4 C 40/2026

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Švarcovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 14 424 Kč s příslušenstvím

I. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 14 424 s 14,75% úrokem z prodlení ročně z 14 424 Kč od 10. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 14 424 Kč s příslušenstvím, jakožto dlužné částky ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne , datum, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (www., Anonymizováno, .cz), na základě tohoto ujednání byla žalované poskytnuta bezhotovostně převodem na účet č. , č. účtu, částka 20 000 Kč dne 19. 9. 2023, přičemž částku 20 000 Kč se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatkem 4 550 Kč do 9. 1. 2024. Žalovaná uhradila 22 626 Kč, kterou žalobkyně započetla na úhradu smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč (jedná se o smluvní pokutu 0,1 % denně z 20 000 Kč od 10. 1. 2024 do 22. 8. 2025, maximálně však 10 000 Kč), účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením ve výši 2 500 Kč, poplatek 4 550 Kč a v části 5 576 Kč na poskytnutou jistinu. Úvěruschopnost žalované byla posouzena dotazem na její rodinné, pracovní, příjmové a výdajové poměry (to bylo ověřeno dle listin vyžadovaných po žalované), lustrací v dostupných rejstřících. Žalobkyně na výzvu soudu, jak konkrétně byla posouzena úvěruschopnost žalované, další skutková tvrzení, ani listinné důkazy nedoplnila.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

4. Z žalobkyní doložené smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že byla podepsána žalovanou podpisovým kódem , Anonymizováno, dne , datum, . Dle smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelovou zápůjčku, a to bezhotovostně 20 000 Kč za poplatek 4 550 Kč, celkovou částku 24 550 Kč je žalovaná povinna splatit do 19. 10. 2023 (v takovém případě bude poplatek 0 Kč). , adresa, 000 Kč bude poskytnuta na bankovní účet žalované č. , č. účtu, . Pro případ prodlení žalované se splácením byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky, současně jsou ve smlouvě uvedeny poplatky, mj. poplatek za písemnou upomínku k úhradě 500 Kč. Žalobkyně doložila Všeobecné obchodní podmínky společnosti , Jméno žalobkyně, ., které jsou podepsány dne 19. 9. 2023 žalovanou, a to podpisovým kódem , Anonymizováno, .

5. Žalobkyně doložila potvrzení o platbě 20 000 Kč ze dne 19. 9. 2023 na účet č. , č. účtu, (listina na č. l. 6 spisu).

6. Žalobkyně dále doložila upomínky ze dne 16. 1. 2024, 23. 1. 2024, 30. 1. 2024, 8. 2. 2024 a 23. 2. 2024, kterými byla žalovaná vyzývána k úhradě dlužné částky, k upomínkám nejsou doloženy doklady o odeslání.

7. Upomínkou ze dne 3. 6. 2025 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky a upozorněna na možnost jejího soudního vymáhání, žalobkyně doložila doklad o odeslání této upomínky žalované.

8. Sdělením , právnická osoba, ., soud zjistil, že bankovní účet č. , č. účtu, je bankovním účtem žalované, z výpisu z tohoto bankovního účtu za dobu od 4/2023 do 9/2023 soud zjistil, že dne , datum, obdržela platbu 20 000 Kč od žalobkyně. Z výpisu z tohoto bankovního účtu soud dále zjistil, že žalovaná v dubnu a květnu 2023 pobírala od Úřadu práce podporu v nezaměstnanosti a příspěvek při rekvalifikaci v souhrnné výši , částka, měsíčně, v červnu 2023 činila tato podpora , částka, . Soud dále zjistil, že žalovaná čerpala peněžní prostředky i od jiných poskytovatelů nebankovních úvěrů (dne 24. 4. 2023 částka 1 000 Kč od , právnická osoba, ., dne 30. 5. 2023 částka 800 Kč od , právnická osoba, ., dne 21. 6. 2023 částka 1 062,27 Kč od , právnická osoba, ., dne 16. 8. 2023 částka 20 000 Kč od , právnická osoba, .). Zároveň bylo zjištěno, že zůstatek tohoto účtu na konci jednotlivých měsíců byl opakovaně v mínusu (k 30. 4. 2023 činil zůstatek mínus 2 019,11 Kč, k 31. 5. 2023 mínus 1 691,38 Kč, k 30. 6. 2023 mínus 2 018,64 Kč, k 31. 7. 2023 mínus 2 016,95 Kč, k 31. 8. 2023 mínus 2 021,68 Kč), a to i přes čerpání výše uvedených úvěrů. Ke dni předcházejícímu poskytnutí úvěru od žalobkyně (tj. ke dni 18. 9. 2023) činil zůstatek účtu mínus 1 975,52 Kč.

9. Závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, vzniklý dne , datum, mezi žalobkyní a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Ust. § 419 o. z., definuje spotřebitele, ust. § 420 odst. 1 a 2 o. z., definuje podnikatele.

11. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 první věta o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

12. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 76 odst. 1 uvedeného zákona, poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dle § 78 odst. 1, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Ve smyslu § 78 odst. 2 písm. b), se jedná zejména o dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dle § 78 odst. 4, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta.

14. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném do 31. 12. 2023), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 29. 5. 2022), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. Dle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Právní úprava spotřebitelského úvěru je postavena na ochraně slabší smluvní strany, spotřebitele. Tato právní úprava navazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména čl. 8 a čl.

23. Přístupem věřitele při zkoumání úvěruschopnosti se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost spotřebitele je třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu. Byť se tento rozsudek vztahuje k právní úpravě zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (platného a účinného do 30. 11. 2016), tyto závěry jsou použitelné i pro právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb. (obdobně je tomu také v dalších uvedených rozhodnutích, jinak by nebyla v tomto odůvodnění citována). Úvěrující nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá ověřit údaje, které dlužník věřiteli uvedl, respektive je objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Zásadní je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, přiměřené a nezbytné informace představují zjištění běžných poměrů spotřebitele, jako jsou příjmy a výdaje a vyživovací povinnosti či jiné závazky, mohou se rozšiřovat dle toho, co bude zjištěno, přiměřenost a dostatečnost je dána individuálními okolnostmi. Nepodložená prohlášení spotřebitele nejsou dostatečná. Ověřování úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být zpětně ověřitelné. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, soud je povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet. Reálné splacení dluhu by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu i bez ohledu na to, zda je v některém zákoně zakotven, anebo nikoliv. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, potvrdil, že unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Ačkoliv doslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění platném a účinném do 28. 2. 2022, shledávalo soukromoprávní sankci věřitele za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, a to neplatnost sjednaného úvěru, neplatností relativní, unijně konformní výklad jednoznačně vedl k tomu, že se jedná o neplatnost absolutní. Neboť jenom tak se jedná o přiměřenou, účinnou a odrazující sankci. To zohlednil zákonodárce změnou právní úpravy v § 87 odst. 1, platnou a účinnou od 29. 5. 2022, dle které soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 974/2021, otázku náležité péče věřitele poskytujícího spotřebitelský úvěr je třeba při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka hodnotit vždy v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu, a to se zřetelem k pravděpodobné udržitelnosti měsíčních příjmů dlužníka, k chování smluvních stran před uzavřením smlouvy či ke zkušenostem spotřebitele při sjednávání půjček a úvěrů s bankovními i nebankovními subjekty. Tento výklad povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost spotřebitele potvrzuje rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 věci C755/22, dle kterého účelem právní úpravy je zajistit odpovědné úvěrování ze strany věřitelů a předcházet nezodpovědným praktikám a chránit spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023 - 57, nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání. Uvedené znamená, že pokud rozumnou úvahou nad takto zjištěnými poměry spotřebitele dojde úvěrující k přesvědčivému závěru, že spotřebitel nebude mít zjevný problém poskytnutý úvěr splatit, může úvěr poskytnout, v opačném případě nikoliv. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., je zvláštní úpravou bezdůvodného obohacení k úpravě obecné, dle které je spotřebitel povinen vrátit pouze jistinu v době přiměřené jeho možnostem, to znamená, že soud nepřizná ani příslušenství, ani poplatky. Pokud bylo spotřebitelem něčeho plněno, původní započtení úhrad spotřebitele ztrácí na významu, neboť smlouva je od počátku neplatná. Proto je potřebné úhrady započíst pouze na jistinu. Pro tuto zvláštní úpravu nelze přiznat ani úroky z prodlení, nenastala totiž ještě splatnost bezdůvodného obohacení. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (logický výklad). Ust. § 87 lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu dle § 1958 odst. 2 o. z. Splatnost bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné úvěrové smlouvy tak určuje až rozhodnutí soudu nebo nová dohoda stran. Na tomto místě soud poznamenává, že je mu známo, že rozhodovací praxe odvolacích soudů se liší v právním názoru na to, zda je možné přiznat zákonné úroky z prodlení z částky bezdůvodného obohacení v tomto soudním řízení či nikoli, a to s odkazem na výklad splatnosti částky bezdůvodného obohacení spotřebitele (příkladem rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2025, č. j. 74 Co 147/2024 - 217, dále ze dne 14. 1. 2026, č. j. 74 Co 62/2025 -153, oproti tomu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, č. j. 27 Co 55/2025 - 208, nebo ze dne 30. 10. 2025, č. j. 27 Co 138/2024 - 135). Zdejší soud se ztotožňuje s výkladem podaným shora, kdy spotřebitel se dostane do prodlení teprve poté, co neuhradí vzniklé bezdůvodné obohacení ve lhůtě uložené tímto rozsudkem, byť si je vědom, že dokud nebude v tomto ohledu vydáno z důvodu předvídatelnosti a právní jistoty sjednocující rozhodnutí alespoň Nejvyšším soudem, či nedojde jinak k ustálení judikatury, bude se rozhodovací praxe jednotlivých nalézacích soudů v tomto ohledu odlišovat. Pokud soud zjistí poměry žalovaného, uloží zaplacení bezdůvodného obohacení v přiměřené době dle § 87 odst. 1 poslední věta. Jedná se o hmotněprávní lhůtu vycházející z poměrů spotřebitele. Pokud je spotřebitel v soudním řízení pasivní, nelze rozhodnout jinak, než lhůtu k plnění spojit s procesní pariční lhůtou dle § 160 o. s. ř. Tomu nasvědčuje také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, dle kterého povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, má spotřebitel.

20. Soud má za to, že žalobkyně žalované poskytla dne , datum, bezhotovostně, převodem na bankovní účet žalované č. , č. účtu, , částku 20 000 Kč, a to na základě smlouvy o zápůjčce (s ohledem na dále uvedené se soud pro nadbytečnost nezabýval způsobem, jakým byla smlouva za žalovanou podepsána, jakým způsobem žalovaná projevila se všemi ujednáními smlouvy souhlas a byla s nimi seznámena). Smlouva o zápůjčce je formulářového typu, která je předpřipravena zapůjčitelem, spotřebitel, coby vydlužitel, do ní nemůže nijak zasahovat. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru či zápůjček, a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelskou zápůjčku, poskytovanou nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, přičemž žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout zápůjčku tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru nebo zápůjčky postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutou zápůjčku splácet, resp. neprověření vydlužitele dostatečně, nebo poskytnutí zápůjčky přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy, jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud má za to, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti a zápůjčku žalované poskytla, ačkoliv nedisponovala žádnými konkrétními údaji k osobě žalované. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že nebude stran zkoumání úvěruschopnosti doplňovat žádné konkrétní skutečnosti. Nahlédnutím do bankovního výpisu žalované by přitom žalobkyně (stejně jako soud) zjistila, že se jedná o osobu, která v období před poskytnutím zápůjčky neměla pravidelný měsíční příjem a která svou finanční situaci řeší pomocí úvěrů od nebankovních poskytovatelů úvěrů či zápůjček. Soud pochybuje o tom, že žalobkyně žalovanou lustrovala v jakýchkoli databázích, ostatně ničeho v tomto ohledu nebylo doloženo. Pokud není žalobkyně schopna doložit kopie dokladů, byť je toto její zákonnou povinností dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., je pochybné, nakolik byly skutečně doloženy a co z nich mohlo být zjištěno. Soud pochybuje o tom, že bylo cílem zapůjčitele zjistit skutečnou úvěruschopnost žalované. V tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti, když poskytla zápůjčku, aniž by řádně ověřila úvěruschopnost žalované. Protože žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti, je smlouva o zápůjčce sjednaná mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatná. Proto se soud dále nezabýval ostatními ujednáními absolutně neplatně sjednané smlouvy (smluvní pokuta, úroky či poplatek ze zápůjčky, náklady upomínání). Žalovaná je tak povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované. Platby uskutečněné žalovanou, které byly započteny ze strany žalobkyně na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalované, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalované. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalované. S ohledem na to, že žalovaná čerpala dle sjednané smlouvy bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a splatila 22 626 Kč, je zřejmé, že žalovaná celou čerpanou částku vrátila (dokonce ji tzv. přeplatila). V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení, když žalovaná se nemohla dostat do prodlení s úhradou této částky z neplatně sjednané smlouvy o zápůjčce dříve, než je rozhodnuto tímto rozsudkem (kdy soud posuzuje dobu přiměřenou možnostem žalované ke vrácení bezdůvodného obohacení). Soud má současně za to, že přiznání úroků z prodlení by bylo v rozporu s principem poctivosti (§ 6 až 8 o. z.) a ochrany slabší strany, která je v těchto typech sporů nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů či zápůjček, již při samotném sjednání závazku, zcela (a záměrně) pomíjena. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. a žalobu zcela zamítl.

21. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě byla zcela úspěšná žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II.