohoda stran. Na tomto místě soud poznamenává, že je mu známo, že rozhodovací praxe odvolacích soudů se liší v právním názoru na to, zda je možné přiznat zákonné úroky z prodlení z částky bezdůvodného obohacení v tomto soudním řízení či nikoli, a to s odkazem na výklad splatnosti částky bezdůvodného obohacení spotřebitele (příkladem rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2025, č. j. 74 Co 147/2024 - 217, dále ze dne 14. 1. 2026, č. j. 74 Co 62/2025 -153, oproti tomu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, č. j. 27 Co 55/2025 - 208, nebo ze dne 30. 10. 2025, č. j. 27 Co 138/2024 - 135). Zdejší soud se ztotožňuje s výkladem podaným shora, kdy spotřebitel se dostane do prodlení teprve poté, co neuhradí vzniklé bezdůvodné obohacení ve lhůtě uložené tímto rozsudkem, byť si je vědom, že dokud nebude v tomto ohledu vydáno z důvodu předvídatelnosti a právní jistoty sjednocující rozhodnutí alespoň Nejvyšším soudem, či nedojde jinak k ustálení judikatury, bude se rozhodovací praxe jednotlivých nalézacích soudů v tomto ohledu odlišovat. Pokud soud zjistí poměry žalovaného, uloží zaplacení bezdůvodného obohacení v přiměřené době dle § 87 odst. 1 poslední věta. Jedná se o hmotněprávní lhůtu vycházející z poměrů spotřebitele. Pokud je spotřebitel v soudním řízení pasivní, nelze rozhodnout jinak, než lhůtu k plnění spojit s procesní pariční lhůtou dle § 160 o. s. ř. Tomu nasvědčuje také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, dle kterého povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, má spotřebitel.

26. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

27. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně , jméno FO, postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), postoupení bylo žalovanému oznámeno. Soud má dále za to, že dne 7. 6. 2024 byla mezi , jméno FO, a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 an. o. z.), na základě této smlouvy byla žalovanému bezhotovostně poskytnuta částka 22 500 Kč. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předtištěna věřitelem, spotřebitel, coby dlužník, do ní nemůže nijak zasahovat. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jde o spotřebitelský úvěr, komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka (úvěrovaného). Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., bylo povinností , jméno FO, s.r.o., posoudit úvěruschopnost žalovaného, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. , jméno FO, mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost úvěrovaného poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud dospěl k závěru, že , jméno FO, , v tomto případě nedostála své zákonné povinnosti, když poskytla žalovanému úvěr, ačkoliv k tvrzenému ověřování úvěruschopnosti žalovaného ničeho dalšího (kromě listin uvedených v odstavci 6 a 7 tohoto odůvodnění) nedoložila. To samo nepostačuje ke splnění této zákonné povinnosti. , jméno FO, ., dokonce poskytla žalovanému úvěr po uplynutí pouhých 50 dní po právní moci usnesení o vzetí na vědomí splnění oddlužení v insolvenčním řízení, ve kterém , jméno FO, , měla přihlášenou pohledávku z dřívější smlouvy uzavřené s žalovaným. , jméno FO, ., byla sice v insolvenčním řízení plně uspokojena (s výjimkou popřené části přihlášené pohledávky, která byla odmítnuta pro rozpor s dobrými mravy), k uspokojení této pohledávky však došlo mimo jiné též díky finančnímu daru otce žalovanému. Žalovaný ihned po vydání usnesení o vzetí na vědomí splnění oddlužení (dne 20. 3. 2024) opětovně začal svou finanční situaci řešit prostřednictvím půjček a úvěrů. , jméno FO, ., poskytla žalovanému částku 10 000 Kč již dne 4. 4. 2024, dále částku 20 500 Kč dne 10. 5. 2024. , jméno FO, ., muselo být zřejmé, že žalovaný nebyl v době sjednání žalovaného úvěru dostatečně solventní (s ohledem na zjištění soudu z insolvenčního rejstříku k žalovanému a také dle výpisu z bankovního účtu žalovaného), když se jednalo o osobu, která si opakovaně obstarávala peněžní prostředky od bankovních i nebankovních poskytovatelů, a to jak v minulosti, tak ihned po skončení insolvenčního řízení. Přitom jí bylo známo, že žalovaný byl v době nedávné oddlužen, když sama , jméno FO, , měla do této insolvence přihlášenou pohledávku z dřívější smlouvy uzavřené s žalovaným. O to více měla , jméno FO, ., věnovat pozornost zjištění skutečné finanční situace žalovaného. , jméno FO, žalobkyně uvedla, že , jméno FO, , žalovaného lustrovala v rejstřících, žalobkyně tvrzené lustrace nedoložila. , jméno FO, ., poskytovala úvěr bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného, mohla si vyžádat například výpisy z tohoto účtu za období předcházející. , jméno FO, by tak učinila, zjistila by, že pohyb peněžních prostředků na tomto bankovním účtu vzbuzuje otázky stran majetkových poměrů žalovaného, když celkové měsíční výdaje po odečtení čerpaných úvěrů dosahovaly nebo převyšovaly celkovou výši příjmů. Z tohoto přístupu , jméno FO, je vysoce pochybné, jakou snahu vyvinula ke skutečnému splnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Soud shledal pochybení , jméno FO, , a tudíž nedodržení zákonné povinnosti stanovené v § 86. Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Proto se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 22 500 Kč. Žalovaný však nezaplatil ničeho, proto je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení 22 500 Kč. Protože se však žalovaný v řízení nevyjádřil, soud nemohl posoudit, jaká doba je dobou přiměřenou jeho možnostem ke splacení dle § 87 odst. 1 poslední věta, povinnost tvrzení a důkazní nese žalovaný (srov. uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), proto soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu s ohledem na absolutní neplatnost uvedeného ujednání zamítl, to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť dle § 87 odst. 1 poslední věta, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně dle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo, a povinnost tvrzení a důkazní žalovaný v tomto ohledu v řízení z důvodu své nečinnosti neplnil. Soud má za to, že přiznání úroků z prodlení by bylo navíc v rozporu s principem poctivosti (§ 6 až 8 o. z.) a ochrany slabší strany, která je v těchto typech sporů poskytovateli spotřebitelských úvěrů, již při samotném sjednání závazku, zcela (a záměrně) pomíjena. S ohledem na uvedené soud žalobu zamítl pro částku dle výroku II.

28. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 146 odst. 2 o. s. ř., když zavinění na částečném zastavení řízení nese toliko žalobkyně, která upustila od žalování částky v původním rozsahu, a dále § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná částečně v rozsahu 57 %, v rozsahu 43 % úspěšná nebyla. Náhrada žalobkyni přiznaných nákladů řízení pak spočívá v 14 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Náklady žalobkyně účelně vynaložené k uplatňování práva spočívají v zaplaceném soudním poplatku v částce 1631 Kč dle položky 2 bodu 2., položky 1 bodu 1. písm. b) sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a nákladech právního zastoupení – odměna za zastoupení advokátem 3× 700 Kč dle § 14b odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, ve znění platném a účinném od 1. 1. 2025), za úkony příprava a převzetí zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, paušální náhradě hotových výdajů 3× 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) této vyhlášky, 504 Kč náhrada daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 4 535 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu za vyjádření ze dne 16. 1. 2025, neboť tato skutková tvrzení a důkazy měly být obsahem již žaloby samotné. Proto soud žalobkyni přiznal na nákladech řízení 634,90 Kč (14 % z 4 535 Kč).