9 C 146/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Jakubem Štosem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 74 398 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 74 398 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 10 485,46 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 38 568,02 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 74 398 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 24,6 % ročně z částky 74 398 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu bylo dne 14. 2. 2025 zahájeno řízení, v němž žalobkyně uplatňovala vůči žalovanému nároky dovozované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Tvrdila, že dne , datum, byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 100 000 Kč bezhotovostním převodem na účet. Žalovaný měl uhradit kromě poskytnuté jistiny též úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 109 952 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč. Celkovou dlužnou částku měl uhradit v 36 měsíčních splátkách po 6 332 Kč počínaje 27. 4. 2019; poslední splátka měla být splatná 27. 11. 2022. Žalovaný však nehradil řádně a včas a právní předchůdkyně žalobkyně dluh ke dni 22. 4. 2021 zesplatnila a požadovala okamžitou úhradu celé dlužné částky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný uhradil do postoupení pohledávky částku 100 274 Kč, od postoupení do sepisu žaloby částku 10 250 Kč. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení:- částky 74 398 Kč představující dlužnou jistinu úvěru,- kapitalizovaných úroků ve výši 38 568,02 Kč (má se jednat o úrok ve výši 24,60 % ročně z dlužné jistiny 74 398 Kč od 23. 5. 2021 do 7. 1. 2022 a o úrok ve výši 24,60 % ročně z aktuální dlužné jistiny ode dne následujícího po postoupení do 14. 9. 2023, tj. datum poslední úhrady),- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 10 485,46 Kč (má se jednat o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny 74 398 Kč od 23. 5. 2021 do 7. 1. 2022 a o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z aktuální dlužné jistiny ode dne následujícího po postoupení do 14. 9. 2023, tj. datum poslední úhrady),- úroků ve výši 24,60 % ročně z dlužné jistiny 74 398 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení,- zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny 74 398 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalobkyně se vyjádřila též k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, a to jednak v návrhu, jednak v podání doručeném dne 5. 9. 2025 (č. l. 75-76). Uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka. Žalovaný dle žalobkyně uvedl, že je podnikatel, jeho čistý příjem činí 28 000 Kč (měl být ověřen z daňového přiznání), výdaje na bydlení 4 000 Kč (měl být ověřen na základě „sdělení“ žalovaného), osobní výdaje 1 000 Kč a 3 410 Kč, celkové měsíční výdaje tedy 8 410 Kč. Použitelný měsíční příjem byl vypočítán na 19 590 Kč. Majetková situace žalovaného měla být ověřena z daňového přiznání, bankovních výpisů a faktur žalovaného. Těmito doklady žalobkyně již nedisponuje. Žalovaný měl dále uvést, že „je vlastník“ a nemá vyživovací povinnost k jiné osobě. Právní předchůdkyně žalobkyně taktéž prověřila v insolvenčním rejstříku, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Nashromážděné údaje o žalovaném měly být zaslány do obchodního informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně, který obsahuje skóringový model. Bylo vyhodnoceno, že žalovaný má dostatečný příjem k úhradě týdenní (zjevně se jedná o chybu, protože splátky měly být měsíční) splátky 6 332 Kč.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. Usnesení s výzvou k vyjádření se k žalobě mu bylo zasláno dne 18. 7. 2025 v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na adresu trvalého pobytu (, adresa, ). Zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 23. 7. 2025, žalovaný si ji nevyzvedl, k jejímu doručení tak došlo tzv. fikcí dle § 49 odst. 4 o. s. ř. ke dni 4. 8. 2025 (pondělí). Předvolání k jednání bylo žalovanému doručováno taktéž na adresu trvalého pobytu, zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 22. 8. 2025, žalovaný si ji nevyzvedl a k jejímu doručení fikcí došlo ke dni 1. 9. 2025 (pondělí). Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil.

4. Jednání ve věci se konalo dne , datum, . V souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. bylo jednáno v nepřítomnosti žalovaného. Soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující:- Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (č. l. 26-27) se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr (, název, ) ve výši 100 000 Kč vyplacením na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal uhradit vedle jistiny poskytnutého úvěru také úrok v celkové výši 109 952 Kč a administrativní poplatek ve výši 18 000 Kč. Celková dlužná částka tak měla činit 227 952 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 87,29 %, zápůjční úroková sazba 56,71 % (s ohledem na dále uvedenou dobu splácení). Žalovaný měl uhradit celkovou dlužnou částku v 36 měsíčních splátkách po 6 332 Kč. Smlouva je oběma smluvními stranami vlastnoručně podepsána.- Dle karty zákazníka ze dne , datum, (č. l. 28-29) byl žalovaný svobodný, bydlel ve vlastním bydlení, zdrojem jeho příjmů byla samostatná výdělečná činnost (pod IČO , IČO, ), pravidelný měsíční příjem činil 28 000 Kč, celkové výdaje 8 410 Kč (sestávaly z osobních výdajů ve výši 3 410 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 000 Kč a ostatních výdajů ve výši 1 000 Kč), použitelný příjem tak měl odpovídat částce 19 590 Kč. Finanční situace žalovaného měla být ověřena z bankovních výpisů, daňového přiznání a faktur. Karta zákazníka obsahuje i souhlas žalovaného se zpracováním osobních údajů a je oběma stranami vlastnoručně podepsána.- Dle výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně (č. l. 34) byla dne , datum, poukázána částka 100 000 Kč z tohoto účtu na účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru i v kartě zákazníka.- Dle dopisu ze dne , datum, (č. l. 42) zaslala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému jednak přístupové údaje k internetovému účtu zákazníka, jednak splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru. První splátka měla být splatná 27. 4. 2019, poslední (36. splátka) 27. 3. 2022.- Dle výzvy k úhradě ze dne 11. 3. 2021 (č. l. 40) vyrozumívá právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného, že se úvěr stane dne 21. 4. 2021 splatným v plné výši. Dle oznámení ze dne 22. 4. 2021 (č. l. 41) sdělila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že se úvěr stal splatným ke dni 22. 4. 2021 s tím, že dlužná částka činí 112 220,62 Kč. Dle soupisu podaných zásilek ze dne 23. 4. 2021 (č. l. 80-91) bylo naposled uvedené oznámení o zesplatnění odesláno dne 23. 4. 2021 na adresu trvalého pobytu žalovaného.- Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, (č. l. 16-19) a její přílohy (č. l. 20) postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru na žalobkyni s účinností ke dni uzavření smlouvy o postoupení. Dle potvrzení o úhradě ze dne , datum, (č. l. 12) vystaveného právní předchůdkyní žalobkyně uhradila žalobkyně včas úplatu za postoupení dle uvedené smlouvy ze dne , datum, .- Dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 (č. l. 35) vyrozuměla právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného, že pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila na žalobkyni. Dle podacího lístku ze dne 4. 2. 2022 (č. l. 36) bylo toto oznámení zasláno žalobkyní na adresu trvalého pobytu žalovaného.- Dle výzvy k plnění ze dne 28. 5. 2024 (č. l. 38-39) vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru v celkové výši 140 898,72 Kč. Dle podacího lístku ze dne 28. 5. 2024 (č. l. 37) byla tato výzva zaslána uvedeného dne na adresu trvalého pobytu žalovaného.- Dle sdělení , právnická osoba, ze dne 26. 8. 2025 (č. l. 63) byl majitelem a jediným disponentem s účtem č. , č. účtu, (účet žalovaného dle smlouvy o úvěru) v dotazovaném období (od , datum, dále) pouze žalovaný.- Dle výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 2. 2019 do 31. 3. 2019 (č. l. 64-72), který soudu poskytla , právnická osoba, se sdělením dle předchozí odrážky, byla žalovanému dne , datum, připsána na účet částka 100 000 Kč od právní předchůdkyně žalobkyně. Z výpisu se dále (mimo jiné) podává, že v předchozím měsíci, konkrétně 13. 2. 2019, obdržel žalovaný úvěr od společnosti , právnická osoba, ve výši 50 000 Kč a že 15. 2. 2019 hradil splátky spotřebitelského úvěru ve výši 2 256 Kč a 8 712 Kč.

5. Z provedených listinných důkazů má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, téhož dne částku 100 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit kromě jistiny ve výši 100 000 Kč též úrok ve výši 109 952 Kč a administrativní poplatek ve výši 18 000 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 87,29 %, zápůjční úroková sazba 56,71 % (s ohledem na sjednanou dobu splácení). Žalovaný měl uhradit celkovou dlužnou částku ve 36 měsíčních splátkách v období od 27. 4. 2019 do 27. 3. 2022. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni s účinností ke dni , datum, . Žalovaný uhradil již před postoupením pohledávky částku 100 274 Kč, po postoupení pak dalších, Anonymizováno, 10 250 Kč (poslední úhrada proběhla 14. 9. 2023), celkem tedy 110 524 Kč.

6. Soud naopak nemá za prokázané (ani za řádně tvrzené), že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru způsobem zákonem vyžadovaným (k tomu viz dále).

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 4. 1. 2019 do 23. 4. 2020 (s ohledem na datum uzavření posuzované smlouvy; v tomto znění dále jen jako „zákon č. 257/2016 Sb.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Smluvní vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podléhá citované úpravě zákona č. 257/2016 Sb., jelikož se jednalo o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně proto byla povinna tvrdit a prokázat, že její právní předchůdkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a to způsobem vyhovujícím citovaným ustanovením. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr, má žalobce (poskytovatel úvěru), a proto musí být v zásadě schopen soudu předložit dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti (prokazující příjmy a výdaje) žalovaného (spotřebitele), jimiž disponoval před uzavřením úvěrové smlouvy. V opačném případě nelze uzavřít, že úvěruschopnost posuzoval s odbornou péčí ve smyslu § 75 ve spojení s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Odborná péče se vztahuje nejen na posuzování úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, ale též na věrohodné prokázání toho, že tak poskytovatel úvěru učinil (viz např. nález finančního arbitra ze dne 1. 11. 2024, č. j. FA/SR/SU/201/2024-50, bod 7.4).

12. Žalobkyně nesplnila již povinnost tvrzení, a to ve vztahu k výdajové straně rozpočtu žalovaného. Žalobkyně sice uvedla osobní výdaje ve výši 3 410 Kč, výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč, nijak je však nekonkretizovala ve vztahu k žalovanému. První z uvedených částek odpovídá částce životního minima v době poskytnutí úvěru. Druhá z částek má představovat náklady na nájem, inkaso a energie. Žalovaný měl bydlet ve vlastním bydlení. Není zřejmé, jak žalobkyně (její právní předchůdkyně) k částce 4 000 Kč dospěla. To platí i o poslední tvrzené položce – ostatních výdajích, mezi které jsou řazeny např. náklady na dopravu či telefon. Vše nasvědčuje tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně automaticky doplňuje výdaje v obdobných částkách, aniž by zkoumala, zda korespondují se skutečnými výdaji konkrétního žadatele o úvěr. Lze si položit otázku, proč nejsou mezi výdaji uvedeny i splátky jiných úvěrů, když dle výpisu z účtu žalovaného, který měla mít právní předchůdkyně dle žalobních tvrzení k dispozici, uhradil na tyto splátky dne 15. 2. 2019 (asi měsíc před poskytnutím úvěru) částku ve výši cca 11 000 Kč. Žalobkyně se ani nijak nezmínila o úvěru ve výši 50 000 Kč, který žalovaný čerpal , datum, od , právnická osoba, ; pokud by její právní předchůdkyně pracovala s tvrzenými bankovními výpisy, o tomto úvěru by věděla a do karty zákazníka by nemohla uvést, že žalovaný nemá žádné splátky zápůjček či úvěrů. I kdyby měl soud považovat tvrzení za dostatečná (což nečiní), žalobkyně nepředložila jediný doklad, z nějž mělo být při zkoumání úvěruschopnosti vycházeno (např. zmíněné výpisy z účtu). Samotná karta zákazníka dostatečným podkladem není. Lze uzavřít (s ohledem na neunesení procesních břemen žalobkyní), že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, jak to po ní vyžadoval § 75 zákona č. 257/2016 Sb., a úvěruschopnost žalovaného způsobem vyžadovaným § 86 zákona č. 257/2016 Sb. nezkoumala.

13. Posuzovaná smlouva o úvěru byla uzavřena před účinnosti zákona č. 96/2022 Sb., jenž s účinností od 29. 5. 2022 novelizoval § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Až od účinnosti tohoto zákona je výslovně upraveno, že soud přihlédne k neplatnosti úvěrové smlouvy (pro porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb.) i bez návrhu. Předchozí (a na tuto věc použitelná) právní úprava stanovila, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Soud je však dle judikaturního vývoje povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18). Pokud by tak soud měl činit jen k námitce spotřebitele, ochrana spotřebitele poskytovaná citovanými ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. by byla spíše iluzorní a soudní moc by svými rozhodnutími stvrzovala nezákonný postup poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Proto soud i v tomto případě sám přihlédl k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. Soud proto vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou, jelikož smysl a účel zákona (ochrana spotřebitele, ale i společnosti jako celku) neplatnost vyžaduje. Jedná se o neplatnost absolutní.

14. Je-li smlouva absolutně neplatná, nevznikly žalobkyni žádné nároky, které měla smlouva založit (úrok, administrativní poplatek); mohla by mít toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Ani ten však není dán (viz dále).

15. Již tento závěr postačuje k zamítnutí žaloby. Soud však doplňuje, že i kdyby žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (což se nestalo), žaloba by přesto úspěšná nebyla s ohledem na ujednání o úroku ve výši 109 952 Kč a úrokové sazbě 56,71 % ročně.

16. Podle § 1812 odst. 2 věty první o. z. k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Jde o znění citovaných ustanovení ke dni uzavření smlouvy o úvěru.

17. Na ujednání o úroku z úvěru (úrok je cenou poskytnutých peněz) se nevztahuje kritérium přiměřenosti ve smyslu § 1813 o. z., je-li informace o něm poskytnuta spotřebiteli jasným a srozumitelným způsobem.

18. Od toho je však třeba odlišit zkoumání rozporu s dobrými mravy, které samozřejmě druhou větou § 1813 o. z. vyloučeno není. Podle § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. K neplatnosti ujednání pro rozpor s dobrými mravy přihlíží soud z úřední povinnosti (viz shora citovaná ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 věta první o. z.).

19. Nejvyšší soud dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (např. usnesení NS ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021). Smlouva o úvěru byla uzavřena v , měsíc, 2019. Dle údajů České národní banky činila v , měsíc, 2019 průměrná úroková sazba u korunových úvěrů poskytovaných bankami (domácnosti + NISD) se splatností od 1 roku do 5 let včetně 8,86 % ročně. Údaje jsou dostupné v systému ARAD na https://www.cnb.cz/cs/statistika/arad-system-casovych-rad/. Je pochopitelné, že úroková sazba nabízená nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů bude vyšší (s ohledem na vyšší rizikovost). V daném případě je však více než šestinásobkem úrokové sazby peněžních ústavů. Ujednání o úroku je tak neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., protože se příčí dobrým mravům a smysl a účel zákona (ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany, ale i společnosti jako celku) to vyžaduje. Dle soudu nepřipadá v úvahu ani aplikace § 577 o. z. (tzv. platnost zachovávající redukce), jelikož neplatnost má v tomto případě sankčně-motivační funkci (srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 709). V opačném případě by poskytovatel úvěru nebyl nijak motivován obdobná ujednání do smluv o úvěru nevčlenit, jelikož by měl vždy nárok alespoň na úrok v obvyklé výši. Ze stejného důvodu by neměl být aplikován ani § 1802 věta druhá o. z. Na tuto situaci nedopadá ani hypotéza § 110 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. K tomu srov. závěry Soudního dvora Evropské unie, který v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, C-618/10, uvedl, že „článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové úpravě členského státu (…), jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule“. Ke shodným závěrům dospěl i v rozsudku ze dne 7. 11. 2019, C-349/18 až C-351/18.

20. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o úroku v daném případě oddělitelné není. Je nepředstavitelné, že by žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru bez ujednání o této úplatě. Žalobkyně navíc sjednávala úvěrovou smlouvu s vědomím, že výše úroku je nemravná (nemohla to jako profesionál nevědět). V takovém případě by nemělo být ustanovení § 576 o. z. o částečné neplatnosti vůbec aplikovatelné. Jeho hypotéza totiž předpokládá, že osoba, která právní jednání činí a jíž je částečná neplatnost ku prospěchu, o neplatnosti neví [viz část ustanovení „(…) rozpoznala-li by strana neplatnost včas“]. Smlouva o úvěru je proto neplatná jako celek (k tomu z odborné literatury srov. Jebousek, J. Nemravný úrok v úvěrových smlouvách a následky jeho neplatnosti. Soudce, 2025, č. 7, s. 4–9).

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. Jsou tedy dány hned dva důvody absolutní neplatnosti smlouvy jako celku – neposouzení úvěruschopnosti žalovaného způsobem zákonem vyžadovaným a ujednání o výši úroku, které je v rozporu s dobrými mravy. Plnění, jež žalobkyně žalovanému vyplatila (100 000 Kč), tak představovalo bezdůvodné obohacení na jeho straně. Žalovaný však již žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) uhradil celkovou částku 110 524 Kč. Žalobkyně úhrady nesprávně započetla i na neplatně sjednaný úrok a poplatek za administrativní činnost. Měly být započteny na pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný uhradil více, než kolik na bezdůvodném obohacení vydat měl. Žalobkyni nevznikl ani nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení. Žalovaný přeplatil poskytnutých 100 000 Kč již před postoupením pohledávky na žalobkyni. Žalobkyně netvrdila, z jakých dílčích plateb sestává celková částka 100 274 Kč zaplacená před postoupením pohledávky (to tvrdí až u úhrad provedených po postoupení v celkové výši 10 250 Kč); uvedla pouze, že poslední platbu před postoupením uhradil 27. 9. 2021. Má-li spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), nebylo zjištěno, že by tak žalovaný neučinil. Jistinu, kterou čerpal , datum, , uhradil (vrátil) nejpozději 27. 9. 2021. I kdyby soud vycházel nikoli ze speciální úpravy splatnosti dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ale ze splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení dle obecného § 1958 odst. 2 o. z. (bez zbytečného odkladu po výzvě), nebylo prokázáno, že by žalobkyně žalovaného před datem, od kterého úrok z prodlení požaduje, vyzvala, resp. že by se výzva dostala do dispozice žalovaného (bylo prokázáno jen odeslání výzvy). Domněnka dle § 573 o. z. není aplikovatelná, protože jde o domněnku doby dojití (nikoli samotného dojití) a její použití předpokládá předchozí důkaz o tom, že k dojití došlo (což je jednomyslný názor komentářové literatury k tomuto ustanovení o. z.).

23. S ohledem na výše uvedené soud žalobu zcela zamítl (výrok I).

24. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatní zásada procesního úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř. Plný procesní úspěch je na straně žalovaného. Ten však zůstal zcela nečinný, žádné náklady mu nevznikly, tudíž nemá právo ani na náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok II).