6 C 98/2024

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 64.758,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 17.455,97 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 47.302,90 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % p. a. z částky 64.758,87 Kč od 7. 2. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 9.787 Kč, k rukám zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 6. 6. 2024 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 64.758,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 64.758,87 Kč od 7. 2. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, se společností , Anonymizováno, (dříve , Anonymizováno, ), jako původním věřitelem a postupitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 6. 4. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 64.758.87 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 6. 2. 2024, avšak do uvedeného data žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji a dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Celková výše nároků žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného činí celkem 64.758.87 Kč.

2. Žalovaný ve svých vyjádřeních k žalobě namítal, že považuje uzavřenou smlouvu za neplatnou z důvodu výše sjednaného úroku odporující dobrým mravům, z důvodu nepodepsání smlouvy v potřebné kvalitě či z důvodu nikoliv řádného přezkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyni tak mohl vzniknout nárok pouze na zaplacení rozdílu mezi vyčerpanou částkou a částkou zaplacenou žalovaným.

3. Z úvěrové smlouvy předložené žalobkyní soud zjistil, že jako věřitel je označena společnost , Anonymizováno, a jako klient žalovaný. Předmětem smlouvy je závazek věřitele poskytnout žalovanému revolvingový úvěr na dobu neurčitou s maximálním úvěrovým limitem 40.000 Kč, termínem splatnosti 15 dnů od data výpisu, částkou prvního čerpání 30.000 Kč a výpůjční úrokovou sazbou z otevřeného zůstatku úvěru 0,4026 % denně (146,949 % ročně).

4. Z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že dne 6. 4. 2023 žalovaný čerpal částku 30.000 Kč a v období do 21. 9. 2023 vyčerpal celkem částku 59.028 Kč (dále dne 11. 4. 2023, Anonymizováno, čerpal částku 10.000 Kč, dne 8. 5. 2023 částku 5.500 Kč, dne 13. 7. 2023 částku 6.328 Kč a dne 21. 9. 2023 částku 7.200 Kč). Žalovaný ani tuto skutečnost v průběhu řízení nijak nezpochybňoval.

5. Z téhož dokladu soud zjistil, že žalovaný na poskytnutý úvěr dosud uhradil dne 7. 5. 2023 částku 6.000 Kč, dne 6. 6. 2023 částku 7.500 Kč, dne 10. 7. 2023 částku 7.000 Kč, dne 19. 9. 2023 částku 8.500 Kč, a dne 19. 12. 2023 částku 12.572,03 Kč, celkem tedy částku 41.572,03 Kč. Splátky úvěru žalovaný doložil i formou potvrzení o provedení transakce vystavených , Anonymizováno, . Lze dodat, že žalobkyně tuto výši dosud uhrazených splátek potvrdila v podání doručeném soudu dne 22. 10. 2024.

6. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy pak soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 28. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V posuzované věci žalobkyně v této souvislosti tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována původním věřitelem na základě výpočtu mezi doložitelnými příjmy a výdaji a dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází, k takovému postupu (respektive jeho výsledkům) však žalobkyně nepředložila žádné důkazy a soud proto uvedenou skutečnost nemohl považovat za prokázanou. Soud tedy neměl k dispozici ani informace údajně poskytnuté ze strany žalovaného o jeho příjmech a výdajích, ani žádné doklady, jimiž by tyto informace měly být poskytovatelem úvěru ověřeny. Stejně tak žalobkyně nedoložila výsledky ověření skutečností k žalovanému z veřejně dostupných databází. Nelze tudíž učinit jakýkoliv závěr o celkových finančních, majetkových či osobních poměrech žalovaného, které mají nepochybně vliv na posouzení jeho úvěruschopnosti. Poskytovatel úvěru by takto měl mít komplexní představu o poměrech dlužníka před uzavřením smlouvy, a to včetně jeho příjmů, pravidelných výdajů, závazků, celkové finanční situaci v rodinné domácnosti apod. Nic takového se však z obsahu spisu nepodává. Na tomto základě pak soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala řádné provedení posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.

10. Již na tomto základě proto soud dovodil, že poskytovatel úvěru v postavení věřitele podle obsahu spisu řádně nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a přesto byl žalovanému úvěr poskytnut. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu. Soud se pak ani nemusel zabývat ostatními důvody, z nichž žalovaný neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy dovozoval.

11. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jeho možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod.

12. V posuzované věci byla žalovanému poskytnuta částka úvěru 59.028 Kč, z čehož podle obsahu spisu žalovaný dosud uhradil 41.572,03 Kč a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 17.455,97 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

15. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.

16. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

17. V posuzované věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran či rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím ani nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení nepřiznal a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.

18. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla). V posuzované věci soud žalovanému stanovil k zaplacení přiznané částky obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný se nedomáhal a netvrdil skutečnosti k případnému rozhodnutí o delší lhůtě nebo o splátkách.

19. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.

20. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je třeba doplnit, že byla doložena především oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 16. 3. 2024 adresovaným žalovanému a odeslaným podle podacího lístku téhož dne. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení postupitelem vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za situace, kdy žalovaný byl v řízení úspěšnější v rozsahu 75,97 % předmětu řízení a žalobkyně v rozsahu 24,03 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo takto žalobě v částce 17.455,97 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 55.184,55 Kč). Žalobkyně je tak povinna zaplatit žalovanému 51,94 % nákladů řízení. Náklady žalovaného v částce 18.843,27 Kč sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 64.758,87 Kč sestávající z částky 3.700 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 4. 12. 2024 náhrada 3.572,95 Kč za 292 ujetých km v částce 2.772,95 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 10,2 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15.572,95 Kč ve výši 3.270,32 Kč. Z těchto nákladů pak bylo přiznáno 51,94 %, tedy částka 9.787 Kč. Nutno dodat, že soud žalovanému nepřiznal odměnu zástupce za písemné vyjádření ze dne 9. 8. 2024 (přestože bylo učiněno k výzvě soudu, zaslané v době, kdy ještě nebylo ve spisu k dispozici doplnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 29. 7. 2024), neboť jsou v něm v podstatě jen opakovány skutečnosti uvedené v podání ze dne 29. 7. 2024. Odměna nebyla přiznána ani za podání žalovaného ze dne 27. 11. 2024, když toto nebylo učiněno k výzvě soudu a na doplňující vyjádření žalobkyně ze dne 21. 10. 2024 (zaslané zástupci žalovaného s předvoláním k jednání) bylo lze reagovat až při ústním jednání dne 4. 12. 2024. Navíc v tomto podání žalovaného nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, pouze zde byla zmíněna rekapitulace poskytnutého a vráceného plnění a odkaz na předchozí písemná podání žalovaného. Z tohoto pohledu se obě písemná podání žalovaného nejeví jako účelná a není důvod náklady s nimi spojené přenášet na žalobkyni.