6 C 24/2022

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 6.803,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 645,34 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 645,34 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 6.432,03 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 6.158,33 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení, s úrokem 29 % p. a. z částky 4.358,33 Kč od 8. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 21. 2. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 645,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 645,34 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % a zaplacení částky 6158,33 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 273,7 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 6.158,33 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení ve výši 10 % a s úrokem 29 % ročně z částky 4.358,33 Kč od 8. 11. 2019 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] (dříve [právnická osoba] anebo [právnická osoba]) a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu [číslo] pro žalovanou. Následně si smluvní strany sjednaly také poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] k tomuto běžnému účtu. Po zrušení poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] a převedení debetního zůstatku běžného účtu na úvěrový účet dne 7. 11. 2019 se žalovaná opět dostala do nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu, který činil 645,34 Kč.

2. Žalovaná porušila i závazky ze smlouvy o kontokorentním úvěru zejména tím, že překročila povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek. Banka proto využila svého práva ze smlouvy, žalované poskytování kontokorentního úvěru zrušila a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 5.292,26 Kč převedla 1. 4. 2019 na nově otevřený úvěrový účet č. [bankovní účet]. Dlužná částka s poplatky a úroky však nebyla ze strany žalované řádně a včas splácena. Banka proto dopisem ze dne 7. 11. 2019 dlužnou částku zesplatnila ke dni 7. 11. 2019 a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě. Pohledávka však nebyla ze strany žalované řádně a včas uhrazena. Dlužná jistina se proto dále úročila úrokem s úrokovou sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu 29 % ročně dle úrokového lístku banky. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 4.358,33 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1.800 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 273,70 Kč, úroků z úvěru ve výši 29 % p. a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 4.358,33 Kč od 8. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % p. a. z dlužné částky ve výši 6.158,33 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení. Pohledávky za žalovanou byly ze strany banky postoupeny žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020, a to s účinností ke dni 20. 8. 2020. Postoupení bylo žalované oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 8. 9. 2020. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci.

3. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.

4. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Mezi předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách. Na základě smlouvy se banka mj. zavázala vést pro žalovanou běžný účet č. [bankovní účet]. Následně si smluvní strany formou dispozic ke smlouvě sjednaly také poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] k tomuto běžnému účtu. Výše povoleného limitu byla dohodnuta na 5.000 Kč. Po zrušení poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] a převedení debetního zůstatku běžného účtu na úvěrový účet se žalovaná dostala do nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu. Tento nepovolený záporný zůstatek činil 645,34 Kč. Žalovaná rovněž překročila povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek. Banka proto využila svého práva ze smlouvy, žalované poskytování kontokorentního úvěru zrušila a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 5.292,26 Kč převedla dne 1. 4. 2019 na nově otevřený úvěrový účet. Dlužná částka s poplatky a úroky však nebyla ze strany žalované řádně a včas splácena, banka proto dopisem ze dne 7. 11. 2019 dlužnou částku zesplatnila k témuž dni a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě. Podle doplňujícího podání žalobkyně (doplnění žaloby) ze dne 11. 4. 2022 žalovaná čerpala kontokorent částkou 957,38 Kč a na takto poskytnutý úvěr uhradila celkem 1.533,93 Kč (zbytek požadované částky potom představují úroky a poplatky.

6. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

7. Podle § 2662 o. z. se smlouvou o účtu ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru (§ 2665 o. z.). Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (§ 1968 o. z.). Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená (§ 1970 o. z.).

9. Mezi žalovanou a předchůdcem žalobkyně byla uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách žalovaná však podle obsahu spisu neplnila řádně své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy a citované právní úpravy a došlo ke vzniku debetu na běžném účtu v částce 645,34 Kč, což ani nebylo v průběhu řízení žalovanou nějak zpochybňováno. Soud proto s ohledem na uvedená zákonná ustanovení žalobě vyhověl a uložil žalované dluh zaplatit. Vedle tohoto plnění náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení z dlužných částek. K zaplacení dluhu soud stanovil obecnou třídenní lhůtu od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je třeba v této části doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávek odeslaným žalované. Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaná je povinna plnit žalobkyni.

10. Pokud jde o uplatněný nárok na zaplacení dluhu z kontokorentního úvěru [anonymizováno], soud se s ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy (dispozice ke smlouvě ze dne [datum]) věcí po právní stránce zabýval nejen podle citovaných ustanovení o. z., nýbrž i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Předně je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 11. 4. 2022. K tomu předložila žádost žalované o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] z 9. 11. 2017, podle níž byla žalovaná svobodná, bydlela v pronájmu a pracovala v pracovním poměru na dobu určitou s čistým příjmem 18.925 Kč (ten byl doložen i potvrzením zaměstnavatele ze dne 9. 11. 2017. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení v podstatě nenabídla.

13. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za nedostatečný a neprůkazný. Z uvedeného je zřejmé, že předchůdce žalobkyně se spokojil jen s neúplnými údaji od žalované, přičemž ne všechny byly také řádně ověřeny. To se týká především výdajů (zejm. na bydlení v pronájmu), které nebyly žalovanou ani uvedeny, ani podloženy žádným dokladem. Přitom např. výše nájmu, příp. dalších nákladů na bydlení, může být zcela individuální a vždy významným způsobem zasahuje do celkové platební bilance domácnosti dlužníka. Přehlédnout nelze rovněž skutečnost, že uvedené doklady jsou z listopadu 2017, kdežto dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách sjednávající podmínky [anonymizováno] byla sjednána až v únoru 2019.

14. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

15. V posuzované věci soud dovodil (viz výše), že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), když přinejmenším některé poskytnuté údaje nebyly podle obsahu spisu zjišťovány a ověřovány příslušnými doklady. Na tomto základě proto soud uzavírá, že předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalovanému poskytl.

16. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

17. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný v průběhu řízení nic netvrdil).

18. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná postupně čerpala z úvěru částku celkem 957,38 Kč a dosud uhradila částku celkem 1.533,93 Kč. Aktuálně tak nemá žádný dluh, který by zbýval k úhradě. Soud proto žalobu ve zbytku předmětu řízení zamítnul, a to vč. požadovaného příslušenství (s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat a ze stejného důvodu byly žalovanou uhrazené částky započítány výhradně na jistinu dluhu - vyčerpanou částku úvěru - nikoliv na jiná ve smlouvě dohodnutá plnění.

19. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když ve věci úspěšnější žalované podle obsahu spisu náklady nevznikly.