9 C 100/2026

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Jakubem Štosem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 17 811 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 17 811 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 17 811 Kč od 27. 10. 2025 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v adresa doplatek soudního poplatku za návrh na zahájení řízení ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na bankovní účet č. č. účtu, variabilní symbol var. symbol.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR) bylo dne 10. 3. 2026 zahájeno řízení, v němž žalobkyně uplatňovala vůči žalované nároky dovozované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi společností právnická osoba, IČO IČO (dále jen „původní věřitel“), a žalovanou. Tvrdila, že dne datum byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota (dále též jen jako „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 18 500 Kč, který byl poskytnut bezhotovostním převodem na účet žalované, a to dne datum částkou 12 000 Kč, dne datum částkou 1 100 Kč, dne datum částkou 1 700 Kč, dne datum částkou 1 200 Kč, dne datum částkou 1 200 Kč a dne datum částkou 1 100 Kč. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky webová adresa. Žalovaná si zde zvolila dostupné parametry – výši požadovaného úvěru a termín splatnosti. Dále vyplnila registrační formulář, do nějž uvedla osobní údaje a vytvořila si zákaznický účet. Učinila návrh na uzavření konkrétní smlouvy vůči původnímu věřiteli. Původní věřitel žalované zaslal na sdělené telefonní číslo verifikační SMS kód nezbytný k podpisu smlouvy. Zadáním kódu do příslušného pole v zákaznickém účtu vyjádřila žalovaná souhlas s návrhem smlouvy. Následně smlouvu odsouhlasil původní věřitel. K posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy žalobkyně uvedla, že původní věřitel úvěruschopnost vyhodnotil na základě tvrzení žalované o příjmech a výdajích, lustrace žalované v ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a na základě úvěrové historie. Dokumentaci, která se k tomuto posouzení vztahuje, nemá žalobkyně k dispozici. Žalovaná nehradila řádně a včas sjednané splátky, proto původní věřitel upomínkou ze dne 26. 10. 2025 úvěr zesplatnil. Žalobkyně měla nabýt pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. V řízení se domáhala zaplacení částky 17 811 Kč sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 11 929 Kč a smluvního úroku ve výši 5 882 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 17 811 Kč od 27. 10. 2025 do zaplacení.

2. V podání doručeném soudu 19. 5. 2026 (č. l. 43–44) žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že žalovaná dosud uhradila celkovou částku 21 946 Kč; konkrétně plnila následovně: dne 5. 9. 2024 částkou 2 079 Kč, dne 30. 9. 2024 částkou 1 994 Kč, dne 6. 11. 2024 částkou 1 955 Kč, dne 6. 12. 2024 částkou 1 987 Kč, dne 10. 1. 2025 částkou 1 889 Kč, dne 18. 2. 2025 částkou 1 928 Kč, dne 18. 2. 2025 částkou 3 Kč, dne 12. 3. 2025 částkou 2 023 Kč, dne 17. 4. 2025 částkou 2 024 Kč, dne 7. 5. 2025 částkou 2 022 Kč, dne 12. 6. 2025 částkou 2 027 Kč a dne 27. 6. 2025 částkou 2 015 Kč. Z celkové částky 21 946 Kč byla započtena částka 6 371 Kč na jistinu a částka 15 575 Kč na příslušenství. Dále opravila žalobní tvrzení, že žalovaná čerpala celkovou částku 18 500 Kč; ve skutečnosti se jednalo o částku 18 300 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně odkázala jednak na prohlášení žalované, která jsou součástí smlouvy, jednak na lustrace v registrech či databázích. Zopakovala, že nedisponuje žádnými listinnými doklady, které žalovaná předkládala původnímu věřiteli.

3. Žalovaná se ve věci vyjádřila až na jednání konaném datum. Uvedla, že smlouvu s původním věřitelem skutečně uzavřela, úvěr čerpala, ale přestala hradit, protože jí zemřel manžel. Byla by ochotna dlužnou částku uhradit v přiměřených splátkách. Po sdělení předběžného právního názoru soudu k posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele žalovaná uvedla, že ponechá posouzení věci na soudu.

4. Soud již zde uvádí, že nebylo namístě rozhodnout rozsudkem pro uznání, jelikož dle § 153a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Podle § 99 odst. 2 věty první o. s. ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V daném případě by bylo vydání rozsudku pro uznání v rozporu s právními předpisy, jelikož žalobkyně – jak bude dále rozebráno – neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy; k nemožnosti rozhodnout v takových případech rozsudkem pro uznání viz např. článek Marka Jägera, soudce Okresního soudu v Kolíně, nazvaný Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v procesních souvislostech, který byl publikován v Soudních rozhledech 1/2025 a s jehož závěry se soud ztotožňuje.

5. Jednání ve věci proběhlo v nepřítomnosti žalobkyně a její právní zástupkyně (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), které se z jednání omluvily podáním doručeným datum. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující:

6. Dle Smlouvy o revolvingovém úvěru název č. hodnota ze dne datum (č. l. 12–15) uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou se původní věřitel zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše 12 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Zápůjční úroková sazba činila 150 % roně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v minimálních měsíčních splátkách, jejichž výše se měnila dle sjednaných pravidel. V podpisové části smlouvy je v rámečku uvedeno jméno a příjmení žalované a název původního věřitele, a to stejným způsobem jako ostatní text smlouvy. S ohledem na závěry dále uvedené by bylo nadbytečné se zabývat konkrétními smluvními ujednáními. Žalobkyně předložila též Obchodní podmínky právnická osoba pro produkt název, které byly součástí smlouvy (č. l. 18–22). Žalovaná na jednání uvedla, že tuto smlouvu s původním věřitelem skutečně uzavřela.

7. Dle sdělení název banky ze dne 1. 6. 2026 (č. l. 53) byla žalovaná v období od datum dále majitelem účtu č. č. účtu (dále jen „účet žalované“) a rovněž jediným disponentem s tímto účtem.

8. Dle výpisu z účtu žalované za období od datum do 30. 6. 2025 (č. l. 54) byla na tento účet vyplacena z účtu původního věřitele celková částka 18 300 Kč, a to celkem 6 platbami tak, jak je žalobkyně specifikovala v žalobě, což rovněž koresponduje s žalobkyní předloženými výpisy z běžného účtu původního věřitele, ze kterých se podávají odchozí platby na účet žalované (č. l. 16, 17, 24, 25, 26, 27).

9. Dle Potvrzení o finančních transakcích (č. l. 29) žalovaná uhradila celkovou částku 21 946 Kč, a to celkem 12 platbami, jak je žalobkyně specifikovala v doplnění žaloby.

10. Dle Upomínky ze dne 28. 8. 2025 (č. l. 30) a Opakované výzvy k úhradě ze dne 25. 9. 2025 (č. l. 31) měl původní věřitel vyzvat žalovanou k úhradě tehdy dlužné částky; žalobkyně však nepředložila doklad o dojití výzev do sféry žalované (ani doklad o jejich odeslání).

11. Dle listiny nazvané Poslední možnost dohody na úhradě ze dne 26. 10. 2025 (č. l. 32) původní věřitel pohledávku ze smlouvy o úvěru zesplatnil ke dni 26. 10. 2025 a požadoval zaplacení celkové částky 18 061 Kč. Dle podacího lístku ze dne 26. 10. 2025 (č. l. 28) byla uvedená písemnost podána k poštovní přepravě na adresu adresa (jde o adresu trvalého pobytu žalované i adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru).

12. Dle Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum (č. l. 33), která je smlouvou rámcovou, včetně Dodatku č. 1 z téhož dne (č. l. 7–9), bylo mezi původním věřitelem jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem sjednáno postupování pohledávek dílčími smlouvami o postoupení, které jsou uzavřeny za podmínek uvedených v čl. 3.16 rámcové smlouvy (postupitel bude požadovat nákup předložením datového souboru se specifikací pohledávek a postupník může postoupení za sjednaných podmínek odmítnout). Dle výňatku z datového souboru postoupených pohledávek byla postoupena rovněž pohledávka za žalovanou specifikovaná jménem, příjmením a rodným číslem dlužníka (žalované), číslem smlouvy (hodnota) a dlužnou částkou (17 811 Kč).

13. Dle Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2025 (č. l. 10) oznamuje původní věřitel prostřednictvím žalobkyně, kterou k tomu zmocnil dle plné moci (č. l. 10 verte), žalované, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni.

14. Dle Výzvy k úhradě před podáním žaloby (rovněž) ze dne 18. 12. 2025 (č. l. 11) vyzývá žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou k zaplacení částky 18 651,33 Kč a nákladů právního zastoupení s odkazem na smlouvu o úvěru.

15. Dle Potvrzení o podání doporučené zásilky (č. l. 6) bylo oznámení o postoupení společně s výzvou k úhradě podáno dne 22. 12. 2025 k poštovní přepravě na adresu adresa (jde o adresu trvalého pobytu žalované i adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru).

16. Z provedených listinných důkazů má soud za prokázané, že původní věřitel vyplatil žalované postupně celkovou částku 18 300 Kč (jak bylo konkretizováno shora) na účet žalované č. č. účtu. Žalovaná dosud uhradila celkovou částku 21 946 Kč. Zde soud vychází z tvrzení žalobkyně, jelikož žalovaná, kterou tíží břemeno tvrzení a důkazní ohledně zániku dluhu, žádné úhrady netvrdila ani nedokládala. Pohledávka původního věřitele za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva byly žalované zaslány na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru.

17. Soud naopak nemá za řádně tvrzené, tudíž ani za prokázané, že by původní věřitel zkoumal úvěruschopnost žalované před tvrzeným uzavřením smlouvy o úvěru.

18. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

19. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

20. Aktivní legitimace žalobkyně v této věci byla prokázána smlouvou o opakovaném postoupení pohledávek ve znění jejího dodatku a datovým souborem se seznamem postupovaných pohledávek.

21. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

23. Soud dále aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 5. 2024 do 31. 8. 2024 (s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru; v tomto znění dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“).

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

26. Podle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (…).

27. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

28. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

29. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

30. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

31. Smluvní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou podléhá citované úpravě zákona č. 257/2016 Sb., jelikož se jednalo o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně proto byla povinna tvrdit a prokazovat, že původní věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, a to způsobem vyhovujícím citovaným ustanovením. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr, má žalobce (poskytovatel úvěru či jeho nástupce), a proto musí být v zásadě schopen soudu předložit dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti (prokazující příjmy a výdaje) žalovaného (spotřebitele), jimiž disponoval před uzavřením úvěrové smlouvy. V opačném případě nelze uzavřít, že úvěruschopnost posuzoval s odbornou péčí ve smyslu § 75 ve spojení s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Odborná péče se vztahuje nejen na posuzování úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, ale též na věrohodné prokázání toho, že tak poskytovatel úvěru učinil (viz např. nález finančního arbitra ze dne 1. 11. 2024, č. j. FA/SR/SU/201/2024-50, bod 7.4).

32. Žalobkyně setrvala u zcela obecných tvrzení o lustraci žalované v dostupných registrech a databázích a o prohlášeních žalované, která jsou součástí smlouvy o úvěru. Tato tvrzení bez jakékoli konkretizace ve vztahu ke konkrétnímu žalovanému/žalované uvádí v řízeních u zdejšího soudu opakovaně. Netvrdí skutečné příjmy a výdaje konkrétního žalovaného. Ani svá obecná tvrzení pak ničím nedokládá (např. výstupem z lustrací). Poučení dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. soud poskytnout nemohl, jelikož se žalobkyně (ani její právní zástupkyně) k jednání nedostavila.

33. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena po účinností zákona č. 96/2022 Sb., jenž s účinností od 29. 5. 2022 novelizoval § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Až od tohoto data je výslovně upraveno, že soud přihlédne k neplatnosti úvěrové smlouvy (pro porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb.) i bez návrhu. Předchozí právní úprava stanovila, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Soud je však dle judikaturního vývoje povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18). Pokud by tak soud měl činit jen k námitce spotřebitele, ochrana spotřebitele poskytovaná citovanými ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. by byla spíše iluzorní a soudní moc by svými rozhodnutími stvrzovala nezákonný postup poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Proto soud i v tomto případě (navíc již dle výslovně právní úpravy) sám přihlédl k tomu, že původní věřitel nepostupoval v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouva o úvěru je neplatná, jelikož smysl a účel zákona (ochrana spotřebitele, ale i společnosti jako celku) neplatnost vyžaduje. Jedná se o neplatnost absolutní.

34. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

35. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. (pro případ neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

36. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy je třeba posoudit plnění původního věřitele ve prospěch žalované částkou 18 300 Kč jako bezdůvodné obohacení, konkrétně plnění bez právního důvodu, které žalovaná byla povinna vydat. Žalovaná však již plnila částkou 21 946 Kč. Tuto celkovou částku uhradila ještě dříve, než původní věřitel přistoupil k zesplatnění úvěru. Na straně žalované tak žádné obohacení nepřetrvává. Žalobkyni nevzniklo ani právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení, jelikož nebylo zjištěno, že by žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení v době přiměřené jejím možnostem; navíc žalobkyni vydala více, než byla povinna. Proto soud žalobu zcela zamítl (výrok I).

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na jejich plnou náhradu. Žalovaná jakožto nezastoupený účastník nedoložila výši svých hotových výdajů, tudíž by měla dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. nárok na náhradu v paušální výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky) Avšak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025, konstatoval následující: „(…) jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.“ Nezastoupenému účastníku je proto nutné přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem. Žalované tak náleží paušální náhrada za jeden úkon (účast na jednání před soudem) ve výši 450 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit v pariční lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok II).

38. Soud dále v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz (pro nedostatečná tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalované) a soudní poplatek ve výši 800 Kč vybraný dle položky 2 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, je třeba dle položky 2 bodu 2 Sazebníku doměřit do částky 1 000 Kč dle položky 1 bodu 1 písm. a) Sazebníku. O doplatku je třeba rozhodnout až v této fázi (viz dosud respektované závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013). Splatnost doplatku soudního poplatku byla stanovena dle § 7 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích (výrok III). Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává u Okresního soudu v Prostějově, rozhoduje o něm Krajský soud v Brně. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozsudkem ve výroku II ve stanovené lhůtě, může se žalovaná domáhat jejího splnění prostřednictvím výkonu rozhodnutí či exekuce.