6 C 95/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 42.630,53 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 28.493,67 Kč s úrokem z prodlení 11,50 % p. a. z částky 28.493,67 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení, to vše do čtyř měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 19.923,44 Kč s úrokem 12 % p. a. z částky 37.209,54 Kč od 11. 4. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení 12 % p. a. z částky 37.209,54 Kč od 11. 4. 2025 do 31. 7. 2025, 12 % p. a. z částky 8.715,87 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení a 0,5 % p. a. z částky 28.493,67 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1.798 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do čtyř měsíců od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 17. 4. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky částku 42.630,53 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4.637,4 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.149,18 Kč, úrokem 12 % ročně z částky 37.209,54 Kč od 11. 4. 2025 do zaplacení a s zákonným úrokem z prodlení z částky 37.209,54 Kč od 11. 4. 2025 do zaplacení ve výši 12 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaný uzavřel dne 12. 7. 2023 se žalobkyní smlouvu o úvěru k účtu č. č. účtu. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50.000 Kč, k jehož čerpání došlo bezhotovostně. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem ve výši 12,00 % p. a., dále hradit žalobkyni úroky z vyčerpané jistiny úvěru. Počínaje dnem 22. 8. 2023 měl žalovaný povinnost splácet žalobkyni vyčerpanou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 22. dni kalendářního měsíce, a to 36 měsíčními anuitními splátkami ve výši 1.870 Kč. Žalovaný rovněž souhlasil se zařazením do volitelného kolektivního pojištění schopnosti splácet úvěr s povinností hradit cenu společně se splátkou úvěru. Přestože byl žalovaný ze strany žalobkyně opakovaně upomínán a vyzýván k úhradě, své závazky neplnil řádně a včas, když uhradil pouze 11 pravidelných splátek. S ohledem na skutečnost, že žalovaný neplnil podmínky smlouvy, žalobkyně uplatnila své právo požadovat okamžité splacení všech závazků, o čemž byl žalovaný informován dopisem - upomínkou. Jelikož žalovaný ve stanovené lhůtě dlužné splátky neuhradil, byl úvěr prostřednictvím zesplatňujícího dopisu zesplatněn ke dni 5. 2. 2025. Žalobkyni pak vznikla pohledávka, která byla vyčíslena celkem na částku ve výši 48.417.11 Kč, sestávající z jistiny ve výši 37.209.54 Kč, poplatků úvěru ve výši 5.420.99 Kč, kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 4.637.40 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.149.18 Kč. Příslušenství pak dále představuje obchodní úrok z úvěru ve výši 12 % p. a. z jistiny ode dne 11. 4. 2025 do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % p. a. z jistiny ode dne 11. 4. 2025 do zaplacení. K tíži úvěrového účtu byly dále naúčtovány poplatky v celkové výši 170 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru žalovanému, byla jeho schopnost splácet úvěr ze strany žalobkyně posouzena s odbornou péčí, přičemž vycházela mj. z informací získaných z bankovních registrů klientský informací, stejně jako z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb. Dále žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím dalších registrů a databází, např. insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních/městských úřadů, interních registrů atd. Při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr rovněž komplexně vyhodnotila celkovou finanční situaci žalovaného, kdy konfrontovala doložené skutečnosti žalovaným s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz výše), a též se statistickými, demografickými a historickými daty žalovaného dostupnými v rámci skupiny žalobkyně. Vlastní postup posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila v podání doručeném soudu dne 23. 9. 2025. Před podáním žaloby žalobkyně zaslala žalovanému dne 12. 2. 2025 předžalobní výzvu k úhradě dluhu.

2. Žalovaný podal proti vydanému elektronickému rozkazu odpor a ve svém vyjádření k žalobě zejména namítal, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při ověřování jeho úvěruschopnosti, když se spokojila s ničím nepodloženým prohlášením spotřebitele a již při uzavření úvěrové smlouvy muselo být z výpisů z účtu zřejmé, že nebude schopen své závazky řádně splácet, když sázel (absolvoval i léčbu závislosti) a měl závazky u jiných věřitelů. Úvěrovou smlouvu proto považuje za neplatnou. Navrhoval, aby již uhrazená částka ve výši 19.877 Kč byla započtena na úhradu jistiny s tím, že zbývající částku ve výši 30.123 Kč může splácet podle svých finančních možností ve splátkách po 1.674 Kč.

3. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi účastníky a žalobkyně se v ní zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský osobní úvěr ve výši 50.000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 18,90 % p. a. a výší anuitní splátky 1.870 Kč. Lhůta čerpání splátky byla dohodnuta do 20. 7. 2023, a to na specifikovaný účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 36 měsíčních splátkách do 22. 6. 2026. Současně žalovaný přistoupil k volitelnému kolektivnímu pojištění schopnosti splácet. Podle informací sdělených v rámci žádosti o úvěr, bylo ze strany žalovaného sděleno, že je svobodný, bydlí v nájmu, nemá vyživované děti, jeho příjmy činí 35.000 Kč, výdaje spojené s bydlením 4.500 Kč a ostatní výdaje 500 Kč. Celková výše spotřebitelských úvěrů u jiných poskytovatelů byla uvedena 0.

4. Z návrhu na poskytnutí úvěru a reportu průběhu schválení bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z údajů od žalovaného o jeho poměrech (viz předchozí odstavec) a celkových „spočítaných“ měsíčních výdajů domácnosti 11.589 Kč. V systémech byly dále zjištěny dluhy žalovaného ze spotřebitelského úvěru 10.000 Kč a z kreditních karet 36.938 Kč a 10.000 Kč. Z registru BRKI/NRKI byly zjištěny dvě nevyřízené žádosti o úvěr z června 2023 v částce celkem 28.000 Kč, odmítnutá žádost z ledna 2023 s požadovanou částkou 20.000 Kč a odvolaná žádost z června 2023 s požadovanou částkou 10.000 Kč, jinak nebyly z databází a registrů zjištěny negativní skutečnosti. Z historie a komentáře případu se podává, že příjmy žalovaný dokládal čestným prohlášením.

5. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 12. 7. do 25. 7. 2023 bylo zjištěno, že na účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě byla dne 12. 7. 2023 připsána částka 50.000 Kč jako čerpání úvěru.

6. Z historického výpisu z úvěrového účtu pak soud vzal za prokázané, že žalovaný dosud z titulu posuzované úvěrové smlouvy uhradil částku celkem 21.506,33 Kč, včetně poplatků, pojištění splátek, úroků či pokut z prodlení.

7. Žalobkyní byla dále předložena upomínka ze dne 26. 8. 2024, v níž byl žalovaný upozorněn na nedoplatek na úvěrovém účtu ve výši 8.587,62 Kč a vyzván k jeho úhradě do 2. 9. 2024. Z výzvy ze dne 18. 12. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k okamžitému splacení dluhu po splatnosti z úvěrové smlouvy ve výši 15.1335,55 Kč, nejpozději do 5. 2. 2025. Podle dodejky byla zásilka uložena dne 27. 12. 2024. Dále byla doložena předžalobní upomínka žalobkyně adresovaná žalovanému ze dne 12. 2. 2025 s výzvou k úhradě do 7 dnů. Podle potvrzení o podání byla zásilka odeslána dne 13. 2. 2025. Lze dodat, že uvedené upomínky byly žalovanému adresovány na adresu adresa, nebo adresa, zatímco podle úvěrové smlouvy uvedl žalovaný kontaktní adresu adresa-12, adresa (str. 4 smlouvy). Nakonec žalobkyně doložila řadu upomínek nedoplatku ze spotřebitelského úvěru z období od 4. 3. 2024 do 26. 8. 2024, avšak bez dokladů o jejich odeslání.

8. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud předně provedl důkaz výpisem z běžného účtu žalovaného za období od 1. 5. 2023 do 30. 6. 2023. Z něho soud zjistil, že v květnu činily příjmy žalovaného částku 28.155 Kč a v červnu 22.984 Kč. Žalovanému pak byly poskytnuty další úvěry či zápůjčky, v květnu ve výši 20.000 Kč a v červnu ve výši 23.000 Kč a další příjmy měl např. ve formě „nájmu“ ve výši 3.500 Kč a 4.500 Kč či příležitostně z výher. Naopak však byly zjištěny poměrně vysoké výdaje na sázky u různých společností (Sazka, Tipsport), a to v měsíci květnu cca 11.000 Kč a v měsíci červnu 21.000 Kč. Celkově i při obratu kolem 60.000 Kč – 80.000 Kč činil zůstatek (či disponibilní zůstatek) na účtu žalovaného částky ve výši řádově desítek korun až stokorun. Výdaje na bydlení žalovaného se z výpisu nepodařilo dohledat.

9. Z výpovědi žalovaného k tomu bylo zjištěno, že úvěr si bral na zaplacení dalších půjček a na sázky a v době uzavření smlouvy měl další dluhy řádově v desetitisících Kč. Nějaké doklady po něm žalobkyně nevyžadovala, ani ohledně příjmů či pravidelných výdajů.

10. Soud ještě provedl dokazování některými dalšími listinami, z nich však s ohledem na dále učiněné závěry nezjistil žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na konečné rozhodnutí, a proto je pro stručnost neuvádí.

11. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

12. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 28. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. V posuzované věci soud na základě provedených důkazů uzavřel, že žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, avšak ne zcela dostatečně a na základě informací o poměrech žalovaného neměl být úvěr ani poskytnut. Z podkladů, které v této souvislosti žalobkyně předložila bylo předně prokázáno, že žalobkyně měla doložené příjmy žalovaného v předchozích měsících 28.155 Kč a 22.984 Kč, nikoliv tedy 35.000 Kč, jak uváděl žalovaný a měl to dokládat pouhým čestným prohlášením. Na druhou stranu žalobkyně neměla doložené výdaje žalovaného na bydlení (nepodávají se ani např. z výpisu z účtu žalovaného) a namísto žalovaným sdělených nákladů ve výši 4.500 Kč vycházela z jakýchsi celkových „spočítaných“ měsíčních výdajů domácnosti 11.589 Kč. Žalovaný sice neuvedl žádné dluhy, nicméně nelze přehlédnout, že žalobkyně měla ze systémů vykázané dluhy žalovaného z jiných úvěrů a kreditních karet v částce celkem cca 57.000 Kč a další jeho žádosti o úvěry. Z doložených výpisů z účtu žalovaného za květen a červen 2023 je dále zřejmé, že žalovanému byly poskytnuty další úvěry či zápůjčky, v květnu ve výši 20.000 Kč a v červnu ve výši 23.000 Kč, a měl rovněž vysoké výdaje na sázky, a to v měsíci květnu cca 11.000 Kč a v měsíci červnu 21.000 Kč. I při poměrně vysokém obratu byl konečný měsíční zůstatek na účtu žalovaného jen minimální.

16. S ohledem na uvedená zjištění lze pak podle přesvědčení soudu konstatovat, že žalobkyně se poměry žalovaného a jeho schopností splácet poskytovaný úvěr zabývala nedostatečně, neboť i přes značné zadlužení žalovaného včetně závazků z jiných úvěrů a výdajů na sázky po žalovaném nevyžadovala vysvětlení, ani nepřistoupila k důkladnější revizi jeho celkových finančních poměrů (nic takového nebylo tvrzeno, ani doloženo). Zejména muselo být žalobkyni z dokladů, které měla k dispozici a údajů od žalovaného zřejmé, že žalovaný nemá prakticky žádnou finanční rezervu, veškeré měsíční příjmy spotřebuje a podstatnou část z nich vynaloží na různé sázky, a že významnou část výdajů kryl z řady dalších úvěrů. Pochybné byly i žalovaným sdělené výdaje na bydlení v nájmu, kdy částka 4.500 Kč se jeví neadekvátní a ani na tuto skutečnost žalobkyně nijak nereagovala, skutečné výdaje žalovaného v tomto směru neověřovala (byť by to nebylo nic složitého) a vycházela z vypočítaných nákladů, které také nemusí odpovídat skutečnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti také soud dovozuje, že žalovanému neměl být úvěr poskytnut, když dosavadní způsob jeho finančního hospodaření neskýtal dostatečnou záruku, že bude schopen řádně a včas své závazky ze zamýšlené úvěrové smlouvy plnit. Nakonec i z výpovědi žalovaného bylo zjištěno, že úvěr si bral právě na zaplacení dalších půjček a na sázky. Vše pak bylo zjevné již z dokladů a údajů, které byly žalobkyni k dispozici, a mohla a měla z toho vycházet.

17. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele řádně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, přičemž nereagovala na závažné negativní skutečnosti o poměrech žalovaného, jež mohla a měla zjistit z dokladů a informací, které měla k dispozici, a přestože vše nasvědčovalo tomu, že žalovaný nebude schopen úvěr řádně splácet, úvěr mu přesto poskytla.

18. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani případná skutečnost, zda dlužník v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

19. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

20. Následkem nesplnění uvedené povinnosti žalobkyně je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

21. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jeho možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty a apod.

22. V posuzované věci byla žalovanému poskytnuta částka úvěru 50.000 Kč a z této částky pak podle obsahu spisu žalovaný dosud uhradil částku 21.506,33 Kč a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 28.493,67 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.

23. Pokud jde však o příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, je třeba poukázat na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož se mění doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

24. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

25. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

26. S přihlédnutím k aktuální rozhodovací praxí odvolacího soudu (viz např. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 35/2024-163 a 28 Co 121/2024-145) lze však dovodit, že pro případ vydání bezdůvodného obohacení, je právo věřitele domáhat se plnění, při absenci platné dohody o splatnosti, obecně vázáno na výzvu k plnění a dlužník musí plnit bez zbytečného odkladu. Aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě. Pokud spotřebitel uvedené netvrdí a neprokáže, zároveň není stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu dle obecné úpravy ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.

27. Poslední větu § 87 odst. 1 a odst. 2 téhož ustanovení je nutné interpretovat komplexně a ve vzájemné souvislosti. Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 je přitom potřeba nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny.

28. V posuzované věci při absenci platné dohody o přiměřené době k plnění soud analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyšel z časově první prokazatelně odeslané výzvy k plnění, kterou v tomto případě byl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, doručený žalovanému dne 31. 7. 2025 (pokud byly žalovanému odeslány předchozí upomínky, nebyl žalobkyní doložen doklad o odeslání, nebo byly zásilky odeslány na adresu odlišnou od té, kterou pro tyto účely uvedl žalovaný ve smlouvě; soud pak k takovým výzvám nemohl přihlížet). Žalovaný ani netvrdil, jaká doba k plnění byla či je ne/přiměřená jeho možnostem a žádnou námitku v tomto směru nevznesl. Spor (aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka) o to, zda uvedená doba k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl a na takovou situaci dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.

29. Soud proto v této části dospěl k závěru, že po doručení návrhu se žalovaný dostal do prodlení a je tedy povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968 a § 1970 o. z.), přičemž sazba zákonného úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku příslušenství pak byla žaloba opět zamítnuta.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení jen částečně úspěšná, nárok na náhradu 9,84 % nákladů řízení (příslušenství pohledávky bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; žalobkyně byla ve věci úspěšná co do částky celkem 29.301,64 Kč, tedy v rozsahu 54,92 % předmětu řízení, a zamítnuta byla žaloba v částce celkem 24.057,71 Kč, tedy co do 45,08 % předmětu řízení). Náklady žalobkyně v částce 18.277,63 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.706 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 42.630,53 Kč sestávající z částky 2.820 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 10. 2025 náhrada 615,56 Kč za 39 ujetých km v částce 315,56 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,4 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13.695,56 Kč ve výši 2.876,07 Kč. Z toho bylo přiznáno 9,84 %, tedy částka 1.798 Kč.

31. K zaplacení přiznaných částek soud žalovanému stanovil delší lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., kdy přihlížel k výši přiznané částky a aktuálním poměrům žalovaného. Z výpovědi žalovaného k tomu bylo zjištěno, že nyní žije sám, nemá žádných vyživovacích povinností, bydlí v nájemním bytě 2 + 1, kde se hradí včetně energií měsíčně 14.000 Kč. Příjmy má od července 2025 zhruba 54.000 Kč měsíčně, předtím měl příjmy průměrně asi 27.000 Kč měsíčně. Nemá žádný majetek větší hodnoty, ani nějaké větší úspory. Celkem má dluhy kolem 200.000 Kč a splácí ještě zhruba 9.000 Kč za měsíc. Jako adekvátní zjištěným poměrům žalovaného, zejm. jeho současným příjmům a pravidelným výdajům, pak soud považoval lhůtu k zaplacení přiznané částky v délce trvání čtyř měsíců od právní moci rozsudku. Nepřistoupil tedy ke stanovení žalovaným navrhovaných splátek (do 2.000 Kč měsíčně), které se naopak jeví nepřiměřeně nízké. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.