6 C 152/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 10.147 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7.000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 3.147 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % p. a. z částky 10.147 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 650 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 14. 10. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 10.147 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10.147 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČ , IČO, , a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru. Pohledávka od původního věřitele byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 7. 2025 na společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 28. 7. 2025 mezi společností , právnická osoba, ., a žalobkyní. Původní věřitel na základě úvěrové smlouvy poskytl žalované dne 13. 12. 2023 úvěr ve výši 7.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 21. 7. 2024. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 7.000 Kč, dále z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2.939,88 Kč, a úroku ve výši 207,12 Kč. Úvěr byl žalované prokazatelně poskytnut, jak je patrno z výpisu z bankovního účtu nebo potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyl žalovanou dosud uhrazen v celé výši. Před uzavřením smlouvy byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI a na základě zjištěných skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr (k tomuto žalobkyně nenavrhovala žádných dalších důkazů s tím, že pokud by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované).

2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , spisová značka, uzavřené dne , datum, mezi předchůdcem žalobkyně společností , Anonymizováno, . a žalovaným bylo zjištěno, že úvěrující se zavázal poskytnout žalované spotřebitelský bezúčelový úvěr ve výši 7.000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 36 % p. a. Žalovaná se pak zavázala úvěr splatit do 12. 1. 2024 jednorázovou splátkou 10.147 Kč. Dodatkem ze dne 21. 6. 2024 byla prodloužena doba k vrácení úvěru do 21. 7. 2024 a žalovaná se dále zavázala uhradit poplatek za prodloužení 2.894,88 Kč, úrok za dobu prodloužení 207,12 Kč a veškeré sankce ve výši 2.562,69 Kč.

5. Poskytnutí úvěru žalované dne 13. 12. 2023 v částce 7.000 Kč na bankovní účet specifikovaný ve smlouvě bylo doloženo potvrzením banky o provedení transakce ze dne 26. 8. 2025. Žalovaná podle obsahu spisu dosud úvěr nevrátila (žalovaná v průběhu řízení netvrdila, ani neprokázala nic jiného).

6. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V posuzované věci žalobkyně v této souvislosti tvrdila pouze tolik, že žalovaná byla před poskytnutím úvěru lustrována z veřejně dostupných databází, k takovému postupu (respektive jeho výsledkům) však žalobkyně nepředložila žádné relevantní důkazy a soud uvedenou skutečnost nemohl považovat za prokázanou. Navíc je třeba konstatovat, že pouhé ověření informací o dlužníkovi z veřejně dostupných databází je zcela nedostačující, neboť takovým způsobem nemohou být zjištěny a ověřeny celkové finanční, majetkové či osobní poměry dlužníka, které mají nepochybně vliv na posouzení jeho úvěruschopnosti. Poskytovatel úvěru by měl totiž mít komplexní představu o poměrech dlužníka před uzavřením smlouvy, a to včetně jeho příjmů, pravidelných výdajů, závazků apod. Žalobkyně k důkazu v této souvislosti doložila nedatovaný přehled účtů žalované (2x poštovní účet, kontokorent, spoření s bonusem kreditní karta) s uvedením zůstatků, z čehož (nehledě na jen minimální nebo záporné zůstatky) na poměry žalované nelze usuzovat. Dále byl předložen jednostranně vyhotovený přehled posouzení úvěruschopnosti žalované, podle něhož mělo být provedeno ověření žalované v některých databázích (sankční seznam, hledání PČR, kontrola platnosti OP, kontrola insolvence, kontrola v centrální evidenci exekucí, databáze EUCB), to však nedokládá, zda ke kontrolám žalované skutečně došlo a s jakým výsledkem. Z přehledu se dále podávají informace o žalované tak, že je zaměstnána s příjmem 25.000 Kč a s výdaji 9.000 Kč (přitom dále byly uvedeny výdaje na nebankovní úvěry 2.600 Kč, náklady bydlení 11.500 Kč a ostatní výdaje 600 Kč), opět však není patrné a ani nebylo jinými důkazy doloženo, zda vůbec a z jakých zdrojů byly tyto informace předchůdcem žalobkyně čerpány či ověřeny (např. mzdové listy, nájemní smlouva, doklady k dalším závazkům apod.). Nic takového se tedy z obsahu spisu nepodává. S ohledem na výše uvedené pak soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala řádné provedení posouzení schopnosti žalované úvěr splácet.

10. Již na tomto základě proto soud dovodil, že poskytovatel úvěru v postavení věřitele podle obsahu spisu řádně nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, a přesto byl žalované úvěr poskytnut. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

11. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jeho možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod.

12. V posuzované věci byla žalované poskytnuta částka úvěru 7.000 Kč. Z této částky pak podle obsahu spisu žalovaná dosud neuhradila ničeho a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 7.000 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

15. V posuzované věci soud žalované stanovil k zaplacení přiznané částky obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná se ve věci se nevyjádřila a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o poměrech žalované) k rozhodnutí o jiné lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách. Soud si je vědom břemene tvrzení a důkazního břemene žalované o skutečnostech, jaké jsou její možnosti splnit uvedený dluh (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), avšak při procesní pasivitě žalované a absenci potřebných důkazů nebylo z hlediska citované speciální právní úpravy žádných podkladů pro rozhodnutí o jiném okamžiku splatnosti dluhu (včetně splatnosti vázané na výzvy k zaplacení, z nichž nelze bez dalšího na dobu přiměřenou možnostem žalované usuzovat). Mezi účastníky ani nebyl vyvolán spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud přitom vychází i z přesvědčení, že pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži a musí strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.

16. Protože tedy s ohledem na rozhodnutí soudu splatnost přiznané částky ještě nenastala, nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení nepřiznal a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.

17. Pro úplnost soud dodává, že tento závěr se objevuje i v aktuální rozhodovací praxi Krajského soudu v Brně (viz. např. rozsudek ze dne 22. 4. 2026, č. j. 74 Co 85/2025-112), s tím, že prodlení spotřebitele se v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neodvíjí od výzvy věřitele k úhradě poskytnuté jistiny, ale od možností spotřebitele. Zákonodárcem bylo racionálně zvoleno objektivní kritérium určení splatnosti dle možností spotřebitele v daném konkrétním případě. Je tak třeba zjišťovat možnosti spotřebitele v podmínkách každé konkrétní věci, přičemž je třeba důsledně odlišovat zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, jako kvalifikovaný proces zjišťování (věřitelem) schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr, a posouzení (soudem) doby přiměřené schopnostem spotřebitele poskytnutou jistinu splatit. Byť byl žalovaný v řízení pasivní a neuvedl ke svým možnostem splatit přiznané bezdůvodné obohacení ničeho, z provedeného dokazování ani z obsahu spisu objektivně nevyplynula žádná skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že by bylo za daných okolností tohoto konkrétního případu v možnostech žalovaného pravomocně přiznané bezdůvodné obohacení vrátit dříve, než stanovil soud prvního stupně (zde ve lhůtě počítané od právní moci rozsudku).

18. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.

19. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 7. 2025, uzavřenou mezi společností , Anonymizováno, a žalobkyní, a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 21. 8. 2025 adresovaným žalované a odeslaným podle podacího lístku dne 25. 8. 2025. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení postupitelem vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaná je povinna plnit žalobkyni.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 63 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo žalobě v částce 7.000 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 4.120,16 Kč) a žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni 26 % (63 – 37) nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 2.500 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10.147 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Z toho bylo žalobkyni přiznáno 26 %, tedy částka 650 Kč. Ustanovení § 14b vyhlášky soud aplikoval na výpočet nákladů řízení, neboť žalobkyně se podobných nároků vůči dlužníkům domáhá opakovaně a na základě shodných skutkových tvrzení, přičemž se jedná o prakticky totožná a obsahově jednodušší podání, pouze s rozdílnými údaji o uzavřených smlouvách, částkách a lhůtách, a lze je tak považovat za ustálený vzor.