6 C 156/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 15.478,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9.700 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 6.264,06 Kč s úrokem 13,49 % p. a. z částky 14.978,15 Kč od 16. 10. 2025 do 13. 11. 2025, 11,5 % p. a. z částky 14.978,15 Kč od 26. 10. 2025 do zaplacení a 11,5 % p. a. z částky 14.978,15 Kč od 14. 11. 2025 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 87 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 19. 11. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 15.478,15 Kč s úrokem 13,49 % ročně z částky 14.978,15 Kč od 16. 10. 2025 do 13. 11. 2025, úrokem 11,5 % ročně z částky 14.978,15 Kč od 26. 10. 2025 do zaplacení, úrokem 11,5 % ročně z částky 14.978,15 Kč od 14. 11. 2025 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 485,91 Kč od 15. 7. 2025 do 15. 10. 2025. Návrh byl odůvodněn tím, že dne 18. 7. 2024 žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru číslo hodnota, na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 25.000 Kč. Žalovaná se zavázala částku vrátit a zaplatit sjednaný úrok. Žalovaná se zavázala měsíčně hradit pravidelnou splátku úvěru ve výši 1.100 Kč, skládající se ze splátky pojištění, jistiny a úroku 13,49 % ročně, a to vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 8. 2024. Dále byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 500 Kč. Žalobkyně v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Splátky od 15. 8. 2024 do 15. 7. 2025 byly splaceny, na splátku dne 15. 8. 2025 bylo ze strany žalované dne 2. 8. 2025 zaplaceno pouze 100 Kč a dále již žalobkyně neeviduje další úhrady žalované. Na základě smlouvy má žalobkyně nárok požadovat náklady účelně vynaložené na vymáhání a smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou opožděnou splátku či platbu. Dále může žalobkyně v případě, že je dlužník v prodlení se splacením jakékoliv splátky jistiny, úroků či jiných poplatků či příslušenství úvěru nebo je v prodlení s úhradou jakéhokoliv jiného závazku vůči žalobkyni, celý úvěr zesplatnit a požadovat tak uhrazení celé dlužné částky najednou. Opakovaným prodlením s úhradou splátek se žalovaná dopustila závažného porušení smluvních povinností, proto žalobkyně přistoupila dne 16. 10. 2025 k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění byl dluh žalované tvořen nesplacenou jistinou ve výši 14.978,15 Kč, nesplaceným smluvním úrokem z úvěru (kapitalizovaný úrok) ve výši 485,91 Kč (souhrn nesplacených smluvních úroků ode dne poslední zaplacené splátky, tj. ode dne 15. 7. 2025 do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do 15. 10. 2025) a smluvní pokutou ve výši 500 Kč. Žalobkyně dále požaduje příslušenství (úrok a úrok z prodlení) jak bylo uvedeno výše.

2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 50 o. s. ř. považoval zásilku za doručenou (do domovní schránky žalované byla vložena dne 7. 5. 2026). Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota soud zjistil, že byla uzavřena mezi účastníky dne 18. 7. 2024 a žalobkyně se zavázala poskytnout žalované bezúčelový úvěr ve výši 25.000 Kč s roční úrokovou sazbou 13,49 % a cenou služby 500 Kč (celková částka k zaplacení 29.671,83 Kč). Žalovaná se zavázala čerpaný úvěr splácet ve 27 měsíčních splátkách po 1.100 Kč počínaje dnem 15. 8. 2024. Pro případ prodlení bylo sjednáno oprávnění žalobkyně účtovat náklady na vymáhání dluhu, smluvní pokutu 500 kč za každou opožděnou splátku, zápůjční úrokovou sazbu až do doby úplného splacení úvěru nebo úrok z prodlení. Ke smlouvě byly rovněž doloženy úvěrové podmínky žalobkyně účinné od 18. 10. 2023.

5. Z potvrzení o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že částka úvěru 25.000 Kč byla převedena na účet žalované uvedený ve smlouvě dne 18. 7. 2024. Podle splátkového kalendáře pak bylo žalovanou dosud uhrazeno z titulu předmětné úvěrové smlouvy celkem 15.300 Kč (poslední úhrada byla připsána dne 15. 8. 2025).

6. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně doložila interní doklad (potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru) ze dne 17. 10. 2025, podle něhož žalobkyně vycházela z informací o poměrech žalované tak, že její příjem z podnikání činil 35.000 Kč a ze zaměstnání 8.188 Kč, žalovaná byla svobodná, bezdětná a bydlela v nájmu s výší výdajů vč. splátek úvěrů 7.000 Kč. Ověřen byl příjem žalované ve výši 26.238 Kč (bankovním výpisem), dále bylo provedeno ověření v BRKI a NRKI, insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí (bez negativních zjištění). Podle úvěrových registrů byly zjištěny úvěry, kontokorent a kreditní karta s výší závazků celkem 207.808 Kč a výší splátek 5.155 Kč.

7. Z BAAPI (TRASK) výpisu k tomu bylo zjištěno, že žalovaná měla založené u právnická osoba produkty ve formě Spoření s bonusem se zůstatkem ke dni datum ve výši 8 Kč a Kreditní kartu Standard se zůstatkem k témuž dni -6.182 Kč. Dále bylo vedeno Plus Konto, kdy ke dni datum činil zůstatek 6.929 Kč. Podle výpisu z tohoto konta za období od 1. 4. 2024 do 18. 7. 2024 soud dále zjistil, že kromě běžných nebo neidentifikovatelných transakcí měla žalovaná průměrné příjmy od Anonymizováno adresa ve výši 10.171 Kč měsíčně a od společnosti právnická osoba. ve výši 22.620 Kč měsíčně, dále byly prováděny platby nájemného 7.578 Kč v dubnu a květnu 2024 a 5.200 Kč v červenci 2024 (s poznámkou „za 6 a 7 měsíc“) a platba za plyn 12.399 Kč v červnu 2024. V červnu 2024 obdržela žalovaná částku 18.000 Kč jako slevu na dítě. Dne datum byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr 10.000 Kč (Anonymizováno), splacen zřejmě 15. 7. 2024 a dne 2. 7. 2024 zápůjčka ve výši 25.000 Kč od Anonymizováno.

8. Z úvěrové zprávy CNCB bylo zjištěno, že žalovaná byla zavázána z úvěrové smlouvy ze dne 19. 10. 2023 (úvěr poskytnut ve výši 180.000 Kč) se zbývajícím zůstatkem 248.896 Kč, při splátkách 3.889 Kč měsíčně. Dále měla závazek ze splátkové kreditní karty s úvěrovým rámcem 6.000 Kč a zbývajícími splátkami ve výši 5.388 Kč.

9. Z výzvy ze dne 16. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu z titulu předmětné úvěrové smlouvy vyčísleného na částku celkem 15.964,06 Kč včetně smluvní pokuty 500 Kč ve lhůtě do 25. 10. 2025.

10. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci, vyplývajícího z provedených listinných důkazů, soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

11. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 a 2 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Na základě výše uvedených zjištění soud dospěl v této souvislosti k přesvědčení, že žalobkyně se sice posouzením úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru sice zabývala, avšak tento proces nelze považovat za dostatečný a na jeho základě neměl být úvěr žalované poskytnut.

15. V daném případě měla žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy k dispozici především výpis z bankovního účtu žalované, z něhož lze považovat za ověřené příjmy žalované v průměrné výši celkem 32.791 Kč měsíčně a výdaje na bydlení (nájemné) ve výši 7.578 Kč měsíčně. Nelze však přehlédnout některé další skutečnosti k finanční bilanci žalované z výpisu vyplývající, zejména že platby nájemného nemusely být hrazeny pravidelně a řádně (v červenci 2024 bylo zaplaceno 5.200 Kč s poznámkou, že se jedná o úhradu za dva měsíce – červen a červenec), v červnu 2024 dále žalovaná hradila platbu za plyn 12.399 Kč (a je otázkou zda a v jaké výši žalovaná hradila či měla hradit platby za energie, a zda se tím žalobkyně zabývala) a bezprostředně před poskytnutím úvěru byl zůstatek na účtu žalované jen v řádu jednotek tisíců korun (necelých 7.000 Kč), přestože např. dne 2. 7. 2024 jí byla poskytnuta jiná zápůjčka ve výši 25.000 Kč a v měsíci červnu dále obdržela částku 18.000 Kč označenou jako sleva na dítě (zde bylo na místě zabývat se i tím, zda žalovaná měla či neměla vyživovací povinnosti a jak se to projevovalo v jejích finančních poměrech). Z provedených důkazů je také zřejmé, že ze strany žalované docházelo k opakovanému zadlužování, kdy jí byl dále v červnu 2024 poskytnut spotřebitelský úvěr 10.000 Kč, disponovala kreditní kartou se záporným zůstatkem přes 6.000 Kč a v říjnu 2023 jí byl poskytnut úvěr ve výši 180.000 Kč se zbývajícím zůstatkem téměř 250.000 Kč (aniž by bylo zřejmé na jaký účel alespoň obecně byl poskytnut).

16. Uvedené skutečnosti, které se podávají z dokladů, jež měla žalobkyně takto k dispozici, pak podle přesvědčení soudu vzbuzovaly pochybnosti o vyrovnané platební bilanci žalované v době poskytnutí předmětného úvěru, zejm. zda tím neřešila nedostatek finančních prostředků v dlouhodoběji nepříznivé finanční situaci. Za těchto okolností měla žalobkyně podle názoru soudu přistoupit k důkladnějšímu zjištění potřebných informací a k jejich ověření, jako např. jaké jsou skutečné výdaje žalované na bydlení, zda nemá vyživovacích povinností a jaký to má vliv na hospodaření domácnosti (namísto toho žalobkyně podle potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru pracovala s nespecifikovanou a nepodloženou výší výdajů vč. splátek úvěrů ve výši 7.000 Kč), jaký je obecně důvod požadavku žalované na v pořadí již několikátý úvěr v relativně krátkém období (a to i přes vcelku standardní příjmy) a zda je skutečně schopna všechny své závazky a ostatní výdaje řádně a včas hradit.

17. Pokud však takto žalobkyně nepostupovala a od žalované si nezajistila další potřebné informace o jejích poměrech a podle okolností i příslušné doklady k jejich ověření, resp. z obsahu spisu nelze takový postup žalobkyně považovat za prokázaný, nemohl soud dospět k závěru, že žalobkyně ve smyslu citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru důkladně posoudila úvěruschopnost žalované.

18. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu je podstatné, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani případná skutečnost, zda dlužník v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala u soudu prokázat, že své povinnosti splnil. Při posuzování úvěruschopnosti dlužníka nelze přitom spoléhat pouze na jím předložené informace nebo zjišťovat pouze příjmy dlužníka izolovaně od jeho výdajů.

19. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

20. Na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele řádně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr a žalované přesto úvěr poskytla. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

21. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jejím možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod.

22. V posuzované věci byl žalované poskytnut úvěr v částce 25.000 Kč, z čehož bylo dosud splaceno celkem 15.300 Kč (s ohledem na neplatnost smlouvy je přitom irelevantní, na jaká plnění žalobkyně provedené úhrady započetla) a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 9.700 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

24. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

25. V dané věci soud žalované stanovil k zaplacení přiznané částky obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná se ve věci se nevyjádřila a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o poměrech žalované) k rozhodnutí o jiné lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách. Soud si je vědom břemene tvrzení a důkazního břemene žalované o skutečnostech, jaké jsou její možnosti splnit uvedený dluh (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), avšak při procesní pasivitě žalované a absenci potřebných důkazů nebylo z hlediska citované speciální právní úpravy žádných podkladů pro rozhodnutí o jiném okamžiku splatnosti dluhu (včetně splatnosti vázané na výzvu k zaplacení, z níž nelze bez dalšího na dobu přiměřenou možnostem žalované usuzovat). Mezi účastníky ani nebyl vyvolán spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud přitom vychází i z přesvědčení, že pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži a musí strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.

26. Protože tedy s ohledem na rozhodnutí soudu splatnost přiznané částky ještě nenastala, nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení nepřiznal a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.

27. Pro úplnost soud dodává, že tento závěr se objevuje i v aktuální rozhodovací praxí Krajského soudu v Brně (viz např. rozsudek ze dne 22. 4. 2026, č. j. 74 Co 85/2025-112), s tím, že prodlení spotřebitele se v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neodvíjí od výzvy věřitele k úhradě poskytnuté jistiny, ale od možností spotřebitele. Zákonodárcem bylo racionálně zvoleno objektivní kritérium určení splatnosti dle možností spotřebitele v daném konkrétním případě. Je tak třeba zjišťovat možnosti spotřebitele v podmínkách každé konkrétní věci, přičemž je třeba důsledně odlišovat zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, jako kvalifikovaný proces zjišťování (věřitelem) schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr, a posouzení (soudem) doby přiměřené schopnostem spotřebitele poskytnutou jistinu splatit. Byť byl žalovaný v řízení pasivní a neuvedl ke svým možnostem splatit přiznané bezdůvodné obohacení ničeho, z provedeného dokazování ani z obsahu spisu objektivně nevyplynula žádná skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že by bylo za daných okolností tohoto konkrétního případu v možnostech žalovaného pravomocně přiznané bezdůvodné obohacení vrátit dříve, než stanovil soud prvního stupně (zde ve lhůtě počítané od právní moci rozsudku). Podobně rozhodl např. i Krajský soud v Ústí nad Labem pod sp. zn. 95 Co 258/2025.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 53,34 % předmětu řízení a žalovaná v rozsahu 46,66 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo takto žalobě v částce 9.700 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 8.486,86 Kč). Žalovaná je tak povinna zaplatit úspěšnější žalobkyni 6,68 % nákladů řízení (53,34 – 46,66). Náklady žalobkyně v částce 1.300 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč představující 100 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50.000 Kč. Z toho bylo z výše vyložených důvodů přiznáno 6,68 %, tedy částka 87 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.