6 C 65/2020

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10.721,95 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 10.722 Kč se zastavuje.

II. Žaloba na zaplacení částky 1.620,16 Kč s úrokem 22,99 % p. a. z částky 7.378,95 Kč od 2. 11. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení 9 % p. a. z částky 10.721,95 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 4.251 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 28. 2. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 10.721,95 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 642,69 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 977,52 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 10.721,95 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení ve výši 9 % a s úrokem 22,99 % ročně z částky 7.378,95 Kč od 2. 11. 2018 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] (dříve pod názvem [právnická osoba]), a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo]. V souladu se smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 10.000 Kč a současně mu byla poskytnuta kreditní karta, jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých měsíčních splátkách včetně úroků a poplatků. Žalovaný průběžně čerpal peněžní prostředky prostřednictvím poskytnuté kreditní karty, přičemž by povinen nepřekročit sjednaný úvěrový rámec. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas a v důsledku porušení smluvních povinností využila banka svého práva sjednaného v podmínkách a dne 1. 11. 2018 ukončila smlouvu a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Ke dni ukončení činila dlužná částka celkem 11.699,47 Kč s aktuální výší úrokové sazby dle úrokového lístku 22,99 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 10. 2019, a to s účinností ke dni 21. 10. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem 12.342,16 Kč. Žalobkyně pak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 7.378,95 Kč, poplatků ve výši 3.343 Kč, úroků z úvěru ve výši 977,52 Kč kapitalizovaných ke dni 1. 11. 2018, úroků z prodlení ve výši 642,69 Kč kapitalizovaných ke dni 21. 10. 2019, úroků z úvěru ve výši 22,99% p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 7.378,95 Kč od 2. 11. 2018 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9 % p.a. z dlužné částky ve výši 10.721,95 Kč (sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 7.378,95 Kč a poplatků ve výši 3.343 Kč) od 22. 10. 2019 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění odeslanou dne 30. 1. 2020 Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou (zásilka byla vložena do domovní schránky žalovaného dne 17. 12. 2020). Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu podáním doručeným dne 3. 12. 2020 částečně zpět, a to co do částky 10.722 Kč. Tuto částku žalovaný uhradil dne 13. 7. 2020 a žalobkyně ji započetla ve výši 977,52 Kč na kapitalizovaný úrok ke dni postoupení, ve výši 2.921,63 Kč na úrok ke dni platby a ve výši 6.822,85 Kč na jistinu dluhu. Soud pak postupoval podle § 96 o. s. ř. a v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil (výrok I.). Za zbytek předmětu řízení pak soud dále považoval částku 1.620,16 Kč (10.721 + 642,69 + 977,52 – 10.722) s původně požadovaným nekapitalizovaným příslušenstvím ve formě úroků a úroků z prodlení (správně mělo jít s ohledem na věcný rozsah zpětvzetí o zůstatek jistiny, dlužné poplatky a dlužný úrok z prodlení; na celkové výši zbytku předmětu řízení a na dále uvedených závěrech to však nic nemění).

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum] a dispozice ke smlouvě soud zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], a žalovaným. Podle smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 10.000 Kč, přičemž čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých měsíčních splátkách včetně úroků a poplatků v minimální výši 2 % z čerpaného úvěru. Dále byla dohodnuta roční úroková sazba 22,99 %. Žalovaný podle výpisů ke kreditní kartě průběžně čerpal peněžní prostředky prostřednictvím poskytnuté kreditní karty. Z rozhodnutí o zesplatnění a žádosti o splacení dluhů z úvěru pak bylo zjištěno, že banka žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky 11.699,47 Kč do 15. 11. 2018 s tím, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek (zejm. prodlení s placením povinné minimální splátky o více jak 10 dnů) zesplatnila tuto pohledávku. Takový postup byl v souladu s bodem 7 uzavřené smlouvy. Zesplatnění navazovalo na předchozí výzvy vymáhaví společnosti k úhradě dlužných částek ze dne 12. 6. 2018, 2. 6. 2018, 8. 5. 2018 a 1. 5. 2018 a upomínky banky ze dne 8. 4. 2018 a 25. 9. 2018 6. Na tomto místě je potřeba poukázat na příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ zákon“), kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 29. 5. 2020 s poukazem zejm. na údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr. Soud z této žádosti ze dne 30. 10. 2017 zjistil, že je svobodný, žije ve vlastním domě/bytě, jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 18.000 Kč a celkový příjem domácnosti 50.000 Kč. Podle potvrzení banky pak byly kontrolovány dostupné informace v interních a externích databázích (mj. byly zjištěny závazky s výší měsíčních splátek 4.909 Kč, resp. 4.266 Kč) a porovnány zjištěné příjmy a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.

8. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet však soud považuje za nedostatečný. Žalovaný podle obsahu spisu jednak nebyl dotazován bankou na všechny potřebné údaje k posouzení její úvěruschopnosti o osobních, rodinných, finančních a majetkových poměrech, zejména však nebyly v průběhu řízení doloženy doklady k prokázání žalovaným uváděných skutečností a jen informace dostupné z uvedené žádosti o úvěr řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného podle přesvědčení soudu neumožňují.

9. Přitom podle § 75 zákona je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Z § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

10. Takové doklady však bankou v průběhu řízení předloženy k důkazu nebyly a nelze jakkoliv dospět k závěru, že údaje poskytnuté žalovaným alespoň běžným způsobem ověřila. Již vůbec nebyly, a to ani podle údajů od banky a údajů v žádosti, ověřovány takové informace, jako např. zdroj a celkový měsíční příjem domácnosti žalovaného uváděný ve výši 50.000 Kč (nehledě na skutečnost, že uvedl, že je svobodný a žije ve vlastním domě či bytě), konkrétní výše plateb za bydlení a alespoň rámcově druh a výše jiných běžných výdajů žalovaného. Přitom pravidelné výdaje žalovaného a další příjmy (vč. blíže nespecifikovaných celkových příjmů domácnosti) nepochybně výrazně ovlivňují jeho finanční poměry, které jsou rozhodující pro posouzení možností a schopností dluh splácet. Lze dodat, že ani pouhé jednoduché převzetí údaje o výdajích odhadnutých na základě historických dat ČSÚ nemůže být dostačující, neboť výdaje jednotlivých domácností jsou zcela individuální.

11. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se banka dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

13. Již na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil jen s neověřenými neúplnými informacemi od žalovaného a na tomto základě revolvingový úvěr žalovanému poskytnul.

14. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

15. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je potom podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).

16. Z hlediska výpočtu dlužné částky pak soud vycházel z žalobkyní doložené platební historie, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v období od 30. 11. 2017 do ukončení smluvního vztahu načerpal peněžní prostředky v částce celkem 8.000 Kč a uhradil 2.078 Kč. Rozdíl pak činí částku 5.922 Kč. Vzhledem k tomu, že ze strany žalovaného byla, byť až po podání návrhu, na základě neplatné smlouvy zaplacena další částka 10.722 Kč, kterou je ve světle výše uvedené právní úpravy možno použít jedině na úhradu jistiny dluhu, je zřejmé, že ze strany žalovaného byla přeplacena částka 4.800 Kč (a tato by nepochybně konzumovala i případné žalobkyní požadované příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny). Uhrazená částka byla započtena právě na jistinu poskytnutého úvěru, neboť pokud žalovaný poskytnul plnění podle uzavřené úvěrové smlouvy, je třeba je vztáhnout jen k nároku, který existuje (je platný), a nikoli na ty nároky, které neexistují (jsou neplatné). Vzhledem k tomu soud ve zbytku předmětu řízení žalobu zamítnul.

17. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. Pouze k aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 16. 10 2019 a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 24. 10. 2019. Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný by byl, nebýt výše uvedených závěrů, povinen plnit žalobkyni.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 2 o. s. ř. Řízení bylo částečně zastaveno v rozsahu 61,57 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; zastaveno bylo řízení v částce 10.722 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 6.692,46 Kč) a to z důvodů na straně žalovaného spočívajících v úhradě části žalované částky po podání žaloby a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 61,57 % nákladů řízení. Nutno doplnit, že důvodnost podané žaloby ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje z procesního hlediska ve vztahu chování žalovaného k požadavkům žalobce; žaloba je pak podána důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost. Ve zbytku předmětu řízení byla žalobkyně ve věci neúspěšná a v tomto rozsahu by byla povinna uhradit vzniklé náklady žalovaného. Tomu však podle obsahu spisu žádné nevznikly.

19. Náklady řízení žalobkyně v částce 6.904,80 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10.721,95 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1.540 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. realizovaných po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4.880 Kč ve výši 1.024,80 Kč. Ustanovení § 14b vyhlášky soud aplikoval na výpočet nákladů řízení, neboť žalobkyně se podobných nároků vůči dlužníkům domáhá opakovaně a na základě shodných skutkových tvrzení, přičemž se jedná o prakticky totožná podání, pouze s rozdílnými údaji o uzavřených smlouvách, částkách a lhůtách, a lze je tak považovat za ustálený vzor. Odměnu a režijní paušál za doplnění návrhu (podání doručené dne 29. 5. 2020) soud nepřiznal, když uváděné skutečnosti již mohly (a měly) být obsahem návrhu na zahájení řízení. Takto vynaložené náklady pak nelze považovat za účelné. Z nákladů řízení žalobkyně bylo přiznáno 61,57 %, tj. částka 4.251 Kč.