6 C 150/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Anonymizováno bytem Adresa žalované o 168.651,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 71.340,56 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 97.310,92 Kč s úrokem z prodlení 11,5 % p. a. z částky 81.760,19 Kč od 3. 7. 2025 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni se vrací část soudního poplatku z návrhu v částce 2.427 Kč.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 26.11.2025 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 164.019,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 81.760,19 Kč od 3. 7. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % a zaplacení částky 4.631,72 Kč. Návrh byl odůvodněn tím, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 19. 1. 2025, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský do výše 80.000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných splátkách ve výši podle všeobecných obchodních podmínek, přičemž konec kreditového rámce měl nastat dne 13. 7. 2026. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky , Anonymizováno, vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytla údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila její úvěruschopnost. Úvěr byl žalované vyplácen na bankovní účet dne 19. 1. 2025 v částce 17.000 Kč, dne 20. 2. 2025 v částce 18.000 Kč, dne 17. 3. 2025 v částce 27.100 Kč a dne 19. 3. 2025 v částce 17.539 Kč. Žalovaná si při sjednávání smlouvy zvolila volitelnou službu “, Anonymizováno, ” za poplatek ve výši 660 Kč. Žalovaná splatila na jistinu v období od 18. 2. 2025 do 10. 4. 2025 celkem 73,03 Kč. Žalované se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, a proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovanou informovala emailem ze dne 2. 7. 2025. Žalovaná tak má nesplacený dluh v celkové výši 164.019,76 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z následujících položek: jistina 79.566,15 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 1.550,46 Kč (1,99 % z vyplacené tranše), smluvní úrok 82.259,57 Kč (ve výši 0.93 % denně z nesplacené části jistiny), poplatek za službu „Presto“ 643,58 Kč. Pokud by soud nárok na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Žalobkyně je dále oprávněna požadovat v případě prodlení žalované úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. Žalobkyně nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatňuje za prvních 90 dnů prodlení žalovaného, a to v každém kalendářním dni v období od 3. 4. 2025 do 2. 7. 2025. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 7. 10. 2025. Podáním doručeným soudu dne 26. 1. 2026 žalobkyně mj. upřesnila, že žalovaná dosud uhradila celkem částku 8.298,44 Kč.

2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.

3. Předvolání k ústnímu jednání soudu bylo žalované řádně doručeno do datové schránky. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru „, Anonymizováno, “ č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši do 80.000, který lze čerpat postupně i opakovaně. Žalovaná se pak zavázala poskytnutou částku splácet v denních splátkách ve výši určené podle VOP. Datum splatnosti úvěru (poslední den trvání smlouvy) bylo sjednáno na 13. 7. 2026, úroková sazba na 0,933 % denně a poplatek za vyplacení tranše úvěru 1,99 % z čerpané částky. Pro případ aktivace volitelné služby , Anonymizováno, se žalovaná zavázala uhradit poplatek 165 Kč za expresní vyplacení každé tranše. Pro případ prodlení byla ve smlouvě ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (čl. VIII. 1.).

5. Čerpání částky žalovanou bylo doloženo přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, podle něhož byla žalované na účet uvedený ve smlouvě odeslána částka 17.000 Kč dne 19. 1. 2025, částka 18.000 Kč dne 20. 2. 2025, částka 27.100 Kč dne 17. 3. 2025 a částka 17.539 Kč dne 19. 3. 2025. Podle podání žalobkyně ze dne 26. 1. 2026 pak bylo žalovanou dosud uhrazeno celkem 8.298,44 Kč a soud z této skutečnosti dále vychází, neboť žalovaná netvrdila ani neprokázala zaplacení jiných (dalších) částek.

6. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 26. 1. 2026. K procesu posouzení úvěruschopnosti pak žalobkyně doložila prakticky jen výpis o posouzení úvěruschopnosti žalované a výpisy z účtu žalované.

7. Z nedatovaného výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované bylo zjištěno, že žalobkyně evidovala údaje o žalované tak, že žalovaná žila s jedním dalším členem společně hospodařící domácnosti, výše ověřeného měsíčního příjmu žalované činila 48.915 Kč, výše měsíčního příjmu uvedeného žalovanou 60.000 Kč, pravidelné měsíční výdaje na půjčky 6.000 Kč, pravidelné výdaje na bydlení činily 16.000 Kč, další zbytné výdaje 5.000 Kč. Z toho žalobkyně dovodila disponibilní příjem žalované 34.400 Kč.

8. Dále měl soud k dispozici výpis z běžného účtu žalované za období od 19. 1. 2024 do 17. 1. 2025, z něhož bylo zjištěno, že konečná bilance činila 271,55 Kč. V posledních měsících před poskytnutím úvěru (od října 2024) se z výpisu podávají příjmy žalované zřejmě z pracovního poměru (, Anonymizováno, ) ve výši cca 26.900 – 31.200 Kč, poskytnutí půjčky ve výši 75.000 Kč dne 14. 11. 2024, splátky úvěru 6.515 Kč či platby nájemného 15.000 Kč. Jinak však bylo finanční hospodaření žalované poměrně nepřehledné s velkým množstvím různých nespecifikovaných plateb či příjmů včetně sázkových kanceláří. Dne 18. 12. 2024 byla také zaznamenán příjem na účtu s označením „půjčka na nájem„ v částce 15.000 Kč.

9. Výzvou k úhradě ze dne 8. 10. 2025 žalobkyně žalovanou vyzvala před podáním žaloby k úhradě dlužné částky do tří dnů. Podle podacího lístku byla výzva odeslána žalované dne 10. 10. 2025.

10. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 28. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Na základě výše uvedených zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze považovat za dostatečný a průkazný. V daném případě se žalobkyně podle obsahu spisu sice poměry žalované a její schopností úvěr splácet zabývala, avšak nedostatečně. Z předložených dokladů předně vyplývá, že žalobkyně vycházela především z údajů od žalované, které mohla mít, pokud jde o její příjmy ze zaměstnání (byť v jiné, než uváděné částce) a výdaje na bydlení ověřeny výpisem z účtu. Nelze však přehlédnout, že žalovaná uváděla soužití s další osobou ve společně hospodařící domácnosti a zde již není zřejmé a nebylo nijak doloženo, jakým způsobem se tato skutečnost promítala do celkových poměrů žalované (např. zda a jaké měla další osoba ve společné domácnosti příjmy, zda nebyla osobou závislou na žalované apod.). Žalobkyně rovněž disponovala výpisy z účtu žalované, z nichž se mj. podávalo, že žalované byla krátce před poskytnutím posuzovaného úvěru poskytnuta jiná půjčka ve výši 75.000 Kč, v prosinci 2024 si zřejmě musela půjčit finanční prostředky na zaplacení nájemného, z účtu probíhalo značné množství drobných plateb včetně sázek a konečný zůstatek na účtu byl minimální. Na tyto skutečnosti a rizikové faktory, nasvědčující možnému zadlužení žalované a nehospodárnému nakládání s finančními prostředky však podle obsahu spisu žalobkyně nijak nereagovala (zejm. bylo možné uvažovat o doplnění potřebných informací od žalované a důkladnějším ověření její celkové osobní, rodinná a finanční situace, aktuálního zadlužení a průběhu finančního hospodaření) a přesto žalované úvěr poskytla.

14. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné (např. nájemní smlouva, doklady o dalších závazcích, dotazy v příslušných registrech, doklady k osobám žijícím ve společné domácnosti apod.). Relevantní nemůže být ani případná skutečnost, zda dlužník v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

15. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

16. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele řádně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila jen s neúplnými informacemi od žalované, z nichž některé dále neověřovala, a přestože zde byla (měla být) zjištěna určitá rizika na straně žalované, úvěr jí přesto poskytla.

17. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

18. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jejím možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod.

19. V posuzované věci byla žalované poskytnuta částka úvěru 79.639 Kč. Z této částky pak podle obsahu spisu žalovaná dosud uhradila částku 8.298,44 Kč a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 71.340,56 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

22. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.

23. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

24. V posuzované věci soud žalované stanovil k zaplacení přiznané částky obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná se ve věci se nevyjádřila a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o poměrech žalované) k rozhodnutí o jiné lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách. Soud si je vědom břemene tvrzení a důkazního břemene žalované o skutečnostech, jaké jsou její možnosti splnit uvedený dluh (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), avšak při procesní pasivitě žalované a absenci potřebných důkazů nebylo z hlediska citované speciální právní úpravy žádných podkladů pro rozhodnutí o jiném okamžiku splatnosti dluhu (včetně např. splatnosti vázané na výzvy k zaplacení, z nichž nelze bez dalšího na dobu přiměřenou možnostem žalované usuzovat). Mezi účastníky ani nebyl vyvolán spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud přitom vychází i z přesvědčení, že pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži a musí strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.

25. Protože tedy s ohledem na rozhodnutí soudu splatnost přiznané částky ještě nenastala, nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení nepřiznal a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.

26. Pro úplnost soud dodává, že tento závěr se objevuje i v aktuální rozhodovací praxí Krajského soudu v Brně (viz. např. rozsudek ze dne 22. 4. 2026, č. j. 74 Co 85/2025-112), s tím, že prodlení spotřebitele se v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neodvíjí od výzvy věřitele k úhradě poskytnuté jistiny, ale od možností spotřebitele. Zákonodárcem bylo racionálně zvoleno objektivní kritérium určení splatnosti dle možností spotřebitele v daném konkrétním případě. Je tak třeba zjišťovat možnosti spotřebitele v podmínkách každé konkrétní věci, přičemž je třeba důsledně odlišovat zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, jako kvalifikovaný proces zjišťování (věřitelem) schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr, a posouzení (soudem) doby přiměřené schopnostem spotřebitele poskytnutou jistinu splatit. Byť byl žalovaný v řízení pasivní a neuvedl ke svým možnostem splatit přiznané bezdůvodné obohacení ničeho, z provedeného dokazování ani z obsahu spisu objektivně nevyplynula žádná skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že by bylo za daných okolností tohoto konkrétního případu v možnostech žalovaného pravomocně přiznané bezdůvodné obohacení vrátit dříve, než stanovil soud prvního stupně (zde ve lhůtě počítané od právní moci rozsudku).

27. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu za situace, kdy ve věci úspěšnější žalované náklady řízení nevznikly.

29. Nakonec soud podle § 10 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku z návrhu žalobkyni, neboť uhradila více, než činila poplatková povinnost. Z předmětu řízení bez příslušenství (86.391,91 Kč) činí soudní poplatek 4.320 Kč, uhrazeno však bylo žalobkyní 6.747 Kč.